2 VSPH 736/2010-B-93
KSCB 27 INS 1466/2008 2 VSPH 736/2010-B-93 Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka PIVOVAR EGGENBERG, a.s., sídlem Latrán 27, Český Krumlov, o odvolání České republiky-Celního úřadu Český Krumlov, sídlem Plešivec 499, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 1466/2008-B-84 ze dne 26.července 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 1466/2008-B-84 ze dne 26.července 2010 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 27 INS 1466/2008-B-84 ze dne 26.7.2010 zamítl návrh, jímž se Česká republika-Celní úřad Český Krumlov (dále jen odvolatel) domáhala vydání rozhodnutí, jímž soud insolvenčnímu správci PIVOVAR EGGENBERG, a.s. (dále jen dlužník) Ing. Štěpánu Bláhovi (dále jen správce) určí lhůtu k uspokojení spotřební daně ve výši 563.726,-Kč a jejího příslušenství a současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení jeho pohledávky za majetkovou podstatou.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se odvolatel návrhem, jenž mu byl doručen dne 23.11.2009, domáhal vydání rozhodnutí podle ust. § 203 odst. 5 insolvenčního zákona, jímž správci určí lhůtu k uspokojení pohledávky, o níž odvolatel tvrdí, že se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou. Odvolatel argumentoval v návrhu tím, že dne 16.5.2008 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, současně byl na jeho majetek prohlášen konkurs a prohlášením konkursu zaniklo dlužníkovi podle zákona o spotřební dani povolení k provozování daňového skladu včetně oprávnění vyrábět a uvádět do volného oběhu vybrané výrobky. Ke dni zániku povolení vznikla dlužníkovi povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň, přičemž lhůta ke splnění těchto povinností je podle ust. § 20 odst. 21 písm. a) zákona o spotřební dani vázána na provedení inventarizace (konec lhůty připadá nejpozději na následující pracovní den po provedení inventarizace). Inventarizace byla v daném případě provedena dne 21.5.2008. Dne 22.5.2008 sice správce podal daňové přiznání, podle něhož činila daň 473.596,-Kč, ale daň uhrazena nebyla. Podle názoru odvolatele vznikla pohledávka na spotřební dani až po vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka v důsledku zániku shora popsaného povolení a tím došlo k tomu, že výrobky dosud volně uváděné do oběhu byly vyňaty z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Ve dnech 14.7.-17.7.2008 provedl odvolatel u dlužníka daňovou kontrolu a podle jejího výsledku mu doměřil spotřební daň ve výši 90.130,-Kč a penále ve výši 18.026,-Kč. Dne 24.9.2008 vyzval odvolatel správce k uhrazení spotřební daně v celkové výši 581.752,-Kč. Celní ředitelství v Českých Budějovicích, k němuž se správce odvolal, potvrdilo povinnost dlužníka k úhradě vyměřené spotřební daně. Protože správce pohledávku neuhradil, postupoval odvolatel podle ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona a domáhal se jejího splnění žalobou podanou proti správci u Okresního soudu v Českých Budějovicích, jenž však řízení zastavil usnesením č.j. 18 C 109/2009-39 ze dne 29.4.2009 s tím, že obecné soudy nemají pravomoc rozhodovat věci veřejnoprávního charakteru. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. 8 Co 1781/2009-51 ze dne 31.8.2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyjádřil názor, že ani ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona nezakládá pravomoc soudu rozhodovat v občanskoprávním řízení ve věci veřejnoprávního charakteru. Existence exekučního titulu zakládá podle názoru téhož soudu úvahu o přiměřeném použití ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona ve vztahu k odstavci 5 téhož ustanovení. Z těchto důvodů podal odvolatel dne 23.11.2009 návrh k insolvenčnímu soudu.

Insolvenční soud vyjádřil názor, že ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona neopravňuje soud k tomu, aby rozhodoval o tom, zda věřitel má vůči dlužníkovi tvrzenou pohledávku v případě, že správce její existenci zpochybňuje, ale řeší situaci, kdy její existenci uznává, ale tvrdí, že se nejedná o pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou měl věřitel uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou a měla být podrobena přezkumu. Řešení této otázky by podle názoru soudu prvního stupně mělo být zákonodárcem svěřeno insolvenčnímu soudu a nikoli soudu obecnému. Vzhledem k dikci zmíněného ustanovení dospěl však insolvenční soud k závěru, že obecný soud rozhoduje podle ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona pouze o tom, zda se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou, ale nerozhoduje o její existenci, jinými slovy, řeší pouze to, zda již pravomocně zjištěný nárok je pohledávkou za majetkovou podstatou. Z toho dovodil, že je třeba, aby odvolatel podal u příslušného obecného soudu novou žalobu vůči správci, přičemž zdůraznil, že v tomto případě již vydaná, pravomocná rozhodnutí obecných soudů nezakládají překážku věci pravomocně rozsouzené.

Protože vydání rozhodnutí podle ust. § 203 odst. 5 insolvenčního zákona je podmíněno existencí pravomocného rozhodnutí obecného soudu podle ust. § 203 odst. 4 téhož zákona a v daném případě takové rozhodnutí dosud vydáno nebylo, soud prvního stupně návrh odvolatele zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že názor insolvenčního soudu není správný, a vyjádřil přesvědčení, že o povaze pohledávky, tj. zda se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou, či nikoli, by měl rozhodovat výlučně insolvenční soud.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Ust. § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona zařazuje mezi pohledávky za majetkovou podstatou daně, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku. Podle ust. § 203 téhož zákona se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené naroveň uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (odst. 1). Insolvenční správce uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty (odst. 3). Neuspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila (odst. 4). Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo insolvenčního správce, kterým se rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, doručuje, a to zvlášť (odst. 5).

Podle názoru odvolacího soudu není pochyb o tom, že ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona zakládá pravomoc soudu ve všech případech, kdy insolvenční správce neuspokojí pohledávku za majetkovou podstatou (či pohledávku jí naroveň postavenou) bez ohledu na důvody, jež k tomu insolvenčního správce vedly. Protože se nejedná-jak je v citovaném ustanovení výslovně uvedeno-o incidenční spor, je příslušným k rozhodnutí o žalobě věřitele obecný soud. Za situace, kdy soud pravomocně nerozhodl o tom, že je insolvenční správce povinen splnit pohledávku věřitele za majetkovou podstatou (či pohledávku jí naroveň postavenou), je vyloučeno, aby insolvenční soud vyhověl návrhu věřitele na určení lhůty k uspokojení této pohledávky a na určení, která část majetkové podstaty může být k jejímu uspokojení použita, neboť není splněna podmínka vymezená v prvé větě tohoto ustanovení.

Jak uvedeno výše, v daném případě se odvolatel domáhal žalobou podanou u obecného soudu vydání rozhodnutí, jímž bude správci uloženo splnit pohledávku, o níž odvolatel tvrdí, že se jedná o pohledávku za podstatou, zatímco správce její zařazení jako pohledávky za podstatou odmítá, ale její existenci nezpochybňuje. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem insolvenčního soudu, že odvolateli nezbývá, než aby u obecného soudu dosáhl vydání rozhodnutí podle ust. § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, přičemž mu v podání nové žaloby nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť řízení o jeho dřívější žalobě bylo zastaveno.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání odvolatele důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 7.prosince 2010

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová