2 VSPH 816/2013-A-12
KSPL 54 INS 8279/2013 2 VSPH 816/2013-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Bc. Vratislava Jelínka, bytem Dolní 348, Kaznějov, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 8279/2013-A-7 ze dne 8.dubna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 8279/2013-A-7 ze dne 8.dubna 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením uložil Bc. Vratislavu Jelínkovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 25.3.2013 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 38 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) předeslal, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Rozvedl, že v dané fázi insolvenčního řízení není postaveno najisto, zda bude oddlužení povoleno či zda již povolené oddlužení bude schváleno anebo zda schválené oddlužení nebude zrušeno.

V posuzovaném případě s přihlédnutím k tomu, že předpokládaným způsobem řešení úpadku dlužníka bude oddlužení formou splátkového kalendáře a že zálohu lze použít, jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2229/2010, 1 VSPH 620/2010-B-19 ze dne 25.8.2010, rovněž na úhradu nákladů insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, považoval soud za přiměřené uložit dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu ve výši 5.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že pokud by zálohu uhradil v plné výši, neměl by dostatek finančních prostředků na uhrazení pravidelných poplatků spojených např. s náklady na bydlení a stravu. Proto požadoval, aby mu byla povinnost zaplatit zálohu odpuštěna (prominuta).

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužníka tvoří jen běžné vybavení domácnosti v hodnotě cca 8.000,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře, při němž je odvolací soud se soudem prvního stupně zajedno v tom, že z údajů obsažených v insolvenčním návrhu plyne, že dlužník zejména s ohledem na očekávané příjmy ze zaměstnání bude schopen splatit nezajištěným věřitelům částku, která nebude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Okolnost, že v projednávané věci přichází v úvahu řešení jeho úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře, má samozřejmě význam při určení výše požadované zálohy. Soudní praxí je v těchto případech zpravidla považována za postačující nižší záloha než v případě konkursu či oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty; při takto uvažovaném způsobu oddlužení totiž záloha neslouží ke krytí odměny či hotových výdajů insolvenčního správce za období po schválení oddlužení, jelikož tyto nároky správce hradí dlužník z částky určené pro splátky nezajištěným věřitelům.

Důvod pro uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu i v tomto případě je přesto dán. V první řadě proto, jak správně vystihl soud prvního stupně, že je nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud schválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ) anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

Soud prvního stupně proto nepochybil, když po dlužníkovi zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu insolvenčního řízení (závazky odpovídající pohledávkám čtrnácti věřitelů) je i odvolací soud přesvědčen o tom, že v daném případě je přiměřenou záloha ve výši 5.000,-Kč.

K odvolacímu návrhu je třeba uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, proto ust. § 138 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) o osvobození (prominutí) od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 4.července 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová