2 VSPH 736/2014-A-15
KSUL 69 INS 33301/2013 2 VSPH 736/2014-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice SETIM, s.r.o., sídlem Svádovská 196/3, Ústí nad Labem, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 33301/2013-A-9 ze dne 26. března 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 33301/2013-A-9 ze dne 26. března 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil SETIM, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do deseti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v první řadě konstatoval, že v insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, příp. předběžného správce, a není možné zatížit pouze státní rozpočet. Při stanovení výše zálohy přihlédl k tomu, že mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy právě hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež v případě konkursu činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) nejméně 45.000,-Kč, a k tomu, že dlužnice má finanční hotovost v zanedbatelné výši, vlastní pohledávky, u nichž nelze předpokládat jejich dobytnost, a zásoby, u nichž lze těžko usuzovat na reálnou možnost zpeněžení.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že vyjma majetku označeného v insolvenčním návrhu, nemají ona ani její jednatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, žádné finanční prostředky, ani možnost si je půjčit, což bylo důvodem, pro nějž požádala o prominutí povinnosti uhradit zálohu. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ kromě jiné plyne, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ).

Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) a z k němu připojených příloh (č.d. A-2) odvolací soud zjistil, že dlužnice vyjma finančních prostředků ve výši 903,-Kč (sestávajících z hotovosti na pokladně ve výši 283,-Kč a zůstatku na běžném účtu ve výši 620,-Kč), pohledávek v celkové výši 184.509,10 Kč a zásob (materiálu na výrobu nábytku) v účetní hodnotě 186.420,66 Kč, u nichž-s ohledem na absenci jejich bližší specifikace v insolvenčním návrhu-vskutku nelze určit, zda, a pokud ano, v jakém rozsahu, jsou dobytné či zpeněžitelné, nevlastní žádný majetek, zatímco vůči cca 20 věřitelům má splatné závazky v celkové výši přes 10 miliónů Kč.

Za tohoto stavu věci je nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a Vyhlášky bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že dlužnice jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky společnosti náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži.

K její žádosti o prominutí povinnosti hradit zálohu je třeba uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, proto ust. § 138 OSŘ o osvobození (prominutí) od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 OSŘ je potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 24. října 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná