2 VSPH 68/2012-A-31
MSPH 99 INS 19222/2011 2 VSPH 68/2012-A-31

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Pražských silničních a vodohospodářských staveb, a.s., sídlem Dubečská 3238/26, Praha 10, zahájené na návrh HRBS, a.s., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 19222/2011-A-18 ze dne 2.prosince 2011

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 19222/2011-A-18 ze dne 2.prosince 2011 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 99 INS 19222/2011-A-18 ze dne 2.12.2011 zamítl insolvenční návrh, jímž se HRBS, a.s. (dále jen navrhovatel) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku Pražských silničních a vodohospodářských staveb, a.s. (dále jen dlužník), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a navrhovateli uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 2.847.259,73 Kč s příslušenstvím, která představuje neuhrazenou část ceny za dodané dílo podle smlouvy o dílo ze dne 21.7.2008, podle níž se dlužník zavázal zaplatit za dílo cenu ve výši 11.937.399,-Kč. Na základě jedenácti faktur vystavených v letech 2008 a 2009 uhradil dlužník celkem 9.661.734,-Kč, zbylou část ceny díla ve výši 2.275.657,-Kč vyúčtovanou fakturou č. 2011038 ze dne 20.5.2011 neuhradil. Kromě toho má navrhovatel za dlužníkem pohledávky spočívající v nedoplatku faktury č. 20080042 (ve výši 48.731,92 Kč), č. 200902 (ve výši 39.646,14 Kč) a č. 200906 (ve výši 28.093,67 Kč). Za další věřitele dlužníka označil navrhovatel POLSTAV, s.r.o. a TOSIKO, s.r.o.

Dlužník na svoji obranu uvedl, že v úpadku není, neboť nemá více věřitelů s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a své závazky je schopen plnit s tím, že pohledávky v návrhu označených věřitelů jsou uhrazeny. Insolvenční návrh označil za šikanózní.

Pokud se jedná o pohledávku ve výši 2.275.657,-Kč představující nedoplatek ceny díla, vyšel soud z článku IV. smlouvy o dílo ze dne 21.7.2008, který stanovil, že cena díla činí 11.937.399,-Kč bez DPH, a to při respektování ostatních ustanovení této smlouvy. Z článku VII. odst. 1 smlouvy vyplývá, že podkladem pro zaplacení ceny za provedené práce v jednotlivých kalendářních měsících budou daňové doklady-měsíční faktury se smluvním datem uskutečnění zdanitelného plnění, kterým bude vždy poslední den v příslušném kalendářním měsíci, přičemž v odstavci 2 téhož článku je uvedeno, že vystavení každé měsíční faktury bude předcházet zjišťování objemu prací provedených v uplynulém kalendářním měsíci s tím, že navrhovatel jako zhotovitel předloží dlužníkovi jako objednateli k ověření soupis prací provedených v uplynulém kalendářním měsíci včetně jejich ocenění. V příloze č. 2 smlouvy o dílo označené jako Obchodní podmínky je v kapitole 12 odst. 1 uvedeno, že práce budou měřeny a oceňovány pro účely platby v souladu s touto kapitolou, přičemž odst. 2 téže kapitoly mj. stanoví, že není-li ve smlouvě o dílo stanoveno jinak, bude se měřit netto skutečné množství každé položky zhotovovaných prací. V kapitole 14 Obchodních podmínek je uvedena cena díla v eurech, přičemž je stanoveno, že tato cena je sjednána jako nejvýše přípustná, která je překročitelná pouze v případě změny právních předpisů ovlivňující výši DPH.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že konečná cena díla byla závislá na objemu skutečně provedených prací. K tomuto závěru dospěl zejména z toho důvodu, že ve smlouvě o dílo bylo stanoveno, že zhotovitel (navrhovatel) bude vystavovat měsíční faktury, přičemž vystavení každé z faktur bude předcházet zjišťování skutečného objemu prací provedených v uplynulém kalendářním měsíci, a ve smlouvě o dílo a v obchodních podmínkách bylo stanoveno, jak bude toto zjišťování (měření) probíhat. Až na základě takto vystavených faktur byl objednatel (dlužník) povinen zaplatit fakturovanou částku. Navrhovatel pak dlužníkovi každý měsíc fakturoval dílčí částky v návrhu specifikovanými fakturami, přičemž poslední z nich-fakturu č. 200919 znějící na částku 400.965,-Kč bez DPH splatnou 15.10.2009 vystavil dne 30.6.2009, kdy dle zápisu o předání a převzetí díla došlo k předání díla. Faktura č. 2011038 ze dne 20.5.2011 tedy nebyla vystavena na základě skutečně provedené práce, ale pouze proto, že dosud fakturované částky nedosáhly maximální přípustné ceny díla. Pokud navrhovatel vykonal nějaké práce nad rámec těch, které dlužníkovi vyúčtoval fakturami, pak je nedoložil žádným důkazem ani neoznačil žádný důkaz, kterým by tuto skutečnost prokázal. Faktura byla vystavena neoprávněně, a navrhovatel neosvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 2.275.657,-Kč.

Navrhovatel neosvědčil ani to, že má za dlužníkem splatné pohledávky spočívající v nedoplatcích faktur č. 20080042 (ve výši 48.731,92 Kč), č. 200902 (ve výši 39.646,14 Kč) a č. 200906 (ve výši 28.093,67 Kč), neboť zanikly uhrazením dne 16.11.2011 včetně úroků z prodlení.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 2.275.657,-Kč za skutečně provedené práce na akci Cidlina-Miletín-kanalizace a ČOV. Na základě vystavených faktur, jimiž byla fakturována cena skutečně provedených prací, uhradil dlužník navrhovateli dle jeho tvrzení pouze první část díla za měsíc červen 2008. Další stavební práce až do předání díla byly hrazeny po osobním jednání se zástupci dlužníka, kdy byl stanoven rozsah stavebních prací, který mohl navrhovatel za příslušný kalendářní měsíc dlužníkovi vyúčtovat s tím, že se dlužník zavázal uhradit rozdíl ceny za skutečně provedené práce až po předání díla na základě konečné faktury. Po předání díla předložil navrhovatel dlužníkovi soupis skutečně provedených prací, v němž uvedl práce, které do předání díla nebyly fakturovány. Dlužník však soupis odmítl s tím, že již uhradil cenu za skutečně provedené práce. Přitom nevzal v úvahu, že rozsah zemních a výkopových prací nelze stanovit výhradně na základě projektové dokumentace, protože tento rozsah se stanoví podle skutečně provedené šířky a hloubky výkopu, který bylo nutné provést tak, aby dílo bylo provedeno v souladu s projektovou dokumentací. Přitom podle smlouvy měl navrhovatel provést kanalizaci v rozsahu 2.585,6 m včetně 87 přípojek, ve skutečnosti však provedl

293,58 m kanalizace a 97 přípojek. Převzetím díla proto vznikla dlužníkovi povinnost uhradit i rozdíl ceny skutečně provedeného díla s tím, že cena nesmí přesáhnout částku 11.937.399,-Kč.

Dlužník ve vyjádření k odvolání uvedl, že veškeré provedené práce byly navrhovateli uhrazeny na základě vzájemně odsouhlasených soupisů provedených prací a dodávek. V rámci stavby Cidlina-Miletín-kanalizace a ČOV neexistují žádné práce a dodávky navrhovatele, které by zůstaly z jeho strany neuhrazeny. Faktura č. 2011038 ze dne 20.5.2011 znějící na částku 2.730.788,-Kč vystavená navrhovatelem po dvou letech po dokončení a předání díla nemá podle něj oporu ve smlouvě o dílo a nejsou jí účtovány skutečně provedené práce. Z tohoto důvodu navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že podle ustálené judikatury vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Zjistí-li tedy soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné zopakovat, že podle ust. § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, věřitel nedoloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebude osvědčen úpadek dlužníka.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, zamítl soud prvního stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku. Vyšel přitom z toho,

že cena uvedená ve smlouvě o dílo smlouvy ze dne 21.7.2008 je závislá na objemu skutečně provedených prací. Z tohoto důvodu bylo také dohodnuto, že navrhovatel jako zhotovitel bude vystavovat měsíční faktury, přičemž vystavení každé z faktur bude předcházet zjišťování skutečného objemu prací provedených v uplynulém kalendářním měsíci a ve smlouvě o dílo a v Obchodních podmínkách bylo stanoveno, jak bude toto zjišťování (měření) probíhat. Z odvolacích námitek vyplývá, že v průběhu provádění díla nebyly navrhovateli uhrazeny skutečně provedené stavební práce, ale pouze ty, které nepřesahovaly měsíčně dohodnutý maximální rozsah odsouhlasený stavebním dozorem s tím, že práce, které byly provedeny nad tento rozsah, budou uhrazeny dle konečné faktury. Právě fakturou č. 2011038 ze dne 20.5.2011 znějící na částku 2.730.788,-Kč vyúčtoval skutečně provedený rozsah stavebních prací, který nebyl dosud na základě vystavených měsíčních faktur uhrazen. Z těchto námitek vyplývá, že za účelem doložení navrhovatelem tvrzené pohledávky by bylo třeba provést rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení a příslušející řízení nalézacímu. V rámci tohoto dokazování by za situace, kdy navrhovatel tvrdí, že dlužníkovi dodal práce ve větším rozsahu, než mu byly uhrazeny, bylo nutné prokázat, v jakém rozsahu navrhovatel práce skutečně provedl a v jakém rozsahu mu byly skutečně provedené práce uhrazeny. K prokázání rozsahu prací, které podle tvrzení navrhovatele nebyly uhrazeny, by tak bylo nezbytné nechat zpracovat znalecký posudek. Odvolací soud je proto stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že navrhovatel pohledávku, od níž odvozoval své oprávnění podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, nedoložil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že navrhovatel v něm neměl úspěch a dlužníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 18.května 2012

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová