2 VSPH 863/2015-A-15
KSPH 69 INS 7569/2015 2 VSPH 863/2015-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníků Josefa Štěpánka a Veroniky Štěpánkové, bytem Bolina 102, pošta Vlašim, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 69 INS 7569/2015-A-10 ze dne 7. dubna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 69 INS 7569/2015-A-10 ze dne 7. dubna 2015 se mění tak, že se dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení n e u k l á d á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 69 INS 7569/2015-A-10 ze dne 7.4.2015 uložil Josefu Štěpánkovi a Veronice Štěpánkové (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), již se domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužníci domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že mají vůči 8 věřitelům 17 splatných nezajištěných závazků v celkové výši 525.872,-Kč, z nichž část vznikla v souvislosti s podnikáním dlužníka. Příjem dlužníka, jenž je podnikatelem, činí 8.186,-Kč čistého měsíčně, příjem dlužnice, jež je zaměstnána, činí 18.845,-Kč čistého měsíčně. Na výzvu soudu k předložení souhlasu s oddlužením od věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů uvedli, že je nepředloží. I když sami dlužníci celkovou výši závazků z podnikání neuvedli, soud z předložených listin dovodil, že závazky na sociálním a zdravotním pojištění činí 89.082,-Kč, což představuje 16,9 % všech tvrzených závazků.

Cituje ust. § 108 odst. 1 a 2 a § 389 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dovodil soud, že v daném případě nejsou splněny předpoklady podmiňující povolení oddlužení, neboť dlužníci nedoložili, že věřitelé pohledávek pocházejících z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení úpadku souhlasí. Návrh na povolení oddlužení proto soud odmítne a rozhodne o prohlášení konkursu na majetek dlužníků.

S přihlédnutím k tomu, že majetek dlužníků tvoří dva automobily v hodnotě cca 100.000,-Kč a pozemek v hodnotě cca 10.000,-Kč uložil jim soud s přihlédnutím k výši odměny insolvenčního správce v konkursu dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., aby zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil, povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jim neuložil a umožnil jim řešit jejich úpadek oddlužením. V odvolání s poukazem na řadu usnesení Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 4 VSPH 1277/2014 ze dne 2.9.2014, 3 VSPH 517/2014 ze dne 18.7.2014, 1 VSPH 1211/2014 ze dne 23.6.2014, 2 VSPH 961/2014, 1 VSOL 1197/2013 ze dne 29.1.2014. 1 VSOL 297/2014 ze dne 16.4.2014 a 3 VSOL 15/2014 ze dne 24.3.2014) namítali, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval platnou právní úpravu, zejména ust. § 389 a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014, jež i dlužníkům, již jsou či byli podnikateli a mají závazky z podnikání, umožňuje řešení jejich úpadku oddlužením, přičemž-na rozdíl o požadavku předložit souhlas věřitelů s tímto způsobem řešení úpadku, pokud by plnění v oddlužení mělo uspokojit méně než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů-v tomto případě doložení souhlasu věřitelů nevyžaduje.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle ust. § 389 odst. 2 téhož zákona nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, že dlužník má dluhy z podnikání.

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 téhož zákona neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 390 odst. 3 věty první insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

Podle ust. § 395 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné v prvé řadě uvést, že Vrchní soud v Praze prosazuje v současné době názor, že nesouhlasné stanovisko ke způsobu řešení úpadku dlužníka je relevantní, jen pokud je vyjádřil věřitel pohledávky pocházející z podnikání, jenž ji již přihlásil do insolvenčního řízení. Jinak je pro posouzení subjektivní nepřípustnosti oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona relevantní, zda věřitel takové pohledávky vznese takovou námitku a vyjádří nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž jeho nesouhlas lze pominout toliko v případě, že by se jednalo o pohledávku bagatelní, nebo že by se v kontextu dalších okolností věci jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V daném případě žádný věřitel pohledávky pocházející z podnikání své stanovisko ke způsobu řešení úpadku dlužníků nevyjádřil.

Pro rozhodnutí o odvolání je pak podstatné, že z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a jejich příloh plyne, že dlužníci mají vůči 8 nezajištěným věřitelům splatné závazky v celkové výši 528.872,-Kč a jejich příjem tvoří příjem dlužníka z podnikání ve výši 8.186,-Kč čistého měsíčně (alespoň tak to dlužník v návrhu tvrdil, byť pravdivost tvrzení, že se jedná o čistý měsíční příjem, tj. o příjem po odpočtu nákladů a po zdanění sám zpochybnil tím, že v téže části návrhu uvedl, že oddlužení bude plněno toliko z příjmu dlužnice) a mzda dlužnice ve výši 18.845,-Kč, z níž zabavitelnou část tvoří (vedle vyživovací povinnosti vůči dlužníkovi má dlužnice vyživovací povinnost vůči dvěma dětem) částka 5.354,-Kč.

Z uvedených údajů plyne, že by částka použitelná na plnění oddlužení v celkové výši 13.540,-Kč měsíčně (za 60 měsíců plnění oddlužení celkem 812.400,-Kč) měla postačovat na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 81.000,-Kč, bude-li plátcem daně z přidané hodnoty, resp. ve výši 98.010,-Kč, pokud jejím plátcem nebude, a na uspokojení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, jež představují částku 158.662,-Kč, jak to vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, resp. měla by dokonce postačit na plné uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů před uplynutím 5 let plnění oddlužení, jak je předpokládá ust. § 406 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. I kdyby co příjem použitelný na plnění oddlužení tvořila pouze zabavitelná část čisté mzdy dlužnice (za 5 let oddlužení by se jednalo o částku 321.240,-Kč), byla by podmínka uspokojení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů (a plného uspokojení nároků insolvenčního správce) splněna.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníků důvodným, podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu proto napadené usnesení změnil a povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jim neuložil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. února 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná