2 VSPH 864/2014-A-20
MSPH 89 INS 2926/2014 2 VSPH 864/2014-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice KOBATEX plus, s.r.o., sídlem Za Zámečkem 744/9, Praha 5-Jinonice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 2926/2014-A-15 ze dne 3. dubna 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 2926/2014-A-15 ze dne 3. dubna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil KOBATEX plus, s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 3.2.2014 domáhala vydání rozhodnutí o svém úpadku a prohlášení konkursu, aby do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že z údajů obsažených v insolvenčním návrhu a v připojeném seznamu majetku vyplývá, že dlužnice nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, přičemž eviduje 18 pohledávek v celkové výši 255.016,-Kč s příslušenstvím. Cituje ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vysvětlil, že záloha na náklady insolvenčního řízení je nutná nejen k tomu, aby měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, ale i k zajištění úhrady jeho odměny, jež v případě konkursu činí 45.000,-Kč. Dovodil, že pokud dlužnice nemá majetek, jehož zpeněžení by zajistilo krytí nákladů insolvenčního řízení, je požadavek na složení zálohy i určitým testem její solventnosti, jenž má zabránit zneužívání insolvenčního řízení. S ohledem na uvedené rozhodl, jak reprodukováno výše.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž žádala o odpuštění zálohy, neboť na její uhrazení nemá v současnosti dostatek prostředků.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, a soud ji neuloží ani dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné uvést, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky bude tedy povinnost k úhradě zálohy postihovat každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem by pak měla být řešena podle ust. § 314 a § 315 IZ o nepatrném konkursu.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ.

Z insolvenčního návrhu a k němu připojených příloh odvolací soud ověřil, že dlužnice má vůči více věřitelům splatné závazky přesahující 990.000,-Kč, přičemž nemá žádný movitý ani nemovitý majetek; její majetek tvoří pouze pohledávky za TM SPEDITION, s.r.o. v celkové výši 255.016,-Kč splatné od 27.7.2011 do 15.1.2012, jež jí však dosud nebyly dobrovolně uhrazeny a o nichž výslovně prohlásila, že jejich dobytnost jí není známa. Nelze proto uzavřít, že má majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle novelizovaného ust. § 144 IZ, jež nabylo účinnosti dne 1.1.2014, je (již) vyloučeno, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval, přičemž i jím určenou výši lze považovat za přiměřenou.

Odvolací soud je totiž toho názoru, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a novelizované vyhlášky č. 313/2007 Sb. (která nabyla účinnosti dne 1.1.2014 a dle článku II. vyhlášky č. 398/2013 Sb. se aplikuje v tomto případě) bude činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH. S ohledem na dosud zjištěný rozsah majetku dlužnice (kdy nebyla osvědčena dobytnost jejích pohledávek coby jediného majetku) tak nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje finančními prostředky použitelnými k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatelka byla dle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 o.s.ř. je potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 22. října 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná