2 VSPH 872/2016-A-19
KSPH 60 INS 4532/2016 2 VSPH 872/2016-A-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníků Ivana Kárásze, bytem Tyršova 108, Příbram, adresa pro doručování: Podlesí 42, Příbram, a Marcely Kárászové, bytem Podlesí 42, Příbram, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 4532/2016-A-9 ze dne 21. března 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 4532/2016-A-9 ze dne 21. března 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 60 INS 4532/2016-A-9 ze dne 21.3.2016 uložil manželům Ivanovi a Marcele Kárászovým (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), již se insolvenčním návrhem doručeným dne 25.2.2016 domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do deseti dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se podáním doručeným dne 25.2.2016 domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Usnesením ze dne 29.2.2016 vyzval dlužníky, aby doplnili své podání mimo jiné o písemné souhlasy nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, s řešením jejich úpadku oddlužením. Protože dlužníci přes výzvu soudu písemné souhlasy těchto věřitelů nedoložili, dospěl soud k závěru, že lze důvodně očekávat odmítnutí jejich návrhu na povolení oddlužení a v takovém případě nelze řešit jejich úpadek jinak než konkursem. Proto dlužníkům uložil zaplatit zálohu, jež bude sloužit ke krytí počátečních nákladů insolvenčního správce, neboť soud nemá dostatek informací o výši pohotových finančních prostředků dlužníků ani reálné zpeněžitelnosti jejich majetku. Dodal, že dlužník nedoložil listiny prokazující jeho příjmy v době, kdy vykonával samostatně výdělečnou činnost, a nesplnil tudíž povinnost stanovenou v ust. § 392 písm. b) insolvenčního zákona.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil tak, že jim povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží. Argumentovali zejména ust. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož platí, že při pochybnostech o oprávnění dlužníka isir.justi ce.cz podat návrh na oddlužení soud oddlužení povolí a sporné otázky přezkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí; v této souvislosti odkázali na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, z níž tento procesní postup dovozovali. Dále namítali, že na výzvu soudu reagovali okamžitě a oslovili oba věřitele, již mají pohledávky pocházející z podnikání dlužníka (Okresní správu sociálního zabezpečení a Vojenskou zdravotní pojišťovnu), avšak tito věřitelé jim odmítli souhlas dát s tím, že nemají povinnost udělovat takový souhlas a že se řádně přihlásí do insolvenčního řízení. Dlužníci poukázali na to, že dlužník přerušil své podnikání již před lety, nevykonával tedy žádnou podnikatelskou činnost ani neměl žádné příjmy z podnikání a o aktivním živnostenském oprávnění neměl tušení. K odvolání připojili sdělení dlužníka Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, územnímu pracovišti Příbram o neexistenci daňové povinnosti za rok 2015.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, posuzuje insolvenční soud, zda některý ze závazků dlužníka, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku dlužníka vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka-viz ust. § 128, § 134 a § 393 insolvenčního zákona) zjevně není určena a pro něž je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

K povaze dluhů z podnikání Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v podnikání dlužníka. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníkovi nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v podnikání dlužníka, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužníci podali dne 25.2.2016 insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možné rozhodnout o úpadku dlužníků. Z návrhu a jeho příloh přitom vyplývá, že dlužníci mají nezajištěné závazky v celkové výši 579.349,72 Kč, z toho závazky ve výši 44.289,89 Kč (vůči Seznam.cz, a.s., B2M.cz, s.r.o., Vojenské zdravotní pojišťovně ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení Příbram) pocházejí dle tvrzení dlužníka z jeho podnikatelské činnosti a závazek ve výši 2.707.791,35 Kč, jenž je zajištěn zástavním právem na nemovitosti-rodinném domě-zapsané na LV č. 65 v k.ú. Podlesí nad Litavkou. Podáním doručeným soudu dne 31.3.2016 udělila Česká správa sociálního zabezpečení souhlas s oddlužením podmíněný uspokojením její pohledávky v minimálně 30 % rozsahu a podáním doručeným soudu dne 3.5.2016 vyslovila Vojenská zdravotní pojišťovna ČR souhlas s řešením úpadku dlužníků oddlužením.

V daném případě založil soud prvního stupně své rozhodnutí na tom, že dlužník má dluhy z podnikání, jež brání řešení úpadku dlužníků oddlužením, přičemž věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlas s oddlužením nevyjádřili, aniž by se blíže zabýval povahou těchto závazků nebo tím, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné to, že z příloh k insolvenčnímu návrhu (č.d. A-5)-zejména z objednávky a proforma faktury č. 3168524 vystavené společností Seznam.cz, a.s. jako dodavatelem (list č. 12 a 13) a výzvy k úhradě v inkasním řízení (list č. 25)-plyne, že pohledávky věřitelů Seznam.cz, a.s. a B2M.cz, s.r.o. z titulu neuhrazení sjednané ceny za zveřejnění reklamy na portálu Seznam.cz (Firmy.cz) a registraci v systému B2M.cz (ePoptávka.cz) z podnikatelské činnosti dlužníka nepochybně pocházejí.

Posouzení těchto závazků tedy dle názoru odvolacího soudu nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání (viz výklad výše). Jelikož dlužníci přes výzvu soudu prvního stupně (č. d. A-7) nedoložili souhlasy Seznam.cz, a.s. a B2M.cz, s.r.o., jakožto věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikání dlužníka, s řešením jejich úpadku oddlužením, je dle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona nutno očekávat odmítnutí jejich návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníků jinak než konkursem.

V konkursu přitom tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč bez DPH. Vzhledem k rozsahu a skladbě majetku dlužníků, již vlastní toliko běžné vybavení domácnosti v hodnotě cca 4.500,-Kč, osobní automobil VW Golf v odhadované hodnotě 5.000,-Kč a nemovitost-rodinný dům blíže nespecifikované hodnoty, jenž je však předmětem zajištění, tak nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníků důvodným, a napadené usnesení proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 24. října 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík