2 VSPH 818/2013-A-17
KSPL 54 INS 2544/2013 2 VSPH 818/2013-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Jiřiny Lomozníkové, bytem Slovanská Alej 41, Plzeň, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 2544/2013-A-10 ze dne 21. března 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 2544/2013-A-10 ze dne 21. března 2013 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením uložil Jiřině Lomozníkové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 28.1.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do deseti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 38 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a ust. § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. předeslal, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Rozvedl, že v dané fázi insolvenčního řízení není postaveno najisto, zda bude oddlužení povoleno či zda již povolené oddlužení bude schváleno anebo zda schválené oddlužení nebude zrušeno.

V posuzovaném případě s přihlédnutím k tomu, že předpokládaným způsobem řešení úpadku dlužnice bude (může být) oddlužení formou splátkového kalendáře a že zálohu lze použít, jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2229/2010, 1 VSPH 620/2010-B-19 ze dne 25.8.2010, rovněž na úhradu nákladů insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, považoval soud za přiměřené uložit dlužnici povinnost zaplatit zálohu ve výši 5.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že její příjmy ze mzdy, která momentálně činí cca 13 až 14.000,-Kč

čistého, a částečného invalidního důchodu, o nějž požádala, postačují na krytí nákladů insolvenčního správce, a tudíž není (nebyl) důvod k vyměření zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužnice tvoří jen běžné vybavení domácnosti v hodnotě cca 10.000,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře, při němž je odvolací soud se soudem prvního stupně zajedno v tom, že z údajů obsažených v insolvenčním návrhu plyne, že dlužnice zejména s ohledem na očekávané příjmy ze zaměstnání bude schopna splatit nezajištěným věřitelům částku, která nebude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Okolnost, že v projednávané věci přichází v úvahu řešení jejího úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře, má samozřejmě význam při určení výše požadované zálohy. Soudní praxí je v těchto případech zpravidla považována za postačující nižší záloha než v případě konkursu či oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty; při takto uvažovaném způsobu oddlužení totiž záloha neslouží ke krytí odměny či hotových výdajů insolvenčního správce za období po schválení oddlužení, jelikož tyto nároky správce hradí dlužník z částky určené pro splátky nezajištěným věřitelům.

Důvod pro uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu i v tomto případě je přesto dán. V první řadě proto, jak správně vystihl soud prvního stupně, že je nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud schválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ) anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

Soud prvního stupně proto nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu insolvenčního řízení (závazky odpovídající pohledávkám devíti věřitelů) je i odvolací soud přesvědčen o tom, že v daném případě je přiměřenou záloha ve výši 5.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 31. července 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová