2 VSPH 871/2010-A-10
KSPL 29 INS 9379/2010 2 VSPH 871/2010-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Ivety Biroščákové, bytem Alšova 1738, Sokolov, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 9379/2010-A-4 ze dne 20.srpna 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 9379/2010-A-4 ze dne 20.srpna 2010 se mění tak, že se dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením uložil Ivetě Biroščákové (dále jen dlužnice), jenž se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 18.8.2010 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a povolení oddlužení, aby do 7 dnů od doručení usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění soud konstatoval, že účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon funkce tak, aby mohl překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a aby měl záruku úhrady svých hotových výdajů a odměny v případě, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Vysvětlil, že k uložení povinnosti zaplatit zálohu přistoupil právě proto, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh nelze usuzovat na dostatečnost majetku dlužnice postačujícího ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Při úvaze o výši zálohy vyšel z toho, že pokud by úpadek dlužnice byl řešen konkursem či oddlužením formou splátkového kalendáře, jevilo by se logickým určit ji v relaci na předpokládanou odměnu a hotové výdaje správce při oddlužení stanovené v ust. § 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice včasné odvolání, v němž zdůraznila, že její jediný příjem, jímž je výdělek z pracovního poměru, jí postačuje pouze na zajištění jejích základních životních potřeb. Proto požadovala, aby soud uložení povinnosti uhradit zálohu zrušil, eventuálně aby zálohu snížil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine téhož zákona uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě podala dlužnice dne 18.8.2010 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a to formou splátkového kalendáře. Z těchto návrhů a jejich příloh vyplývá, že dlužnice je vdaná, vlastní majetek (sestávající z vybavení domácnosti a osobního automobilu zn. Škoda Favorit), jehož hodnotu odhadla celkem na cca 70 tisíc Kč, její čistý měsíční příjem (mzda) činí cca 12 tisíc Kč; splatné nezajištěné závazky vůči 6 věřitelům vyčíslila dlužnice na cca 170 tisíc Kč.

Odvolací soud považuje odůvodnění napadeného usnesení z hlediska posouzení výše požadované zálohy za vnitřně rozporné, neboť insolvenční soud na straně jedné neuvedl žádná skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, jaký způsob řešení úpadku dlužnice lze v dané věci očekávat (zda konkurs či oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebo splátkovým kalendářem), a na straně druhé výši zálohy stanovil poukazem na výši odměny insolvenčního správce při oddlužení (aniž by přitom zmínil jakou formu oddlužení má na mysli). Soudu prvního stupně je třeba současně vytknout, že sice poukázal na rozsah majetku dlužnice, avšak žádná zjištění v tomto směru neuvedl a namísto toho jen odkázal na obsah spisu.

Pro rozhodnutí o odvolání je ovšem podstatné, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil okolnost, že současně s dlužnicí podal u téhož soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení též manžel dlužnice Dušan Biroščák (jde o věc vedenou pod sp. zn. KSPL 29 INS 9374/2010).

Z obsahu obou návrhů (a jejich příloh) odvolací soud zjistil, že je v nich tvrzen majetek a závazky, jež spadají do společného jmění manželů, přičemž dlužnice výslovně uvedla, že veškeré její i manželovy závazky mohou být uspokojeny ze společného jmění manželů (dále též jen SJM). Rovněž nebylo prokázáno, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství a před vznikem SJM.

V této situaci je nezbytné, aby insolvenční soud (samostatně podané) insolvenční návrhy obou manželů posoudil a projednal společně (v jediném řízení) včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po nich požadovat, aby zaplatili (jednu) zálohu na náklady (společného) insolvenčního řízení, a aby o nich také společně rozhodl (např. tak, že při splnění zákonem stanovených podmínek oběma manželům povolí oddlužení).

Je tomu tak proto, že právní úprava majetkové podstaty dle ust. § 205 IZ stojí na zásadě, že majetek, který je ve společném jmění dlužníka a jeho manžela, náleží do majetkové podstaty, což musí dlužníkův manžel (oba manželé) respektovat také v režimu oddlužení, neboť úprava tohoto způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný podklad pro jinou právní konstrukci majetkové podstaty nedává. Není-li zjištěn jiný stav věcí, je rozhodující zákonné vymezení SJM, z něhož soud v této věci též vychází; i v insolvenčním řízení přiměřeně platí pravidla, která v tomto ohledu stanoví občanský soudní řád (dále jen OSŘ) v ust. § 262a odst. 1.

Jde-li o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zpeněžuje se veškerý majetek ve SJM, který patří podle výše uvedených zásad do majetkové podstaty dlužníka, bez ohledu na to, zda oba manželé jako dlužníci jsou účastníky jednoho insolvenčního řízení. SJM může ovšem tvořit jen majetek již nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (viz ust. § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ). Se zřetelem k tomu soudní praxe v souvislosti s postižením mzdy (platu) manžela povinného dovozuje, že mzdový nárok manžela povinného součástí SJM není. Naproti tomu vyplacená mzda nebo plat již je součástí SJM a podle okolností je lze postihnout např. při výkonu rozhodnutí prodejem movité věci (soupisem peněz v hotovosti) anebo typicky přikázáním jiných majetkových práv podle ust. § 320 OSŘ, jestliže by již šlo o vyplacenou mzdu či plat, který má manžel povinného uložený na účtu u banky.

Ze stejných zásad je třeba vycházet při posouzení toho, zda a za jakých podmínek mohou (resp. mají) být příjmy manžela, který není dlužníkem, postiženy plněním splátkového kalendáře. V návaznosti na výše uvedené jsou to veškeré příjmy, které náleží dlužníku, popřípadě jsou v SJM dlužníka a jeho manžela, a patří tedy do majetkové podstaty. Smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře zadlužených rodin (domácností) je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny. Ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je to, že se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. Plnění splátkového kalendáře pak probíhá po zákonem stanovenou dobu pěti let, ledaže se dříve dostane věřitelům uvedeným v usnesení podle ust. § 406 IZ plné úhrady (100 %) jejich pohledávek s příslušenstvím.

Přitom není ani nemůže být rozdíl v tom, zda se společné dluhy manželů řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení a druhý k němu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh, popřípadě jej podá každý z nich samostatně (jako v posuzovaném případě). Jinými slovy, ať podají manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně, nebo každý zvlášť, anebo jen jeden z nich a druhý návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy o to, za jakých podmínek bude majetek ve SJM užit pro účely oddlužení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 3 OSŘ a napadené usnesení změnil s tím, že úvaha o tom, zda, popř. v jaké výši bude soud požadovat úhradu zálohy, bude namístě až poté, co bude projednávaná věc spojena podle ust. § 112 OSŘ s věcí týkající se dlužníka Dušana Biroščáka vedené pod sp. zn. KSPL 29 INS 9374/2010.

Pro potřeby dalšího řízení považoval odvolací soud za vhodné uvést, že s ohledem na skutečnost, že proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu je přípustné odvolání, je třeba lhůtu stanovenou k jejímu splnění vázat na okamžik, kdy usnesení nabude právní moci, a nikoli na okamžik jeho doručení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 4.října 2010

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová