2 VSPH 840/2010-A-48
KSUL 70 INS 4116/2010 2 VSPH 840/2010-A-48 Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka EUROMETALGROUP, s.r.o., sídlem Strádalova 313, Krásná Lípa, zast. advokátkou JUDr. Evou Kabelkovou, sídlem Kamenická 1, Plzeň, zahájené na návrh a) ACE EX, s.r.o., sídlem Valdštejnská 356, Liberec, b) Jany Březákové, bytem T.G.Masaryka 1059, Šluknov, a c) Pavla Kratochvíla, bytem Filipovská 110, Jiříkov-Loučná, všech zast. advokátem JUDr. Alexandrem Šoljakem, sídlem U Soudu 363/10, Liberec, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvoláních navrhovatelů a) až c) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 4116/2010-A-41 ze dne 24.srpna 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 4116/2010-A-41 ze dne 24.srpna 2010 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 70 INS 4116/2010-A-41 ze dne 24.8.2010 zamítl pod bodem I. výroku insolvenční návrh, jímž se ACE EX, s.r.o. (dále jen navrhovatel a), Jana Březáková (dále jen navrhovatelka b) a Pavel Kratochvíl (dále též jen navrhovatel c) domáhali vydání rozhodnutí o úpadku EUROMETALGROUP, s.r.o. (dále jen dlužník), rozhodl, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zaniknou až právní mocí usnesení (bod II. výroku), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 20.4.2010 na návrh věřitele TECHNIMAT, s.r.o., jenž vzal dne 28.4.2010 návrh zpět a soud o něm rozhodl usnesením z téhož dne. Dne 3.5.2010 podal insolvenční návrh Mgr. Jaroslav Havelka, jenž ho vzal zpět dne 17.5.2010 a soud rozhodl o zastavení řízení dne 21.5.2010. Dne 20.5.2010 podal insolvenční návrh navrhovatel a) a dne 21.5.2010 navrhovatelka b) a navrhovatel c).

Navrhovatel a) tvrdil, že za dlužníkem eviduje pohledávky v celkové výši 425.442,30 Kč z titulu neuhrazených plateb za dodávky zboží (plechů), které dlužníkovi dodal dne 27.10.2009. Svoje tvrzení doložil fakturou č. 15949277 a párovým dodacím listem stejného čísla, obou potvrzených podpisem a razítkem dlužníka. Splatnost ceny dodávky byla stanovena na den 26.11.2009, dlužník ale na fakturu dosud nic neuhradil a z důvodu prodlení od 27.11.2009 dluží na ni včetně příslušenství 417.037,58 Kč. Kromě toho mu dluží 8.122,46 Kč za dodávku 216 kg materiálu-OK Autrod, což navrhovatel a) doložil fakturou č. 15949282 splatnou dne 26.11.2009 s párovým dodacím listem potvrzeným podpisem a razítkem dlužníka. K oběma fakturám připojil též objednávky z listopadu 2009 zaslané elektronicky. Navrhovatelka b) tvrdila, že vůči dlužníkovi má pohledávky v celkové výši 64.889,-Kč, z nichž 3.839,-Kč tvoří doplatek mzdy za měsíc březen 2010 a 61.050,-Kč nevyplacené odstupné. K důkazu předložila pracovní smlouvu ze dne 1.8.2005 ve znění dodatku ze dne 19.6.2006, mzdový výměr ze dne 1.1.2009, výpověď z pracovního poměru ze dne 18.12.2009, potvrzení při změně zaměstnání ze dne 1.3.2010 a údaje o výši průměrného výdělku ze dne 1.3.2009 s mzdovým listem za březen 2010.

Navrhovatel c) tvrdil, že vůči dlužníkovi má pohledávky v celkové výši 102.768,-Kč, jež tvoří doplatek mzdy za měsíce listopad 2009 a leden 2010, náhrada dovolené, nevyplacená náhrada mzdy a odstupné. K důkazu předložil pracovní smlouvu ze dne 19.6.2006, mzdový výměr ze dne 19.6.2006, výpověď z pracovního poměru ze dne 18.12.2009, potvrzení při změně zaměstnání ze dne 1.3.2010 a údaje o výši průměrného výdělku ze dne 1.3.2009 s mzdovým listem za únor 2010.

Jako další věřitele dlužníka označili navrhovatelé a) až c) FERONA, a.s., Českou správu sociálního zabezpečení a TRUMPF Praha, spol. s r.o.

Na výzvu soudu sdělila FERONA, a.s., že s dlužníkem má uzavřen splátkový kalendář a nemá zájem na insolvenčním řízení, Finanční úřad v Rumburku sdělil, že za dlužníkem neeviduje žádnou pohledávku, a Okresní správa sociálního zabezpečení v Děčíně sdělila, že vůči dlužníkovi má pohledávku ve výši 796.139,-Kč.

Dlužník v podání ze dne 17.5.2010 uvedl, že není v úpadku, neboť není předlužen, když rozdíl mezi aktivy a závazky byl v rozvaze ke konci roku 2009 vykázán ve výši 3.763.000,-Kč a ke konci března 2010 ve výši 6.314.000,-Kč, ani platebně neschopný: při svém obratu 90.000.000,-Kč ročně má sice více věřitelů a v časové řadě vykazuje i peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, ale nezastavil podstatnou část svých plateb a platební toky je třeba posuzovat rovněž z pohledu sezónnosti prodeje krbových kamen, když jeho tržby nejsou pravidelně rozděleny, na jaře vyrábí na sklad a má uzavřeny odbytové smlouvy ve vyšším objemu než v loňském roce. Určité nesrovnalosti podle něj vznikly po rozkolu společníků Martina Schejbala a Pavla Kratochvíla (navrhovatele c), jenž byl odvolán z funkce jednatele a jeho účast ve společnosti již byla ukončena v soudním řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem. S pohledávkou tvrzenou navrhovatelem a) nesouhlasí a popírá ji, neboť plechy mu nebyly dodány a fakturu neeviduje.

Ve vyjádření ze dne 14.6.2010 dlužník zopakoval, že není v úpadku ve formě předlužení ani platební neschopnosti. Platební bilanci dokládal pohyby na účtech České spořitelny, a.s. a Citibank, a.s. a uvedl, že po rozkolu společníků měl podezření, že Pavel Kratochvíl vyváděl jeho majetek, a jeho činnost je proto vyšetřována orgány činnými v trestním řízení. Dlužník se proto bránil předložení seznamu majetku a závazků, aby v nich obsažené údaje nebyly zneužity konkurencí. K navrhovateli a) opětovně uvedl, že mu plechy nikdy nebyly dodány, a zpochybnil podpis pana Josefa Šubrta na těchto dokladech. Dle sdělení jednatele Kousala podepsal Josef Šubrt dodací list jako vedoucí nákupu dlužníka později na požadavek navrhovatele a), když plechy byly ve skutečnosti dovezeny navrhovateli c) do obchodní společnosti KM Trading CZ, s.r.o. Částka 8.122,46 Kč byla navrhovateli a) uhrazena po podání přihlášky. K navrhovatelce b) dlužník uvedl, že její pracovní poměr dosud neskončil, takže odstupné ve výši 61.050,-Kč dosud není splatné, a doplatek mzdy za měsíc březen 2010 jí byl jako dávky v nemoci uhrazen dne 10.6.2010. K tomu dlužník předložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti navrhovatelky b) od 25.2.2010. K navrhovateli c) dlužník uvedl, že mu částku 82.567,-Kč uhradil, což dokládá výdajovým pokladním dokladem ze dne 19.5.2010 označeným č. V338.

Protože účastníci řízení naznačovali, že došlo k nestandardním postupům v nakládání s majetkem a při finančních operacích, podal soud Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem podnět ke vstupu do insolvenčního řízení. Státní zastupitelství podnětu vyhovělo a dne 23.6.2010 do řízení vstoupilo.

Protože dlužník s insolvenčními návrhy nesouhlasil, nařídil soud k jejich projednání jednání, jež se konalo dne 20.7.2010. Na něm setrval dlužník na svém dosavadním stanovisku, k návrhu se nepřipojil a nadále tvrdil, že žádný z navrhovatelů nemá za ním splatnou pohledávku a že není v úpadku. Rovněž navrhovatelé setrvali na svých dosavadních stanoviscích a nadále tvrdili, že osvědčují své pohledávky. Vzhledem k tomu, že dlužník předložil soudu při jednání další písemné důkazy, zejména soupis objednávek, soupis pohledávek, soupis závazků, které uznává, soupis závazků, které neuznává, soupis zaměstnanců a soupis dlouhodobého majetku, požadoval zástupce navrhovatelů a) až c) čas na to, aby se s nimi mohl podrobně seznámit. Jednání bylo proto odročeno na den 24.8.2010.

Před jednáním konaným dne 24.8.2010 se dlužník opětovně písemně vyjádřil tak, že i nadále trvá na stanovisku, že není v úpadku. Návrh označil za šikanózní a zdůraznil, že řádně platí daně a zaměstnává kolem 90 osob. Tvrdil, že insolvenční návrh byl vyvolán rozpory mezi společníky a velmi ho poškozuje a že navrhovatel c) je motivován snahou zlikvidovat ho. Dlužník se s navrhovateli a) až c) pokusil o smírné řešení, avšak do konání jednání nebyla navržená dohoda podepsána, a dlužník předložil soudu pouze nepodepsanou kopii jejího návrhu. Dlužník rovněž navrhl provedení dalších důkazů, a to výslechem svědků (k pohledávce navrhovatele a) skladníků k okolnostem dodávky plechu a řidiče, který měl dodávku provést; k pohledávce navrhovatelky b) dodavatele mzdové agendy; k pohledávce navrhovatele c) jednatele Martina Schejbala a pokladníka), znaleckým posudkem znalce z oboru mezd o tom, jaká částka měla být navrhovateli c) skutečně vyplacena, a doklady o provedení dovozu od původního dodavatele plechů ze Slovenska.

Při jednání konaném dne 24.8.2010 účastníci potvrdili, že ke smírnému řešení situace zatím nedošlo, ale nadále jednají s potencionálním investorem, který by mohl odkoupit společnost, resp. obchodní podíl p. Schejbala. Jinak dlužník i navrhovatelé setrvali na svých stanoviscích.

Soud provedl dokazování důkazy předloženými účastníky, které jsou podrobně vypsány v protokole z tohoto jednání na č.l. A-40 a byly již uvedeny shora. Navrhovatelé a) až c) předložili při jednání písemný materiál, s nímž byl dlužník na místě seznámen a jenž měl potvrdit jeho úpadek ve formě platební neschopnosti, když byli osloveni někteří jeho věřitelé ohledně výše, charakteru a splatnosti svých pohledávek. Z materiálu má být zřejmé, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti. Dlužník se k němu vyjádřil a jmenovitě některá tvrzení zpochybnil. U pohledávek, které dosud nejsou zaplaceny, tvrdil, že se jedná o běžný obchodní styk, s věřiteli je v kontaktu a nezastavil podstatnou část plateb, nezastavil výrobu, banky s ním dále spolupracují a věřitelé dále dodávají.

Soud návrh na provedení dalších důkazů, jejichž provedení požadoval dlužník písemně před jednáním dne 24.8.2010, zamítl, neboť dle jeho názoru již přesahují rámec dokazování v insolvenčním řízení. Navrhovatelé a) až c) provedení dalších důkazů nenavrhli.

Dále soud uvedl, že po zhodnocení skutkových tvrzení a předložených důkazů došel k následujícím závěrům, které spojil s hodnocením právním, citoval ust. § 131 a § 143 odst. 2 insolvenčního zákona a konstatoval, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím, ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem, cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými.

Zdůraznil, že se zabýval aktivní legitimací navrhovatelů a) až c) k podání insolvenčního návrhu u navrhujících věřitelů a dospěl k závěru, že žádný z nich svojí pohledávku neosvědčil :

K pohledávkám tvrzeným navrhovatelem a) uvedl, že navrhovatel a) tvrzenou pohledávku doložil fakturou a párovým dodacím listem, na kterém je razítko a podpis dlužníka, které mají svědčit jednak o převzetí dodávky a jednak o doručení faktury. Navrhující věřitel tyto důkazy považuje za zcela dostatečné. Dlužník však tuto dodávku zboží zcela zpochybnil s tím, že razítko na obou dokladech a podpis, který byl označen za podpis pana Šubrta, byl na doklad opatřen až dodatečně a dodávka nikdy ve firmě dlužníka nebyla přijata, tedy zboží nebylo dodáno. K dodávce zboží by se dle jeho názoru měly vyjádřit příslušné osoby pracující ve firmě dlužníka, a to jednak pan Šubrt a příslušní skladníci včetně řidiče, který zboží měl přivézt ze Slovenska. Sporné skutečnosti ohledně dodávky nebyly doloženy a nelze je osvědčit pouze předloženými listinami. Provedením věcně opodstatněných důkazů by soud nahrazoval řízení sporné .

K pohledávkám tvrzeným navrhovatelkou b) uvedl, že dle názoru soudu skutečně i nadále její pracovní poměr trvá, když z předložených důkazů je zřejmé, že pracovní neschopnost ode dne 25.2.2010 přerušila běh výpovědní doby (§ 53 odst. 2 zákoníku práce). Navrhovatel nijak nedoložil, že by zaměstnanec sdělil zaměstnavateli, že na prodloužení pracovního poměru netrvá. K vydání zápočtového listu dne 1.3.2010 došlo skutečně z toho důvodu, že firma v té době ještě neměla k dispozici rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Navrhující věřitel nedoložil doklad o doručení výpovědi, když tento okamžik je rozhodující pro zákaz výpovědi v ochranné době, ale doručení výpovědi do konce měsíce prosince 2010 nebylo nikterak zpochybněno. Navíc při jednání dne 24.8.2010 dlužník výslovně prohlásil, že nárok na odstupné navrhovatelky Březákové výslovně uznává a pro všechny případy je ochoten ho vyplatit ihned, i když i nadále trvá na tom, že pracovní poměr neskončil. (Pro výplatu odstupného platí ust. § 67/3 ZP) .

K pohledávkám tvrzeným navrhovatelem c) uvedl, že dlužník zcela zpochybnil uplatněnou pohledávku z toho důvodu, že ji považuje za uhrazenou. K úhradě dlužné částky doložil dlužník výdajový doklad z 19.5.2010 V338 a při jednání předložil k nahlédnutí rovněž jeho originál. Navrhující věřitel tvrdí opak a dodává, že touto záležitostí se zabývají orgány činné v trestním řízení, neboť tento doklad byl zfalšován a on ho nikdy nepodepsal. Při hodnocení soudu je to stejná situace, jak u firmy ACE EX, s. r. o. .

Z toho, co uvedl výše soud prvního stupně dovodil, že u navrhujícího věřitele ACE EX, s. r. o. a pana Kratochvíla by k úplnému prokázání pohledávky bylo třeba provádět další dokazování. Toto dokazování však dle názoru soudu již přesahuje rámec řízení insolvenčního, kde soud pracuje s pojmem osvědčení pohledávky, a nahrazovalo by řízení nalézací. Z těchto důvodů došel k závěru, že ani jeden z navrhujících věřitelů neosvědčil pohledávku za dlužníkem, a proto nemá aktivní legitimaci k podání návrhu . Insolvenční návrh proto z těchto důvodů zamítl.

Vzhledem k tomu, že mezi bývalými společníky dlužníka Schejbalem a Kratochvílem jsou značné rozpory a jsou naznačovány možné převody majetku na obě strany, soud vyhověl návrhu navrhujících věřitelů a podle ust. § 146 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona určil, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zaniknou až právní mocí rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu. Vyjádřil přitom přesvědčení, že v následujících dnech by mohlo ještě dojít ke smírnému řešení věci a firma, která zaměstnává kolem 90 zaměstnanců, bude pokračovat ve své činnosti .

S poukazem na to, že účastníci výslovně nepožadovali náhradu nákladů , rozhodl soud o tom, že žádnému z nich včetně dlužníka právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se navrhovatelé a) až c) včas odvolali a shodně požadovali, aby je odvolací soud změnil a aby rozhodl o úpadku dlužníka. V odvolání namítali, že na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k nesprávným skutkovým zjištěním a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Přestože uvedli, že soud správně řešil dvě základní otázky (existenci úpadku dlužníka a aktivní legitimaci navrhovatelů), dospěl podle jejich názoru k nesprávným závěrům. Navrhovatelé a) až c) jsou totiž přesvědčeni o tom, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence a že předloženými listinnými důkazy doložili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky. K závěrům soudu ohledně neosvědčení jimi tvrzených pohledávek uvedli, že je nepochopitelné, jak mohla být dodávka o hmotnosti 24 tun dodána KM Trading CZ, s.r.o., která nemá k dispozici žádné prostory potřebné k jejich uskladnění a zpracování, a za nepochopitelné označili, že by p. Šubrt, jenž u dlužníka pracoval jako vedoucí nákupu, měl menší oprávnění než běžný skladník a že by nebyl oprávněn k převzetí objednaného zboží. Pokud jde o navrhovatelku b), poukazovala na to, že jí dlužník sám vystavil dne 1.3.2010 zápočtový list, podle něhož skončil její pracovní poměr u dlužníka dne 28.2.2010, a dlužník v té době tedy neměl pochybnost o tom, že netrvala na prodloužení pracovního poměru po dobu pracovní neschopnosti. Navrhovatel c) pak označil za zcela nepravdivé tvrzení dlužníka, že mu dlužné odstupné uhradil v hotovosti dne 19.5.2010 postavené na tvrzení, že toho dne byl spatřen, jak obchází areál dlužníka, a vystavený příjmový doklad opakovaně označil za podvrh, jenž nepodepsal. Nepravdivost tvrzení dlužníka podle něj potvrzuje i obsah jejich dřívější korespondence, v níž mu dlužník sdělil, že pracovněprávní nároky jsou podle vnitřních předpisů propláceny výlučně bankovním převodem.

Dlužník navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání považuje za nedůvodné, neboť soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj správné právní závěry, a zcela se ztotožnil s jeho závěry ohledně neosvědčení splatných pohledávek navrhovateli a) až c), jež neuznává a považuje za sporné a dubiózní. Pokud jde o pohledávku navrhovatele c), uvedl, že ji již uhradil, pokud jde o pohledávku navrhovatelky b), v řízení vysvětlil, že ji neuhradil proto, že její pracovní poměr dosud neskončil, a pokud jde o pohledávky navrhovatele a), vysvětlil, že zboží nebylo dodáno jemu, ale KM Trading CZ, s.r.o. spřízněné s navrhovatelem c), že razítko, jímž byly dodací listy opatřeny, v té době nepoužíval, a že nebylo obvyklé, aby zboží přebíral vedoucím nákupu. Poukázal přitom též na to, že p. Šubrt opustil firmu současně s navrhovatelem c), s nímž ve společné domácnosti žije navrhovatelka b), jež je v současnosti na mateřské dovolené z důvodu narození jejich společného dítěte. Dlužník též namítal, že do insolvenčního řízení se přihlásily pouze osoby, jejichž pohledávky zpochybňuje, zatímco pohledávky značného množství věřitelů, jejichž výčet zahrnul do odvolání, splatil či podle sjednaných podmínek (jedná se o Českou spořitelnu, a.s. a Citibank, a.s.) splácí, a není tedy v úpadku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud České republiky ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Konečně, odvolací soud považoval za nutné zmínit, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory podle ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. To mimo jiné znamená, že i rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení musí odpovídat požadavkům vyjádřeným v ust. § 157, § 167 a § 169 občanského soudního řádu, tj. v odůvodnění rozhodnutí musí insolvenční soud uvést, čeho se navrhovatel domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil dlužník, musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž musí dbát o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud v podstatné části citoval shora, že se soud prvního stupně nezabýval zjišťováním tvrzeného úpadku dlužníka a že insolvenční návrh zamítl v daném případě z toho důvodu, že navrhovatelé nedoložili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky, neboť dospěl k závěru, že ke zjištění jejich existence by bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení. Současně je z něj však zjevné i to, že soud prvního stupně nedostál požadavkům vymezeným v ustanoveních občanského soudního řádu zmíněných v předchozím odstavci. V odůvodnění napadeného usnesení totiž nevyložil, jaké skutečnosti má za prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, resp. vesměs z něj nelze dovodit ani to, jaká skutková zjištění ohledně pohledávek tvrzených navrhovateli a) až c) vůbec učinil. Ohledně důkazů předložených navrhovatelem a) soud konstatoval, že vedle objednávek zaslaných elektronicky předložil navrhovatel a) faktury a dodací listy opatřené podpisem pracovníka dlužníka (vedoucího odbytu p. Šubrta) a razítkem dlužníka, a pouze z toho, že dlužník tvrdil, že takové zboží mu nebylo dodáno, dovodil, že o existenci tvrzené pohledávky je třeba provést rozsáhlé dokazování, jak to navrhoval dlužník, jenž existenci této pohledávky zpochybňoval. Nevyložil ovšem, jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů a zda jimi navrhovatel a) doložil, že dlužníkovi dodal zboží deklarované ve fakturách a v dodacích listech, a na druhou stranu nevyložil, čím takové zjištění dlužník zpochybnil, ani nevysvětlil, zda a proč je třeba provádět o těchto skutečnostech další dokazování a v čem by (vedle dlužníkem požadovaného výslechu p. Šubrta a skladníků dlužníka) měla spočívat potřeba provedení rozsáhlého dokazování. Obdobně nedostatečně popsal i skutková zjištění ohledně pohledávek tvrzených navrhovatelkou b) a navrhovatelem c). V prvém případě bez srozumitelného vysvětlení pouze z toho, že dlužník (soud totiž zmínil zákaz výpovědi v ochranné době, a zjevně tedy mínil výpověď ze strany zaměstnavatele) nedoručil navrhovatelce b) výpověď z pracovního poměru do konce měsíce prosince 2010 (napadené rozhodnutí přitom soud vydal dne 24.8.2010), dovodil, že její pracovní poměr trvá. Nezmínil však (a pravděpodobně ani nezjišťoval) ani to, kdy dočasná pracovní neschopnost navrhovatelky b) skončila, a zcela pominul, že-jak sám uvedl v odůvodnění napadeného usnesení-dlužník dne 24.8.2010 při jednání výslovně prohlásil, že nárok navrhovatelky b) na odstupné uznává a je ochoten ho ihned vyplatit, byť trvá na tom, že pracovní poměr neskončil. Co z těchto rozporných prohlášení dlužníka dovodil, soud neuvedl. Pokud jde o pohledávku tvrzenou navrhovatelem c), soud toliko konstatoval, že dlužník předložil doklad o její úhradě v hotovosti, zatímco navrhovatel c) tvrdil, že doklad byl zfalšován, on ho nikdy nepodepsal a dlužník mu v něm uvedenou částku nezaplatil. K tomu, zda předložením tohoto dokladu dlužník prokázal, že navrhovateli c) tvrzenou pohledávku uhradil, či nikoli, se však soud nijak nevyjádřil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30.prosince 2010

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová