2 VSPH 836/2012-A-15
KSUL 74 INS 4187/2012 2 VSPH 836/2012-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice ATYLA, s.r.o., sídlem Křižíkova 1573, Jirkov, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 74 INS 4187/2012-A-10 ze dne 29. května 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 74 INS 4187/2012-A-10 ze dne 29. května 2012 se m ě n í tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil ATYLA, s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 22.2.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud cituje ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že zálohu vyměřil ve výši odpovídající tomu, že v řízení bude nutno hradit hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) činí nejméně 45.000,-Kč. Při úvaze, zda dlužnici uloží povinnost k úhradě zálohy, přihlédl kromě jiného k ust. § 98 odst. 1 věty první IZ, podle něhož je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.

Soud zdůraznil, že dlužník je povinen podat insolvenční návrh v době, kdy ještě má k dispozici potřebné finanční prostředky či majetek postačující na úhradu nákladů insolvenčního řízení. Rozvedl, že náklady řízení vzniklé v důsledku nesprávného postupu dlužníka spočívajícího v opožděném podání insolvenčního návrhu nelze přenášet na stát. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že v době, kdy (ještě) finanční prostředky měla, použila je na úhradu svých závazků ve snaze řešit svůj hrozící úpadek. S ohledem na to, že ji IZ po podání insolvenčního návrhu omezuje v nakládání s majetkem, považovala za nelogické, aby potřebné finanční prostředky získala z prodeje svého (zbylého) majetku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužnice vlastní nákladní automobil s přívěsem v odhadní ceně 210.000,-Kč, jenž byl exekučně zajištěn, a nedobytnou pohledávku v nominální hodnotě 902.816,-Kč, zatímco vůči jedenácti věřitelům má splatné závazky v celkové výši cca 1,8 milionu Kč. Odvolací soud je s dlužnicí zajedno v tom, že za dosavadního stavu věci nelze řešit její úpadek jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem). V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1 vyhlášky-bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky.

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, především k rozsahu majetku a počtu věřitelů, je odvolací soud přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat složení zálohy ve výši 30.000,-Kč.

K odvolací argumentaci považoval odvolací soud za potřebné uvést, že je stejně jako insolvenční soud toho názoru, že dlužnice jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Z údajů obsažených v insolvenčním spise (č.l. A-1 a A-9) přitom plyne, že dlužnice neplní své splatné závazky po dobu více než tří let (např. vůči Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, BR PROGRES, s.r.o. či PPD obchodní, s.r.o.) a nese tedy odpovědnost za to, že insolvenční návrh nepodala bez zbytečného odkladu poté, kdy se dostala do úpadku ve formě platební neschopnosti a kdy mohla (a měla) být schopna uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k úhradě pohledávek jen některých svých věřitelů, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. září 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva