2 VSPH 774/2011-A-14
KSUL 70 INS 8818/2011 2 VSPH 774/2011-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice JOFRO, s.r.o., sídlem Javorová 1094, Most, zast. advokátem Mgr. Ondřejem Malinou, sídlem Komunardů 36, Praha 7, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 8818/2011-A-8 ze dne 7.června 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 8818/2011-A-8 ze dne 7.června 2011 se mění tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil JOFRO, s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 10.5.2011 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) konstatoval, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností v případě, že dlužník nevlastní žádný majetek, ale řešení dlužníkova úpadku zákonem předpokládaným způsobem. Zdůraznil, že testem pro řešení této situace je právě uložení povinnosti zaplatit zálohu s tím, že pokud dlužník vlastní majetek postačující alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení, zálohu z něj zaplatí a umožní, aby insolvenční řízení probíhalo alespoň v režimu nepatrného konkursu.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se jí povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. V první řadě namítala, že z napadeného usnesení není patrné, na základě jakých úvah dospěl soud k závěru, že dlužnice je povinna uhradit zálohu právě ve výši 30.000,-Kč. Rozvedla, že pro rozhodnutí o záloze je podstatné, že vlastní drůbeží farmy v obci Bečov a Libínky v hodnotě několika desítek miliónů Kč a finanční prostředky ve výši 1.500,-Kč. Zdůraznila však, že s tímto majetkem v důsledku nařízené exekuce (prodejem jejího podniku) nesmí disponovat.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze požadovat po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužnice vlastní nemovitosti-drůbeží farmy v obci Bečov a Libínky v hodnotě cca 20 milionů Kč, dvě pohledávky v nominální hodnotě cca 2,5 milionu Kč, pokladní finanční majetek ve výši 1.580,-Kč, že exekučním příkazem Mgr. Marcela Kubise, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Šumperku, č.j. 139 EX 01304/10-023 ze dne 12.8.2010 byl vydán příkaz k provedení exekuce prodejem podniku dlužnice, že dlužnice nemá žádné zaměstnance a že cca dvaceti věřitelům dluží částku převyšující 60 milionů Kč.

Soudu prvního stupně je třeba především vytknout, že neuvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že dlužnici je třeba uložit povinnost hradit zálohu právě ve výši 30.000,-Kč, a že nepřihlédl k tomu, že dlužnice předložila seznam svého majetku, z něhož plyne, že má majetek (zejména nemovitosti), jehož výtěžek by mohl být použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Okolnost, že jde o majetek exekučně zajištěný, nemá na tento závěr vliv. Především proto ne, že podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ je jedním s účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení nemožnost provedení (realizace) výkonu rozhodnutí či exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Ust. § 205 odst. 1 téhož zákona přitom určuje, že podá-li insolvenční návrh dlužník (jak tomu bylo v posuzované věci), náleží do majetkové podstaty majetek, který mu patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek nabytý v jeho průběhu, což se (logicky) vztahuje i na exekučně postižený podnik, k němuž v případě předpokládaného řešení úpadku konkursem získá podle ust. § 229 odst. 3 písm. b) IZ dispoziční oprávnění insolvenční správce.

Důvody pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jsou přesto dány. V posuzované věci sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty (zejména nemovitostí) postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, avšak dlužnice pro období následující po rozhodnutí o úpadku

(do zpeněžení majetku podstaty) nedisponuje dostatkem volných finančních prostředků (nýbrž toliko částkou 1.580,-Kč), z nichž by bylo možno uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

Za daných okolností považuje odvolací soud k zajištění úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení (očekávaného konkursu) za přiměřenou zálohu ve výši 15.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 6.září 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová