2 VSPH 868/2013-A-22
KSUL 69 INS 32694/2012 2 VSPH 868/2013-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Hany Kohoutové, bytem Petra Bezruče 385/3, Ledvice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 32694/2012-A-12 ze dne 18. března 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 32694/2012-A-12 ze dne 18. března 2013 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Haně Kohoutové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 27.12.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud především uvedl, že z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení zjistil, že dlužnice sice přerušila provozování živnosti, nicméně uvedla, že má závazky z podnikání v celkové výši 265.413,21 Kč, což představuje 42 % všech jejích závazků. Jelikož soud považoval takový rozsah podnikatelských závazků za významný, dospěl k závěru, že úpadek dlužnice lze řešit jenom konkursem. Nadto konstatoval, že podáním, jež mu bylo doručeno dne 30.1.2013, ho Fio banka, a.s. (dále jen Banka) upozornila na nepoctivý záměr dlužnice, který měl spočívat v tom, že dlužnice v seznamu závazků neuvedla úvěrový závazek vůči Bance ve výši 20.000,-Kč. Na nepoctivé jednání dlužnice poukázalo také Bytové družstvo Česká 619 (dále jen Bytové družstvo), které v podání, jež bylo soudu doručeno dne 8.2.2013, uvedlo, že ho dlužnice v seznamu závazků označila jako svého věřitele se závazkem (jen) ve výši 24.940,-Kč, ačkoli skutečná výše dluhu je mnohem vyšší a činí 241.679,-Kč. Soud měl zato, že tato pochybení dlužnice byla úmyslná, což je (bylo) dalším důvodem k závěru, že její úpadek bude řešen konkursem.

Při úvaze o výši zálohy poukazuje na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyšel soud z toho, že podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) činí při konkursu minimální odměna insolvenčního správce 45.000,-Kč a že dlužnice má ve společném jmění manželů (dále jen SJM) nemovitosti, na nichž váznou zástavní práva zajišťující pohledávky několika věřitelů ve výši převyšující hodnotu nemovitostí. Z těchto důvodů nelze podle názoru soudu předpokládat, že výtěžek zpeněžení nemovitostí bude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Proto rozhodl tak, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala dlužnice včasné odvolání, v němž v první řadě uvedla, že závazek vůči Bance nevznikl úmyslně, v té době totiž nepředpokládala, že by se dostala do insolvence. Zdůraznila, že po dobu jejího soužití s manželem vzniklo tolik dluhů, že se přestala orientovat, co, kde je, přestala proto podnikat a začala pracovat, aby byla schopna začít hradit své závazky a aby nevznikaly další závazky z podnikání. Poukazovala na to, že některé dodavatelské závazky zaplatil manžel, nicméně z důvodu, že byla u dodavatelů vedena také, tak to vymáhali po obou a tak i to přiznala . Rozvedla, že nesprávnost napadeného usnesení spatřuje (právě) v tom, že dluhy jsou manžela, s nímž nemá nic společného, ale uvedla je, jelikož věřitel zaslal dopis s vymožením dlužné částky jí i manželovi . Ke sdělení Bytového družstva uvedla, že nevěděla, že v souvislosti s užíváním bytu, v němž nebydlí, vznikl závazek takového rozsahu. Z těchto důvodů navrhla, aby jí odvolací soud vyměřil adekvátní zálohu na náklady insolvenčního řízení a aby jí bylo umožněno řešit úpadek oddlužením formou splátkového kalendáře.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

V daném případě podala dlužnice dne 27.12.2012 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z těchto návrhů a jejich příloh vyplývá, že dlužnice je vdaná, její majetek tvoří nemovitosti náležející do SJM, jejichž hodnota činí cca 950.000,-Kč, a movité věci tvořící běžné vybavení domácnosti v hodnotě 8.000,-Kč a její čistý měsíční příjem (mzda) činí cca 13.500,-Kč. Své splatné nezajištěné závazky vůči 18 věřitelům vyčíslila na cca 619.113,07 Kč.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně v první řadě z toho, že dlužnice nemůže s návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že její

úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 IZ, neboť-i když již není podnikatelkou-k návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 IZ oprávněna z toho důvodu, že významná část jejích závazků pochází z podnikání. Takový výklad subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení odpovídá ustáleným judikatorním závěrům (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněné pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž v posuzované věci odvolací soud shledal, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku oprávnění dlužnice k podání návrhu na oddlužení je opodstatněný.

Z tvrzení dlužnice a listin, jež k doložení svých závazků předložila, je totiž zřejmé, že její závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 84.323,-Kč, Manilla, s.r.o. ve výši 42.504,23 Kč a 56.066,98 Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení v Mostě ve výši 2.000,-Kč, Finančnímu úřadu v Mostě ve výši 75.440,-Kč a České kanceláři pojistitelů ve výši 5.079,-Kč pocházejí z podnikatelské činnosti. S ohledem na okolnost, že v porovnání s celkovou výší všech nezajištěných pohledávek věřitelů dlužnice tvoří tyto závazky z podnikání 42,86 % (265.413,21/619.113,07), tj. nikoli marginální část, s ohledem na to, že věřitelé těchto pohledávek zatím nedali najevo, že jsou s jejích podrobením režimu oddlužení srozuměni, a s ohledem na to, že dlužnice přestala podnikat (přerušila provozování živnosti) ke dni 27.8.2012, tj. toliko 4 měsíce před podáním insolvenčního návrhu, jde zjevně o závazky, jež ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ vstupu dlužnice do oddlužení brání.

Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem. V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1 vyhlášky-bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky. Odvolací soud je stejně jako insolvenční soud toho názoru, že v daném případě se nejeví pravděpodobným, že z výtěžku zpeněžení nemovitostí budou uspokojeny všechny předpokládané náklady insolvenčního řízení (např. prvotní náklady spojené se správou a zpeněžením majetkové podstaty, popř. odměna správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího k rozdělení mezi nezajištěné věřitele). Jinými slovy, s ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužnice nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužnice ze mzdy (viz ust. § 207 odst. 2 IZ).

K odvolací argumentaci, dle níž jsou některé závazky z podnikání výlučnými závazky manžela dlužnice, považoval odvolací soud za nutné uvést, že tímto obecným tvrzením dlužnice nevyvrátila právní domněnku obsaženou v ust. § 144 občanského zákoníku, podle níž se má zato, že závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Z listin dokládajících úpadek dlužnice, jež byly připojeny k insolvenčnímu návrhu, je navíc zjevné, že se v případě závazku vůči Finančnímu úřadu v Mostě z titulu neuhrazeného penále za prodlení s úhradou daňových povinností dlužnice, konkrétně dani z příjmů fyzických osob za období od 1.1.2003 do 31.12.2003, Okresní správě sociálního zabezpečení v Mostě z titulu neuhrazené pokuty za nepředložení příjmů a výdajů dlužnice jako osoby samostatně výdělečně činné a v případě závazku vůči Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky z titulu nezaplaceného pojistného na veřejné zdravotní pojištění, o výlučné závazky manžela dlužnice nejedná.

S přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku dlužnice, k počtu jejích věřitelů a souhrnné výši jejích závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů insolvenčního řízení nezbytné, aby dlužnice zaplatila zálohu ve výši určené soudem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu je potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 1. srpna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová