2 VSPH 679/2015-A-11
MSPH 98 INS 8033/2015 2 VSPH 679/2015-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužnice GLOBALICA a.s., IČO: 27065871, sídlem Věštínská 36, Praha 5, o odvolání věřitele Sdružení pro nadaci Gallus ruber, IČO: 18622534, sídlem Pod Slovany 12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 8033/2015-A-6 ze dne 1. dubna 2015

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 8033/2015- A-6 ze dne 1. dubna 2015 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Sdružení pro nadaci Gallus ruber (dále jen Navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku GLOBALICA a.s. (dále jen dlužnice) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména konstatoval, že Navrhovatel v insolvenčním návrhu uvedl, že dlužnice je v platební neschopnosti, neboť neplní své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a jsou proti ní vedena exekuční řízení. Tvrdil, že on má za dlužnicí pohledávky vzniklé z titulu plnění smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 5.12.2014 a ČESKÉ FINANCE, k.s. (dále jen Společnost ČF), v níž je Navrhovatel 70 % podílníkem, má za dlužnicí pohledávky rovněž z titulu smlouvy o obchodním zastoupení, na základě které mu Společnost ČF zajistila finanční prostředky na výstavbu developerského projektu ZBUZANY (dále jen Smlouva s ČF).

Na tomto základě insolvenční soud-poukazuje na ust. § 3 a § 103 insolvenčního zákona (dále též jen IZ)-akcentoval, že Navrhovatel v insolvenčním návrhu uvedl zcela obecná tvrzení bez vylíčení skutečností osvědčujících úpadek dlužnice, svoji pohledávku vůči ní zejména co se týká její výše a splatnosti nespecifikoval, neuvedl nic, z čehož by vyplynulo, že dlužnice po stanovenou dobu není schopna hradit své splatné závazky (potud poukazoval na to, že Navrhovatel nedostatečným způsobem konkretizoval další věřitele dlužnice se splatnou pohledávkou). Jelikož na základě tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu není možno dojít k závěru, dlužnice je v úpadku projevujícím se její platební neschopností dle ust. § 3 odst. 1 IZ, soud insolvenční návrh podle ust. § 128 odst. 1 téhož zákona odmítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal Navrhovatel včasné odvolání, v němž namítal, že z insolvenčního návrhu dostatečně vyplývá, že dne 5.12.2014 uzavřel s dlužnicí smlouvu o obchodním zastoupení (dále jen Smlouva o obchodním zastoupení), na základě které zajišťoval odběr produktů dlužnice a sjednával podmínky pro její podnikatelské aktivity vytvářením prodejní sítě a nových podniků. Tvrdil, že od ledna 2015 je (však) dlužnice v prodlení, což osvědčil jak v přílohách připojených k insolvenčnímu návrhu, tak v přihlášce pohledávky. Zdůraznil, že osvědčil i právní titul pohledávky dalšího věřitele dlužnice Společnosti ČF, jejíž přihláška se v evidenci insolvenčního soudu neobjevila, což může být považováno za úmysl poškodit insolvenčního věřitele v daném insolvenčním řízení .

Navrhovatel dále soudu prvního stupně vytýkal, že se nevěnoval jeho tvrzením, že jsou proti dlužnici vedena exekuční řízení v mnohamilionových částkách a probíhají přípravy dražeb jejího movitého i nemovitého majetku. Měl za to, že pokud by insolvenční soud provedl řádnou lustraci dlužnice v exekučním rejstříku, zjistil by, že od 22.9.2014 je vůči ní vedeno exekuční řízení na částku 81.015.059,-Kč s příslušenstvím. Navrhovatel poukazoval rovněž na to, že bez ohledu na vlastnickou strukturu a postavení statutárních orgánů, jsou on a Společnost ČF samostatnými právnickými osobami, z nichž každá uzavřela s dlužnicí jiný smluvní vztah s odlišným obsahem. Navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že to není on, kdo musí prokazovat, že dlužnice není schopna úhrady svých splatných závazků; k odvolání přitom připojil výzvu JUDr. Jana Fendrycha, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 2, č.j. 132 EX 6281/14-42 ze dne 22.9.2014, jíž byla dlužnice vyzvána ke splnění tam specifikované vymáhané povinnosti. Zejména z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) odvolací soud zjistil, že Navrhovatel v něm nejprve zejména odkázal na přihlášku pohledávky, z níž je nepochybné, že dlužnice své závazky dlouhodobě neplní a naplňuje podmínky pro zahájení režimu insolvenčního řízení , a konstatoval, že dlužnice neplní závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti . Dále uvedl, že s dlužnicí uzavřel Smlouvu o obchodním zastoupení, přičemž dlužnice je od ledna 2015 v prodlení , a že dlužnice uzavřela také Smlouvu s ČF s tím, že ani v tomto případě závazek uhradit sjednanou odměnu za sjednaný objem finančních prostředků neplní. Nadto Navrhovatel (stejně jako v odvolání) poukázal na to, že z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že proti dlužnici jsou vedena exekuční řízení v mnohamilionových částkách. Z uvedeného dovozoval, že je dlužnice v úpadku dle ust. § 3 odst. 1 IZ.

Odvolací soud považoval v první řadě za nutné uvést, že judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 uveřejněným pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovozuje, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka a o pohledávkách těchto věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti jejich pohledávek v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Jinak řečeno, právní úprava vychází z toho, že věřitelé, kteří mají jen mlhavou či nekonkrétní představu o tom, že dlužník je v úpadku (a proto nejsou schopni uvést v insolvenčním návrhu konkrétní okolnosti, které osvědčují jeho úpadek co do pohledávek dalších věřitelů po lhůtě splatnosti), jsou těmi osobami, které insolvenční návrh podávat nemají.

V daném případě je odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh výše popsané požadavky nesplňuje. Především proto ne, že konkrétní údaje o dalších věřitelích a jejich pohledávkách jsou nahrazeny obecným tvrzením o tom, že dlužnice neplní závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že je není schopna plnit, resp. tvrzením, že uzavřela Smlouvu s ČF a nedodržela závazek uhradit sjednanou odměnu Společnosti ČF. Povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice Navrhovatel nesplnil ani tím, že toliko odkázal na výpis z katastru nemovitostí, podle něhož jsou proti dlužnici údajně vedena exekuční řízení (k tomu viz např. již zmiňované R 91/2009).

Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že není úkolem insolvenčního soudu, aby svojí aktivitou (např. pátráním po exekučních spisech) nahrazoval na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. To platí tím více, že ust. § 128 odst. 1 IZ brání prodlužování řízení tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupem podle ust. § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje insolvenční soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Z těchto důvodů neobstojí ani ta část odvolací argumentace, podle níž měl insolvenční soud provést lustraci dlužnice v exekučním rejstříku .

Odvolací soud rovněž nepřihlédl (nemohl přihlédnout) k tomu, že se Navrhovatel (nadto neúspěšně) pokusil vady insolvenčního návrhu odstranit v odvolání. Soudní praxe se již ustálila v závěru, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (k tomu srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh Navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 o.s.ř., postupoval soud prvního stupně správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění neshledal odvolací soud odvolání Navrhovatele důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, má dlužnice dle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči Navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež jí ovšem v daném případě nevznikly ani v odvolacím řízení. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 30. června 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková