2 VSPH 795/2012-B-47
KSUL 77 INS 14215/2010 2 VSPH 795/2012-B-47

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Drahomíry Končelové, bytem Kladenská 315/13, Děčín, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-B-41 ze dne 18.května 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-B-41 ze dne 18.května 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem poté, co bylo jeho předchozí usnesení č.j. KSUL 77 INS 14215/2010-B-25 ze dne 21.10.2011, jímž schválil oddlužení Drahomíry Končelové (dále jen dlužnice) zpeněžením majetkové podstaty usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 77 INS 14215/2010, 3 VSPH 34/2012-B-32 ze dne 9.3.2012 (dále jen kasační rozhodnutí odvolacího soudu), zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve výroku označeným usnesením opětovně schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty s tím, že označil majetek, který ke dni vydání usnesení náleží do majetkové podstaty, rozhodl o tom, že odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce Ing. Aleše Klaudyho (dále jen správce) budou uspokojeny z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, správci uložil, aby soudu a věřitelskému orgánu podával každé tři měsíce zprávy o průběhu oddlužení, a konstatoval, že usnesení je účinné okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud v první řadě reprodukoval dosavadní průběh řízení a citoval závěry prezentované v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, jež lze shrnout následovně: 1) Přestože ust. § 406 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) přiznává právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty v zásadě jen vymezenému okruhu věřitelů, je k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí oprávněn též dlužník jako účastník řízení, pokud mu jím mohla být způsobena újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení. 2) Lze-li oddlužení provést v obou jeho formách s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zvlášť pokud by mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším-i pro věřitele nežádoucím-zadlužením. 3) I v případě, že se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které splňuje podmínku přípustnosti dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu respektování zásad insolvenčního řízení dle ust. § 5 písm. a) IZ) zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat. 4) V daném případě nebyla dlužnici dána možnost řádně doložit svoji dostačující ekonomickou nabídku pro splátkový kalendář (založenou na pomoci třetí osoby), kterou by možnosti provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty konkurovala. Přitom je zřejmé, že majetek podléhající oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty by měl celkově zhruba dvojnásobně vyšší hodnotu, než jaká odpovídá výši pohledávek nezajištěných věřitelů, a navíc by tento způsob oddlužení vedl ke ztrátě obydlí dlužnice i osob jí blízkých, kterou by se ocitli ve stavu akutní existenční nouze. V takovém případě by ovšem preference oddlužení zpeněžením majetkové podstaty před jeho provedením splátkovým kalendářem, který nabízí věřitelům stejnou míru uspokojení, byla zjevně neopodstatněná. Bylo by to řešení dokonce natolik nepřiměřené, že by v zájmu zachování zásad insolvenčního řízení dávalo insolvenčnímu soudu důvod překonat svým rozhodnutím i případné usnesení schůze věřitelů o tom, že oddlužení má být provedeno zpeněžením majetkové podstaty.

Soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu provedl dodatečná šetření stran doložení ekonomické nabídky dlužnice pro oddlužení formou splátkového kalendáře, z nichž měl za prokázané, že u dlužnice, která je rozvedená a bez vyživovacích povinností, lze uvažovat s měsíčním příjmem ze starobního důchodu ve výši 6.812,-Kč, z darovací smlouvy, kterou dne 21.3.2012 uzavřela s dárcem Jaroslavem Brožem, ve výši 5.000,-Kč a s dalším příjmem z brigády v hotelu Ibis v Drážďanech, kde by měla pracovat jako pokojská tři dny v týdnu po šesti hodinách za 7,50 Eur na hodinu.

Pokud šlo o ekonomickou nabídku dlužnice pro oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, soud konstatoval, že její majetek tvoří a) bytová jednotka v katastrálním území Děčín-Staré město a spoluvlastnické podíly o velikosti 1/6 na pozemcích v katastrálním území Červená Řečice, Bácovice a Milotičky v celkové hodnotě 660.000,-Kč, b) dva osobní automobily, které správce ocenil na 11.000,-Kč, a c) finanční prostředky deponované na účtu majetkové podstaty představující srážky ze starobního důchodu ve výši 9.800,-Kč.

K projednání způsobu oddlužení soud opětovně svolal na den 18.5.2012 schůzi věřitelů, jíž se zúčastnil jediný věřitel Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 314, 315, ul. Kladenská, Děčín (dále jen SVJ). Schůze věřitelů podle ust. § 402 IZ jednomyslně rozhodla o oddlužení dlužnice formou zpeněžení majetkové podstaty.

Na tomto základě dospěl soud k závěru, že jak v případě oddlužení splátkovým kalendářem, tak v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by byly pohledávky nezajištěných věřitelů v celkové (zjištěné) výši 271.373,70 Kč zcela uspokojeny. S ohledem na závěr obsažený v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu specifikovaný výše pod bodem 4) se insolvenční soud zabýval tím, zda lze překonat usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení, a dospěl k závěru, že tomu tak není. V první řadě poukázal na to, že odvolací soud blíže nekonkretizoval, jakým způsobem by mělo být překonáno usnesení schůze o způsobu oddlužení, zejména se nevyjádřil, jakým způsobem by mohl překonat ust. § 54 odst. 1 IZ, jež určuje, že pokud usnesení schůze věřitelů odporuje společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud zrušit, což však (kromě jiného) neplatí pro usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení.

Z posledně citovaného ustanovení podle soudu vyplývá, že jestliže o způsobu oddlužení rozhoduje schůze věřitelů, není insolvenční soud oprávněn její usnesení zrušit, přičemž IZ nezná jiný způsob překonání usnesení schůze věřitelů než jeho zrušení. Toto ustanovení přitom není vůči dlužníkovi nespravedlivé, neboť výhodě dlužníka, kterou v případě řádného splnění oddlužení získává na úkor věřitelů, spočívající v osvobození od placení pohledávek podle ust. § 414 nebo § 415 IZ, odpovídá oprávnění věřitelů rozhodnout o způsobu oddlužení, včetně způsobu, který dlužník nenavrhoval. Tato situace nastala i v tomto případě, kdy dlužnice navrhovala oddlužení plněním splátkového kalendáře, avšak věřitelé rozhodli o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, při němž dlužnici zůstává příjem umožňující jí zajistit si nájemní bydlení. Soud uzavřel na tom, že způsob oddlužení určený schůzí věřitelů je povinen respektovat vždy, nejsou-li splněny podmínky pro rozhodnutí podle ust. § 405 IZ. Proto rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že jako způsob jejího oddlužení schválí splátkový kalendář. Uvedla, že se návrhem podaným dne 25.11.2010 domáhala zjištění úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě splátkového kalendáře, neboť již nebyla schopna dostát svým finančním závazkům. Zejména chtěla řešit svůj dluh vůči SVJ, jehož je členkou. Tomuto věřiteli dlužila na nákladech spojených se správou domu 32.914,-Kč, od dubna 2010 do podání insolvenčního návrhu zaplatila na tento dluh (v rámci dohodnutého splátkového kalendáře) 20.000,-Kč, a to současně při hrazení běžných pravidelných nákladových úhrad a záloh na služby. Řešení této záležitosti bylo pro ni prvořadé, neboť v bytě bydlí spolu se svým druhem i s dcerou a jejími dvěma dětmi, a ztrátou bydlení by se dostali do neřešitelné situace.

Insolvenčnímu soudu vytýkala, že jeho postup nebyl v souladu se závazným právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu a je v rozporu se zásadou, dle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Rozvedla, že učinila všechny kroky nutné k tomu, aby doložila, že při oddlužení splátkovým kalendářem je schopna uspokojit pohledávky svých věřitelů v rozsahu 100 %. Vyslovila přesvědčení, že se SVJ, jež opakovaně hlasovalo pro oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, snaží znemožnit jí (a jejím blízkým) bydlení v bytě, v němž bydlí více než třicet sedm let. Požadavek na zpeněžení bytu označila za nepřiměřený, neboť zjištěná pohledávka SVJ ve výši 50.005,70 Kč, resp. zjištěné pohledávky všech věřitelů ve výši 275.152,70 Kč tvoří cca 9 %, resp. 50 % hodnoty bytu (560.000,-Kč). Rozvedla, že oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty ztrácí pro ni smysl, jelikož oddlužením hodlala vyřešit svoji tíživou situaci ohledně bydlení, která se netýkala jenom jí, nýbrž i jejích blízkých.

Dlužnice dále poukazovala na to, že od května 2012 pracuje za hodinovou mzdu 7,33 Eur jako brigádnice v Drážďanech, kde uzavřela pracovní smlouvu na dobu určitou do 31.12.2012 s tím, že tento příjem spolu s příjmem z darovací smlouvy jí umožní uhradit veškeré pohledávky věřitelů dříve než za šedesát měsíců trvání oddlužení. K té části odůvodnění napadeného usnesení, z níž plyne,

že při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty jí zůstane příjem umožňující zajistit si nájemní bydlení, uvedla, že v případě prodeje bytu, u něhož činí měsíční náklady spojené s bydlením cca 2.800,-Kč, by byla nucena doživotně bydlet v nájemním bytě s minimálně dvojnásobnými náklady na bydlení. Vzhledem k tomu, že je ve věku, kdy již nemůže řešit bytovou situaci formou hypotéky, uvrhl by ji postup zvolený insolvenčním soudem do neřešitelné situace.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je stejně jako dlužnice toho názoru, že insolvenční soud pochybil, pokud v posuzovaném případě, kdy se sice schůze věřitelů usnesla na provedení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, ale kdy preference tohoto způsobu oddlužení před jeho provedením splátkovým kalendářem, jež věřitelům nabízí stejnou míru uspokojení, byla zjevně neopodstatněná, v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu nezasáhl a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení usnesení schůze ve prospěch navrženého splátkového kalendáře nepřekonal.

Z odůvodnění kasačního rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, že usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mělo být překonáno tak, že insolvenční soud bez dalšího rozhodne o tom, že způsobem oddlužení dlužnice bude splátkový kalendář. Jinými slovy, z právního názoru odvolacího soudu specifikovaného výše pod bodem 4) bylo zřejmé, že za splnění tam uvedených podmínek nebylo (nemělo být) pro soud závazné schůzí věřitelů přijaté usnesení o tom, že způsobem oddlužení dlužnice má být zpeněžení majetkové podstaty, proto měl soud, aniž by usnesení schůze zrušil, rozhodnout o tom, že způsobem oddlužení dlužnice má být splátkový kalendář. Odvolací soud si je totiž stejně jako soud prvního stupně vědom toho, že usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku (způsobu oddlužení) nemůže insolvenční soud zrušit, ani kdyby odporovalo společnému zájmu věřitelů.

Soud prvního stupně respektoval usnesení schůze věřitelů a rozhodl o schválení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, přestože dlužnice doložila, že v případě splátkového kalendáře bude schopna zcela uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů, přestože majetek podléhající oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty by měl celkově zhruba dvojnásobně vyšší hodnotu, než jaká odpovídá výši těchto pohledávek, a přestože by tento způsob oddlužení vedl ke ztrátě obydlí dlužnice a osob jí blízkých, kteří by se ocitli ve stavu akutní existenční nouze. Za těchto okolností je odvolací soud přesvědčen o tom, že bylo namístě korigovat rozhodnutí věřitelů a rozhodnout o způsobu oddlužení formou splátkového kalendáře.

Takový postup by byl v souladu se zásadou spravedlnosti insolvenčního řízení, které má být vedeno tak, aby žádný z účastníků řízení dlužníka nevyjímaje nebyl nespravedlivě poškozen nebo znevýhodněn. V situaci, kdy je předpoklad pro to, že věřitelé dlužnice budou zcela uspokojeni, lhostejno, zda oddlužením formou splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, by nebylo spravedlivé ani přiměřené (vzhledem k nepoměru výše závazků dlužnice a ceny bytu, z něhož má být uspokojení závazků dosaženo) zvolit takový způsob oddlužení, který by vedl ke ztrátě obydlí dlužnice a který ji může uvrhnout do neřešitelné sociální situace.

Podmínky pro změnu napadeného usnesení ve smyslu odvolacího návrhu, resp. pro vydání rozhodnutí, jímž by odvolací soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, však zejména s ohledem na obsah (povahu) takového rozhodnutí (viz ust. § 406 odst. 3 IZ) nejsou dány. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž tento soud s ohledem na aktuální příjmy dlužnice posoudí, zda nadále trvá předpoklad plné uspokojitelnosti jejích zjištěných závazků. Pokud tomu tak bude, rozhodne o schválení oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, pokud tomu tak nebude, rozhodne o schválení oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 5.listopadu 2012

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová