2 VSPH 623/2013-A-15
MSPH 95 INS 3839/2013 2 VSPH 623/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina ve věci dlužníka Pavla Denka, bytem Na Hroudě 3317, Praha 10, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 3839/2013-A-10 ze dne 28.března 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 3839/2013-A-10 ze dne 28.března 2013 se mění tak, že se dlužníkovi Pavlu Denkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč do deseti dnů od právní moci usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 3839/2013-A-10 ze dne 28.3.2013 uložil Pavlu Denkovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 25.1.2013 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že povinnost zaplatit zálohu ukládá dlužníkovi proto, že je nutné zajistit prostředky na náklady insolvenčního řízení, zejména na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Pokud jde o její výši, přihlédl k tomu, že mu dlužník přes výzvu neposkytl dostatečné podklady k posouzení možnosti povolení řešení jeho úpadku oddlužením. Dlužník přes výzvu soudu řádně nevylíčil a nedoložil okolnosti týkající se jeho závazkové minulosti a nepopsal, jakým způsobem bylo vypořádáno společné jmění manželů (závazky i majetek). Dlužník není osobou oprávněnou domáhat se povolení oddlužení, insolvenční soud proto návrh na povolení oddlužení zřejmě odmítne a současně dle ust. § 396 insolvenčního zákona prohlásí na jeho majetek konkurs. Dlužník byl v uplynulém období jednatelem a společníkem dvou společností s ručením omezeným, které mu zajišťovaly vysoké příjmy. V současné době se aktivně podílí na podnikání akciové společnosti jako její jediný akcionář a člen představenstva, kromě toho mu z této společnosti plynou i příjmy (na základě smlouvy o výkonu funkce člena představenstva), které mají být zdrojem pro uspokojení pohledávek věřitelů v rámci oddlužení. Dlužníkovu účast na podnikání akciové společnosti lze tedy pro účely posouzení, zda dlužník splňuje subjektivní podmínku povolení oddlužení, ztotožnit s podnikáním samotného dlužníka. Z dosavadních sdělení dlužníka vyplývá, že závazky vznikaly za trvání manželství a čerpané prostředky byly vynakládány na pokrytí potřeb (výdaje na domácnost) obou manželů. Dlužník přes výzvu soudu nekonkretizoval účel půjčených prostředků, avšak výslovně prohlásil, že veškeré prostředky z čerpaných úvěrů sloužily ke spotřebě, nákupu dárků, cestování a zajištění vysokého životního standardu jeho rodiny. Vynakládání vysokých částek na tyto účely v době zadlužení vede soud k závěru o lehkovážném přístupu k převzatým závazkům, potažmo k úsudku o nepoctivém záměru (dlužník poskytnuté prostředky nepoužil k uspokojení dříve vzniklých závazků). Dlužník sám konstatoval, že spotřeba jeho rodiny byla nepřiměřená a nehospodárná. Soud v souladu se standardní judikaturou týkající se dané problematiky opakovaně předesílá, že návrhu na povolení oddlužení nelze vyhovět a že na majetek dlužníka prohlásí konkurs.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, které definuje osobu podnikatele. Není podnikatelem a neměl nikdy příjmy z podnikání. Všechny závazky se vztahují jen k němu a podle notářského zápisu ze dne 6.11.2007 došlo ke zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící běžné vybavení domácnosti. Všechny závazky vznikly až poté, kdy k zúžení společného jmění došlo. Všechny okolnosti vzniku svých závazků již vylíčil v doplnění insolvenčního návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Z insolvenčního návrhu a předložených příloh odvolací soud zjistil, že se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení s tím, že vůči třinácti věřitelům má sedmnáct splatných závazků v celkové výši cca 1.500.000,-Kč, jeho majetek tvoří obchodní podíl v BUSSE MORAVA DZ, s.r.o. a BUSSE, s.r.o., akcie Správy budov Praha, a.s. a běžné vybavení domácnosti. Jeho roční příjem činil v roce 2012 celkem 203.813,-Kč.

Při úvaze o tom, v jaké výši je třeba zálohu určit, akcentuje odvolací soud skutečnost, že se insolvenční řízení dosud nenachází ve stadiu rozhodování o tom, zda je dlužník v úpadku, či o tom, jakou formou bude jeho úpadek řešen, nýbrž jen ve fázi, kdy je třeba zajistit finanční prostředky na náklady insolvenčního řízení v závislosti na tom, jaký lze očekávat způsob řešení úpadku.

Protože z údajů uvedených shora je zřejmé, že úpadek dlužníka bude řešen buď oddlužením, nebo konkursem, přičemž dlužník nedisponuje žádnými likvidními prostředky, jež by insolvenční správce mohl použít na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení po svém ustanovení do funkce, je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že složení zálohy je nezbytné. Vzhledem k tomu, že žádný z těchto způsobů řešení úpadku nebude s přihlédnutím k počtu věřitelů dlužníka a rozsahu jeho majetku vyžadovat v prvotní fázi insolvenčního řízení vynaložení nijak značných výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce, je odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že přiměřenou je v daném případě záloha ve výši 10.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil, jak uvedeno shora.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 5.srpna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová