2 VSPH 818/2016-B-14
KSLB 76 INS 26824/2015 2 VSPH 818/2016-B-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové ve věci dlužnice Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem Lužická 3364/2, Jablonec nad Nisou, zast. advokátem JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 26824/2015-B-8 ze dne 1. dubna 2016

takto:

Odvolání s e o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 76 INS 26824/2015-B-8 ze dne 1. 4. 2016 schválil oddlužení Dagmar anonymizovano (dále jen dlužnice) zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku), pod bodem II. výroku určil, že insolvenčním správcem je společnost Záveská a spol., v.o.s. (dále jen správce), a konstatoval, že do majetkové podstaty dlužnice náleží bytová jednotka č. 3364/12 v budově č.p. 3364, 3365 na pozemku parcelní číslo st. 4558/1 spolu s podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti 643/17687, osobní vozidlo KIA RIO, RZ 2L56730, a majetek, který se stane součástí majetkové podstaty podle ust. § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že v insolvenčním řízení zahájeném dne 27. 10. 2015 na návrh dlužnice rozhodl usnesením č.j. KSLB 76 INS 26824/2015-A-11 ze dne 10. 12. 2015 o jejím úpadku a povolil jeho řešení oddlužením. V průběhu insolvenčního řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. K přezkumnému jednání a schůzi věřitelů, jež se konaly dne 8. 2. 2016, se nedostavil žádný z nezajištěných věřitelů dlužnice, proto dle ust. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona rozhodl o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Vyšel přitom z toho, že na schůzi věřitelů navrhl správce oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s tím, že je považuje za výhodnější pro věřitele: byt dlužnice nechal ocenit čtyřmi různými realitními kancelářemi, podle nichž by se jeho cena měla pohybovat mezi 600-900 tisíci Kč, a vzhledem k celkové výši zjištěných pohledávek (544.497,03 Kč) lze proto očekávat, že dojde k plnému uspokojení všech pohledávek přihlášených věřitelů i odměny správce, a dlužnici bude vyplacen přebytek. Oproti tomu při oddlužení splátkovým kalendářem by k plnému uspokojení věřitelů nikdy nedošlo, neboť k tomu příjmy dlužnice nepostačují. Soud zdůraznil, že insolvenční zákon neumožňuje přihlížet k tíživé sociální situaci dlužníka při volbě způsobu oddlužení, neboť právě ta vedla k podání návrhu na oddlužení, a je na věřitelích nebo na soudu, aby zvolili způsob, isir.justi ce.cz který je ekonomicky výhodnější. Dlužnice doložila, že má příjem z pracovního poměru u zaměstnavatele Gabriely Sedlákové ve výši 12.133,54 Kč, příjem na základě smlouvy o důchodu od své matky ve výši 1.350,-Kč a má uzavřenou dohodu o provedení práce formou úklidu kancelářských prostor, a očekává proto navýšení příjmů o 2.500,-Kč měsíčně, přičemž do konce roku 2015 měla i příjem ve výši 1.000,-Kč měsíčně z odměny za výkon funkce člena výboru SVJ. Vzhledem ke stavu příjmů dlužnice a velikosti její majetkové podstaty v souladu s názorem správce soud dle ust. 406 odst. 1 insolvenčního zákona schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty s tím, že při tomto způsobu oddlužení budou pohledávky věřitelů uspokojeny ve větší míře a také podstatně dříve než v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice včasné odvolání a namítala, že žádný z věřitelů, kteří do insolvenčního řízení přihlásili pohledávky, neučinil žádný procesní úkon, z něhož by bylo možno dovodit, že není srozuměn s jí tvrzenými skutečnostmi a navrhovaným způsobem oddlužení splátkovým kalendářem. Její nabídka příjmů využitelných pro splátkový kalendář je výrazně vyšší než 50 % a o nižší splátky nežádala. Z procesního postoje věřitelů bylo zřejmé, že jsou s navrženým způsobem oddlužení srozuměni, a soud neměl v rámci substitučního rozhodování důvod vnutit věřitelům druhý způsob oddlužení, který viditelně nepreferují a který dlužnici uvrhne do obtížně řešitelné životní situace. Sociální situací dlužnice se soud dostatečně nezabýval.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda je dlužnice osobou oprávněnou podat proti uvedenému usnesení odvolání, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Odvolací soud považoval za nutné předeslat, že koncepce oddlužení je vybudována na tom, že podáním návrhu na povolení oddlužení dává dlužník najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o němž rozhodují věřitelé, a nerozhodnou-li, insolvenční soud. To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 35/2013 ze dne 22. 5. 2013 uveřejněné pod č. 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To, že se věřitelé nedostaví na schůzi, na níž má být rozhodnuto o způsobu oddlužení, nelze vykládat jako jejich souhlas se způsobem oddlužení preferovaným dlužníkem, naopak, z jejich neúčasti plyne jen to, že rozhodnutí svěřili soudu. Ten je při rozhodování o způsobu oddlužení omezen toliko obecnými zásadami insolvenčního řízení vymezenými v ust. § 5 insolvenčního zákona, včetně zásady, aby insolvenční řízení bylo vedeno tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Podle ust. § 7 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ust. § 406 odst. 4 insolvenčního zákona může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona (tj. námitkám, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) insolvenční soud nevyhověl. Dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval, může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Z citovaného ustanovení plyne, že dlužník není osobou oprávněnou podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení, vyjma případu, kdy insolvenční soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře a nevyhověl žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Odvolací soud proto uzavřel na tom, že odvolání bylo podáno osobou, jež k tomu oprávněna nebyla, a podle ust. § 218 písm. b) občanského soudního řádu proto odvolání dlužnice odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 16. května 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík