2 VSPH 774/2015-A-34
KSLB 76 INS 33006/2014 2 VSPH 774/2015-A-34

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužníka JUDr. Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Nová Ves nad Nisou 600, toho času Věznice Rýnovice, P.O.Box 14/C 3, 466 21 Jablonec nad Nisou, zahájené na návrh České spořitelny, a.s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 33006/2014-A-23 ze dne 27. března 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 33006/2014-A-23 ze dne 27. března 2015 se v bodech I., II., III. a V. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením zjistil úpadek JUDr. Jaroslava anonymizovano (dále jen dlužník), zamítl návrh na povolení oddlužení dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek (body I. až III. výroku), s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod IV. výroku), a v bodě V. výroku ustanovil insolvenční správkyní VRŠANSKÝ a spol., v.o.s. (dále jen Správkyně). Do dalších bodů výroku zejména promítl účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, např. věřitele, již tak dosud neučinili, vyzval, aby ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a aby Správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách dlužníka, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů.

V odůvodnění usnesení soud reprodukoval průběh řízení zejména tak, že: 1) dne 5.12.2014 bylo na základě insolvenčního návrhu České spořitelny, a.s. (dále jen Banka) zahájeno insolvenční řízení dlužníka, 2) Banka osvědčila, že dle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1.2.2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26.1.2011 má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 2.344.549,82 Kč (dále jen Pohledávka) představující dlužnou jistinu a příslušenství dle smlouvy o hypotečním úvěru č. 120720109 ze dne 9.1.2002, dle které mu poskytla částku ve výši 2.100.000,-Kč, 3) dne 20.3.2015 mu byl doručen dlužníkův návrh na povolení oddlužení, 4) na jednání konaném dne 27.3.2015 dlužník uvedl, že Pohledávku nesporuje (že nemá vůči ní připomínky), proto soud v tomto ohledu dokazování neprováděl, 5) do insolvenčního řízení přihlásili kromě Banky pohledávky tito věřitelé: -Zdeněk Lexa pohledávku ve výši 70.175,-Kč splatnou od 27.9.2005, -Krajský soud v Praze pohledávku ve výši 87.060,-Kč splatnou od 19.4.2012,

-Městský soud v Praze pohledávky ve výši 5.000,-Kč a 20.000,-Kč splatné od 31.5.2005, -Ing. Pavel Dvořák pohledávku ve výši 472.000,-Kč splatnou od 1.1.2012, 6) dne 13.1.2015 mu Intrum Justitia, s.r.o. sdělila, že má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši jistiny 26.191,50 Kč, která je splatná (nejpozději) od 19.12.2006.

Insolvenční soud odkazuje na ust. § 3 odst. 1 a § 136 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) měl na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, protože k jejich uspokojení nedošlo ani z důvodu nařízené exekuce. Přitom neshledal opodstatněnou dlužníkovu námitku, že v rozporu s ust. § 92 odst. 3 a 4 IZ nebyl insolvenční návrh Banky podepsán a že pověření, jímž Banka pověřila k jednání před soudem svou zaměstnankyni Andreu Novotnou (dále jen Pověření), není opatřeno úředně ověřeným podpisem. Soud konstatoval, že insolvenční návrh mu byl řádně doručen prostřednictvím datové schránky a že Pověření je opatřeno úředně ověřenými podpisy osob, které jej učinily, a současně je k němu připojena ověřovací doložka konverze do dokumentu obsaženého v datové zprávě. Navíc k insolvenčnímu návrhu se připojil dlužník tím, že podal návrh na povolení oddlužení, čímž odstranil případnou formální nesprávnost insolvenčního návrhu Banky. Proto dle ust. § 136 IZ rozhodl o zjištění dlužníkova úpadku.

Ke způsobu řešení úpadku soud uvedl, že dlužník sice podal včasný návrh na povolení oddlužení, nicméně nemá žádný příjem, který by byl postižitelný srážkami ze mzdy, proto řešení oddlužení splátkovým kalendářem nelze očekávat. Do úvahy nepřichází ani oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, neboť z výtěžku zpeněžení jediného majetku dlužníka-více než 100 let starého rodinného domu v zanedbaném stavu-nelze očekávat ani uspokojení pohledávky zajištěného věřitele (Banky). Jelikož očekávaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů je nulová, soud dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ návrh na povolení oddlužení zamítl, a dle ust. § 396 téhož zákona rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku konkursem.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, podal dlužník včasné odvolání, v němž setrval na své dosavadní (shora popsané) argumentaci, podle níž se k insolvenčnímu návrhu Banky nemělo přihlížet, neboť v rozporu s ust. § 97 odst. 2 a 3 IZ nebyl podepsán. Nadto namítal, že napadené usnesení trpí zmatečností, neboť výroky VI. a VII. (o tom, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku) jsou totožné, a navíc v rozporu s ust. § 136 odst. 2 IZ obsahuje bod IX. výroku (jímž insolvenční soud vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci), čímž soud porušil základní zásadu insolvenčního řízení zakotvenou v ust. § 5 písm. a) IZ (podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů).

Zejména z těchto důvodů dlužník požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 11.6.2015, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

Ust. § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. c) IZ.

Podle ust. § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Odvolací soud přitom stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit.

Jeho platební neschopnost je dána existencí vyvratitelné právní domněnky dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ, jelikož v řízení bylo prokázáno, že je po dobu delší 3 měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, a to např. vůči: -Bance se zaplacením Pohledávky ve výši přes 2 miliónů Kč, již neuhradil ani na základě vykonatelného rozsudku nalézacího soudu, jenž se stal pravomocným dne 7.3.2011, -České správě sociálního zabezpečení se zaplacením vykonatelných pohledávek z titulu nedoplatků na pojistném na zdravotní pojištění a penále ve výši přes 170.000,-Kč, jež jsou splatné od listopadu 2008, -Zdeňku Lexovi se zaplacením směnečné pohledávky ve výši přes 70.000,-Kč, jež mu byla přiznána směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 38 Sm 246/2005-14 ze dne 11.1.2006, -Ing. Pavlu Dvořákovi se zaplacením směnečné pohledávky ve výši přes 400.000,-Kč splatné od 1.1.2012.

V řízení tedy bylo prokázáno, a opakovaně to budiž zdůrazněno, nejen to, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky déle než třicet dnů po splatnosti, ale i to, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, což je skutečnost naplňující domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Ostatně dlužník žádné argumenty vůči tomu, že v úpadku není, v řízení nevznesl.

K obraně dlužníka, že se k insolvenčnímu návrhu Banky nemělo přihlížet, neboť v rozporu s ust. § 97 odst. 2 a 3 IZ nebyl podepsán, považoval odvolací soud za nutné uvést následující:

Podle ust. § 97 odst. 2 musí být insolvenční návrh v listinné podobě opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo v elektronické podobě jejím uznávaným elektronickým podpisem, nebo zaslán prostřednictvím její datové schránky; jinak se k němu nepřihlíží. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že je-li insolvenční návrh podepsán způsobem uvedeným v odstavci 2 pouze zástupcem insolvenčního navrhovatele na základě procesní plné moci, je podmínka uvedená v odstavci 2 splněna jen tehdy, je-li úředně ověřeným podpisem nebo uznávaným elektronickým podpisem insolvenčního navrhovatele opatřena k insolvenčnímu návrhu připojená procesní plná moc. To platí obdobně, jedná-li za insolvenčního navrhovatele, jímž je právnická osoba, jeho zaměstnanec (člen), který tím byl pověřen statutárním orgánem.

Podle ust. § 18 odst. 1 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen Zákon o elektronických úkonech) platí, že pokud má fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku a pokud to umožňuje povaha tohoto úkonu, může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky. Podle odstavce 2 téhož ustanovení má úkon učiněný osobou uvedenou v ust. § 8 odst. 1 až 4 (oprávněnou osobou) nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

V posuzované věci odvolací soud zjistil, že insolvenční návrh (č.d. A-1) zaslala (doručila) Banka soudu prostřednictvím její datové schránky; v souladu s ust. § 18 odst. 2 Zákona o elektronických úkonech má (měl) tedy insolvenční návrh (s ohledem na to, že systém datových schránek je vytvořen jako autonomní, zabezpečený a státem garantovaný systém, který umožňuje pouze vnitřní komunikaci mezi jednotlivými datovými schránkami navzájem a umožňuje identifikovat jednotlivé odesílatele) stejné účinky jako úkon podepsaný. Námitka dlužníka, že na insolvenčním návrhu chybí podpis Andrey Novotné jako osoby oprávněné jednat za Banku, tudíž neobstojí (srovnej ust. § 42 odst. 4 OSŘ, z něhož kromě jiného plyne, že se povinnost podpisu nevztahuje na podání v elektronické podobě podle Zákona o elektronických úkonech). Odvolací soud nadto zjistil, že v souladu s ust. § 97 odst. 3 věty poslední IZ bylo k insolvenčnímu návrhu (podanému prostřednictvím datové schránky) připojeno Pověření, jež bylo opatřeno úředně ověřeným podpisem osob oprávněných jednat za Banku a k němuž byla připojena ověřovací doložka konverze do dokumentu obsaženého v datové zprávě vystavená Vlastou Hendrychovou (ověřující osobou Městské části Praha 4).

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani další část odvolací argumentace. Je sice pravdou, že výroky VI. a VII. (o tom, kdy nastávající účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu) jsou totožné, nicméně nejde o takovou vadu řízení, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí věci (nesprávné rozhodnutí o tom, že je dlužník v úpadku a že se na jeho majetek prohlašuje konkurs). Je sice pravdou, že od 1.1.2014 nepatří mezi obsahové (povinné) náležitosti rozhodnutí o úpadku výzva, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (viz ust. § 136 odst. 2 písm. e/ IZ ve znění účinném do 31.12.2013), jež byla obsažena ve výroku IX. napadeného usnesení, nicméně, jak plyne z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, bylo vypuštěno především proto, že tam, kde dlužník zůstává i po rozhodnutí o úpadku dlužníkem s dispozičními oprávněními, není důvodu k tomu, aby jeho dlužníci neplnili své dluhy k jeho rukám, a možná modifikace tohoto způsobu plnění se pojí až s rozhodnutím o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Jelikož v tomto případě byl současně s rozhodnutím o úpadku prohlášen na majetek dlužníka konkurs, kdy je osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce (viz ust. § 246 odst. 1 IZ), soud prvního stupně nepochybil, pokud osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci.

Soud prvního stupně postupoval správně i při rozhodování o způsobu řešení úpadku, když dovodil, že vzhledem k tomu, že dlužník oddlužení nedosáhne, nepřichází v úvahu jiný způsob řešení úpadku než konkurs.

Ostatně dlužník ani v odvolání tyto závěry, resp. předpoklady pro vydání usnesení o prohlášení konkursu nezpochybnil. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 12/2011 ze dne 23.3.2011 uveřejněným pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom dovozuje, že odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. To je zjevné tam, kde rozhodnutí o úpadku nebylo příslušným opravným prostředkem vůbec zpochybněno, nebo tam, kde dlužník opravné prostředky proti rozhodnutí o úpadku již neúspěšně vyčerpal. Uvedené však platí i tehdy, jsou-li obě rozhodnutí odvoláním napadána souběžně (jako v tomto případě).

Dlužníkovi se nepodařilo zpochybnit ani výrok o ustanovení Správkyně do funkce, když neuvedl žádné (přípustné) odvolací námitky obsažené v ust. § 26 IZ.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a usnesení insolvenčního soudu v části napadené odvoláním (posuzováno podle jeho obsahu) jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 11. června 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová