2 VSPH 653/2015-A-15
MSPH 77 INS 29962/2014 2 VSPH 653/2015-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice MedCafé, s.r.o., sídlem V kolkovně 919/4, Praha 1, IČO: 28499131, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 29962/2014-A-10 ze dne 26. ledna 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 29962/2014-A-10 ze dne 26. ledna 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil MedCafé, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do pěti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že ze seznamu majetku připojeného k návrhu vyplývá, že dlužnice vlastní toliko movitý majetek (zařízení provozovny) v hodnotě 35.000,-Kč a finanční hotovost na pokladně, jež ke dni 3.11.2014 činila 839,-Kč. Cituje ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že platná právní úprava neumožňuje vést insolvenční řízení, aniž by byly zajištěny prostředky na úhradu jeho nákladů, a při stanovení výše zálohy vyšel z toho, že zpeněžení zařízení provozovny je nejisté, přičemž dlužnice nedisponuje finanční hotovostí, jež by zajistila pokrytí nákladů insolvenčního řízení v plné výši. Vysvětlil přitom, že náklady insolvenčního řízení jsou tvořeny především hotovými výdaji insolvenčního správce a jeho odměnou, jež při řešení úpadku konkursem činí nejméně 45.000,-Kč; výši zálohy proto určil tak, aby byla zajištěna jejich úhrada.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že nemá finanční prostředky na zaplacení zálohy, neboť nemá nic na účtu a v pokladně eviduje toliko 839,-Kč. Argumentovala přitom tím, že uskladnila movitý majetek-luxusní bar, jenž má tržní hodnotu cca 135.000,-Kč, přičemž vysvětlila, že v insolvenčním návrhu písařskou chybou mylně vyčíslila jeho hodnotu pouze na 35.000,-Kč. Navrhovala proto, aby insolvenční správce bar zpeněžil a náklady insolvenčního řízení uhradil z jeho výtěžku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ).

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky tedy povinnost k úhradě zálohy postihuje každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci ověřil, že dlužnice podala dne 5.11.2015 insolvenční návrh, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti i zákonem vyžadované přílohy, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku. Dlužnice v něm tvrdí, že má více věřitelů, vůči nimž má závazky v celkové výši 699.173,59 Kč, že vlastní movité věci v hodnotě 35.000,-Kč (resp. dle odvolání v hodnotě 135.000,-Kč), přičemž ke dni podání insolvenčního návrhu disponovala toliko částkou 839,-Kč v pokladně.

V dané věci je tak vskutku nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů.

Odvolací soud sdílí názor soudu prvého stupně, že v dané fázi řízení nelze s dostatečnou jistotou předvídat, zda se majetek dlužnice podaří zpeněžit a jakého výtěžku může být takovým zpeněžením dosaženo, resp. zda se jeho zpeněžením podaří získat finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení a v jakém časovém horizontu se tak stane (dlužnice uvedla jinou hodnotu majetku v návrhu, resp. v jeho doplnění, a jinou v odvolání, přičemž prodejnost použitého vybavení provozoven restaurací, zejména na míru zhotovených barů či kuchyní je obecně velmi problematická). Proces zpeněžování majetku dlužnice insolvenčním správcem (nehledě na jeho ostatní činnosti související se soupisem majetkové podstaty, uskladněním majetku, jeho převozem a přezkoumáním přihlášených pohledávek) si navíc vyžádá okamžité náklady, jež je nutno zálohou zajistit.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti (její závazky jsou splatné již počínaje 15.3.2013). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jí.

Soud prvého stupně proto nepochybil, když dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, a proto napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 18. prosince 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná