2 VSPH 594/2013-A-17
MSPH 99 INS 3506/2013 2 VSPH 594/2013-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Roberta Filiczkého, bytem Lublinská 571/1, Praha 8, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 3506/2013-A-12 ze dne 19. března 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 3506/2013-A-12 ze dne 19. března 2013 se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Robertu Filiczkému (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 7.2.2013 domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení citoval insolvenční soud závěry přijaté Nejvyšším soudem ČR v usnesení sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 a uvedl, že dlužník má od 8.10.2012 do 8.10.2013 přerušen výkon podnikatelské činnosti, přičemž z celkové sumy 1.428.512,75 Kč jeho nezajištěných závazků činí 856.330,-Kč závazky, jež mají původ v jeho podnikatelské činnosti; 59 % závazků dlužníka, jež by byly zahrnuty do splátkového kalendáře, tak má původ v podnikání, přičemž dlužník je dle názoru soudu dosud podnikatelem, neboť jeho podnikatelské oprávnění je pouze přerušeno. Z toho dovodil, že bude muset návrh na povolení oddlužení dle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) odmítnout a současně dle ust. § 396 odst. 1 IZ rozhodnout o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Dodal přitom, že by návrh musel být odmítnut také podle ust. § 393 odst. 3 IZ, neboť dlužník k němu nepřipojil znalecký posudek o ceně jeho nemovitosti.

Dále soud citoval ust. § 108 IZ, osvětlil smysl institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a uvedl, že dlužník nedisponuje žádnou hotovostí ani peněžními prostředky na bankovních účtech, jež by postačovaly k pokrytí prvotních výdajů insolvenčního správce; vlastní však vybavení domácnosti a nemovitosti, jež jsou zatíženy zástavním právem, takže majetková podstata by v případě zjištění úpadku dostačovala alespoň k úhradě nákladů řízení. Výši zálohy na náklady insolvenčního řízení 30.000,-Kč určil tak, aby insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, tj. zjištění a zajištění dlužníkova majetku a pořízení soupisu majetkové podstaty, příp. přezkoumání účetnictví dlužníka, přezkoumání pohledávek přihlášených věřiteli dlužníka do insolvenčního řízení a pokrytí výdajů spojených s prodejem majetku (nemovitostí) dlužníka.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání, v němž potvrdil, že závazky v rozsahu cca 59 %, na něž v odůvodnění poukazoval soud I. stupně, vznikly v průběhu jeho podnikatelské činnosti, avšak vyjádřil názor, že by dluhy na zdravotním a sociálním pojištění a na dani z přidané hodnoty neměly být posuzovány jako dluhy podnikatelské , neboť smyslem zákona bylo nepovolit oddlužení podnikatelům, kteří neplní své závazky vzniklé přímo v rámci jejich podnikatelské činnosti, a nikoli tzv. závazky sekundární, tj. závazky na sociálním a zdravotním pojištění. Nesouhlasil rovněž s tím, že mezi závazky, z nichž byl vypočten podíl dluhů z podnikání, nebyl zařazen zajištěný nepodnikatelský závazek ve výši cca 1.990.000,-Kč, neboť v opačném případě by výše dluhů z podnikání činila pouze 25 % všech závazků. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, popř. aby je změnil tak, že výši zálohy sníží na 5-10 tisíc Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

V daném případě uložil soud I. stupně dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši na základě zjištění, že není podle ust. § 389 odst. 1 IZ k podání návrhu na řešení úpadku oddlužením oprávněn, neboť od 8.10.2012 má sice přerušeno podnikání, avšak většina jeho nezajištěných závazků má původ v jeho podnikatelské činnosti.

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník, který není podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Pokud jde o výklad pojmu dlužník, který není podnikatelem, obsažený v ust. § 389 odst. 1 IZ považoval odvolací soud za vhodné zopakovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 79/2009, podle nichž se dlužníkem, který není podnikatelem, rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, uváží insolvenční soud vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, době ukončení jeho podnikání, četnosti neuhrazených závazků (dluhů) dlužníka z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že bude podrobena režimu oddlužení.

Podle ust. § 390 odst. 3 IZ odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Subjektivní podmínku přípustnosti oddlužení vymezenou v ust. § 389 odst. 1 IZ zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo; zjištění o nesplnění těchto podmínek má za následek odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle výše uvedeného ust. § 390 odst. 3 IZ.

Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 20/2009-B-32 ze dne 31.3.2011, dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), pokud měly původ v dlužníkově podnikání. Pro posouzení, zda v popsaném významu jde o dluhy vzešlé z dlužníkova podnikání, přitom není rozhodné, zda vyšly najevo až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, nebo dokonce, že až poté, co přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, tyto dluhy vznikly (tak, že dlužník byl až poté penalizován za porušení povinností, které měl jako podnikatel dodržovat).

Z obsahu spisu odvolací osud ověřil, že dlužník podal dne 7.2.2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, v němž uvedl, že jeho měsíční čistý příjem činí cca 18.000,-Kč, v seznamu závazků označil 10 věřitelů, jejichž pohledávky v celkové výši 1.428.512,75 Kč jsou nezajištěné, a jednoho věřitele, jehož pohledávka ve výši 1.990.000,-Kč je zajištěná. Titulem nezajištěných závazků vůči České republice-Finančnímu úřadu pro Prahu 8 ve výši 392.000,-Kč, České správě sociálního zabezpečení ve výši 308.330,-Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 156.000,-Kč, jež se staly splatnými 30.9., resp. 20.12.2012, jsou daň z přidané hodnoty, daň silniční, resp. odvody na sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance i za zaměstnavatele . V souladu s výše podaným stanoviskem NS ČR je tak třeba-a dlužník se mýlí, dovozuje-li opak-nahlížet na tyto závazky jako na závazky vzešlé z dlužníkova podnikání.

Již v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 5443/2009, 1 VSPH 730/2009 ze dne 15.1.2010 přitom Vrchní soud v Praze uzavřel, že pokud veřejnoprávní dluhy, jež mají původ v dlužníkově podnikání, představují v porovnání s celkovou výší všech nezajištěných závazků dlužníka nikoli marginální, ale naopak jejich podstatnou část, přičemž věřitelé těchto pohledávek nedali najevo, že jsou s jejich podrobením režimu oddlužení srozuměni, nelze dospět k jinému závěru, než že ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ není dlužník osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením. Zajištěné závazky nelze při posuzování podílu dluhů vzniklých z podnikání na celkové sumě závazků brát v potaz, neboť jsou (nehledě na jejich charakter) uspokojovány z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění; opačným postupem by docházelo k přenášení podnikatelského rizika na dlužníkovy nezajištěné věřitele uspokojované v rámci splátkového kalendáře krácením míry uspokojení jejich pohledávek (srovnej usnesení sp. zn. MSPH 93 INS 21042/2011, 3 VSPH 838/2012-B-33 ze dne 5.2.2013). Soud I. stupně proto nepochybil, když zajištěný závazek ve výši 1.990.000,-Kč vůči Hypoteční bance, a.s. při úvaze o četnosti závazků pocházejících z podnikání nevzal v potaz, přičemž jeho závěr o tom, že nezajištěné závazky dlužníka pocházejí v rozsahu téměř 60% z jeho podnikatelské činnosti, je prost pochybení.

Soud I. stupně tak na základě svých zjištění dospěl ke správnému závěru, že závazky dlužníka vzešlé z jeho podnikatelské činnosti, jež ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ oddlužení dlužníka brání, představují podstatnou část jeho dluhů. Tato zjištění nedoznala pro dlužníka příznivější změny ani po vydání napadeného usnesení, ostatně dlužník ani v odvolání původ svých závazků nikterak nezpochybňoval.

Ze spisu odvolací soud též zjistil, že dlužník označil v kolonce 6 insolvenčního návrhu a v seznamech majetku a závazků nemovitosti, jež jsou v jeho vlastnictví a zároveň slouží jako předmět zajištění jeho závazku vůči Hypoteční bance, a.s. ve výši 1.990.000,-Kč; kromě nemovitostí nemá žádný hodnotnější majetek (má pouze elektrické spotřebiče a věci osobní potřeby v celkové hodnotě 8 tisíc Kč). Insolvenční soud usnesením ze dne 21.2.2013 dlužníka vyzval, aby do 7 dnů od jeho doručení předložil znalecký posudek o obvyklé ceně nemovitostí; poskytl mu přitom poučení o důvodech, pro které doplnění požadoval, i o následku spočívajícím v odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a současném prohlášení konkursu, nebudou-li přes výzvu k návrhu připojeny zákonem požadované přílohy anebo nebudou-li tyto přílohy přes výzvu obsahovat stanovené náležitosti. V podání doručeném soudu dne 5.3.2013 dlužník uvedl, že posudek nemá k dispozici, a požádal o prodloužení lhůty k jeho předložení s tím, že ve lhůtě 7 dnů není možno nechat jej zpracovat; jeho neprodlené zaslání soudu přislíbil, jakmile jej bude mít k dispozici, avšak dosud tak neučinil.

Jak plyne z ust. § 389 odst. 1 IZ, rozhodnout o řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením (o povolení oddlužení dle ust. § 397 odst. 1 IZ) lze výlučně na základě návrhu dlužníka na povolení oddlužení, jenž musí být dle ust. § 390 odst. 1 IZ podán včas a zákonem stanovenou formou (tj. na předepsaném formuláři dle ust. § 391 odst. 3 IZ) a musí být opatřen všemi předepsanými náležitostmi, tj. obsahovými náležitostmi stanovenými v ust. § 391 odst. 1 a § 392 odst. 3 a 4 IZ i přílohami předepsanými v ust. § 392 odst. 1 a 2 IZ, jež jsou dále specifikovány v ust. § 24 jednacího řádu pro insolvenční řízení.

Mezi povinné přílohy návrhu na povolení oddlužení patří mj. seznamy majetku a závazků dlužníka zpracované podle ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, přičemž v příloze návrhu na oddlužení (na rozdíl od přílohy insolvenčního návrhu) musí navíc dlužník dle ust. § 392 odst. 2 IZ v seznamu majetku uvést u každé položky tohoto seznamu i údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad jeho obvyklé ceny ke dni pořízení seznamu, jenž musí být v případě nemovitostí a majetku sloužícího k zajištění podložen znaleckým oceněním.

Nesplnění požadavků kladených zákonem na formu, obsah a přílohy návrhu na povolení oddlužení brání jeho věcnému projednání. Proto nejsou-li takové nedostatky dlužníkem odstraněny ani přes výzvu soudu dle ust. § 393 odst. 1 a 2 IZ, musí být návrh podle ust. § 393 odst. 3 IZ odmítnut. Nutnost důsledně trvat na požadavku náležitostí návrhu na povolení oddlužení a předložení všech jeho předepsaných příloh (včetně znaleckého ocenění nemovitosti či majetku sloužícího k zajištění) přitom dokumentuje již ustálená judikatura zdejšího i Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 411/2009, 1 VSPH 581/2009-B ze dne 13. 11.2009 nebo sp. zn. KSUL 44 INS 411/2009, 1 VSPH 828/2009-B ze dne 22.2.2010, nebo usnesení sp. zn. 29 NSČR 16/2010 ze dne 26.10.2010).

Soud I. stupně proto nepochybil ani v závěru, že za popsané situace je dán důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení rovněž dle ust. § 393 odst. 3 IZ, neboť dlužník nesplnil povinnost předložit znalecké ocenění nemovitostí sloužících k zajištění.

Úpadek dlužníka tak bude nutno řešit konkursem, resp. nepatrným konkursem dle ust. §§ 314 a 315 IZ; při tomto způsobu řešení úpadku představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy hotové výdaje a odměna insolvenčního správce. Dlužník má reálně zpeněžitelný majetek (nemovitosti), jehož výtěžek může být-byť u zajištěného majetku v dílčím rozsahu-použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jinými slovy, s ohledem na rozsah a skladbu dosud zjištěného majetku dlužníka lze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů spojených s jeho správou a zpeněžením i odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného, popř. i nezajištěné věřitele.

To ovšem neznamená, že důvody pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nejsou dány. V posuzované věci sice lze, jak je vysvětleno výše, předpokládat výtěžek zpeněžení majetkové podstaty postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dlužník však pro období bezprostředně následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetku podstaty) nedisponuje

žádnými finančními prostředky, z nichž by bylo možno uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

S ohledem na uvedené postupoval soud I. stupně správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, a to jak k rozsahu majetku a příjmu dlužníka na straně jedné, tak k počtu jeho věřitelů a výši závazků na straně druhé, považuje odvolací soud za odpovídající zálohu ve výši 20.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 31. července 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová