2 VSPH 587/2015-A-18
KSUL 46 INS 23086/2014 2 VSPH 587/2015-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka AMEXO, s.r.o., sídlem Na Poříčí 194/1, Trmice, zahájené na návrh a) AXA životní pojišťovna, a.s., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, a b) AXA Česká republika, s.r.o., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 23086/2014-A-7 ze dne 9. ledna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 23086/2014-A-7 ze dne 9. ledna 2015 se mění tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 46 INS 23086/2014-A-7 ze dne 9.1.2015 odmítl insolvenční návrh, jímž se AXA životní pojišťovna, a.s. (dále jen navrhovatel a) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku AMEXO, s.r.o. (dále jen dlužník), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel a) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka návrhem doručeným soudu dne 25.8.2014. Soud dovodil, že v insolvenčním návrh nejsou uvedeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, když navrhovatel a) sice tvrdil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku a že splatnou pohledávku vůči dlužníkovi má i další věřitel AXA Česká republika, s.r.o. (dále jen navrhovatel b), jemuž déle než 6 měsíců před podáním návrhu dne 30.12.2013 postoupil část své pohledávky proti dlužníkovi a dlužníka o tom vyrozuměl dne 27.2.2014, leč z návrhu neplyne, že by dlužník nebyl schopen tyto závazky plnit. Na neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky lze totiž usuzovat v případě naplnění alespoň jedné z domněnek platební neschopnosti vymezené v ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. když a) dlužník zastavil platby podstatné části svých závazků, b) závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Domněnky uvedené pod písm. a) a c) navrhovatel a) netvrdil, domněnka pod písm. d) naplněna není, neboť soud dlužníka k předložení seznamů nevyzval, a v případě domněnky pod písm. c) považoval soud prvního stupně za podstatné, že se pohledávky navrhovatelů a) a b) staly splatnými až dne 2.6.2015, a že v okamžiku podání insolvenčního návrhu tedy nebyly déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Z těchto důvodů insolvenční návrh podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního návrhu odmítl. Pro úplnost dlužno poznamenat, že do odůvodnění zakomponoval soud i úvahu ohledně ust. § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, podle níž se za další osobu, jež má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. S poukazem na blíže neurčenou důvodovou zprávu k ust. § 3 insolvenčního zákona uvedl, že smysl ust. § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona spočívá v tom, aby se předešlo šikanóznímu postupu věřitelů, již postoupením pohledávky či její části uměle vytvářejí stav plurality věřitelů. Časová lhůta je pouze jedním z vodítek při posuzování, zda došlo k umělému a cílenému vytvoření stavu úpadku, přičemž ani při dodržení zákonem stanovené lhůty nelze přihlížet k uměle vytvořené pluralitě věřitelů . Zda postoupení části pohledávky navrhovatele a) navrhovateli b) dne 30.12.2013 považoval za nepřípustné vytváření stavu plurality věřitelů , k němuž nelze přihlédnout, soud v napadeném usnesení výslovně neuvedl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se navrhovatel a) včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání poukazoval jednak na to, že ve svém insolvenčním návrhu popsal vlastní pohledávku vůči dlužníkovi i pohledávku dalšího věřitele (navrhovatele b), uvedl v něm rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, a již proto nebyl důvod k odmítnutí jeho návrhu, jednak na to, že po vydání napadeného usnesení přistoupil k řízení podáním dalšího insolvenčního návrhu navrhovatel b), jenž vedle toho, že popsal svou pohledávku za dlužníkem, označil další věřitele dlužníka (navrhovatele a) a RWE GasNet, s.r.o.) a popsal jejich pohledávky vůči dlužníkovi s tím, že se staly splatnými dne 2.6.2014, resp. 13.12.2012. Pokud jde o úvahu soudu ohledně ust. § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, poukazoval jednak na to, že část své pohledávky postoupil navrhovateli b) již dne 30.12.2013 a tuto skutečnost dlužníkovi oznámil, jednak poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 4 VSPH 2082/2014-A-37 ze dne 6.10.2014, jenž se shodnou problematikou zabýval a za obdobných skutkových okolností dovodil, že rozhodným je pouze hledisko 6 měsíců od postoupení pohledávky.

Podáním dalšího insolvenčního návrhu ze dne 21.1.2015 doručeným soudu prvního stupně dne 26.1.2015 přistoupil k řízení navrhovatel b). V návrhu tvrdil, že je dlužník v úpadku ve formě dlouhodobé platební neschopnosti, neboť má splatné závazky (uvedl jejich právní důvod, výši i datum splatnosti) vůči němu, navrhovateli a) a RWE GasNet, s.r.o., jež není schopen plnit po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle ust. § 103 odst. 2 téhož zákona musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce stanoví ust. § 3 odst. 2 téhož zákona vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 3 odst. 3 insolvenčního zákona je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, trvá soudní praxe důsledně na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (ust. § 105 insolvenčního zákona). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání úpadku dlužníka (je průkazem oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně rozhodných skutečností toliko odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu ČR uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z níž plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o jejich pohledávkách, včetně údajů o jejich splatnosti, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice označeni další věřitelé dlužníka, avšak údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, resp. že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, přitom nemá vliv okolnost, že se při zkoumání, zda je dlužník v úpadku, prosazuje v insolvenčním řízení vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel musí dle ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku ve formě insolvence i co do splatnosti) a nabídnout též další skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Ze spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční návrh ze dne 11.8.2014 (č.d. A-1), jehož podáním bylo řízení dne 25.8.2014 zahájeno a jímž se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, zdůvodnil navrhovatel a) tím, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence podle ust. § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona, a bude-li soudem vyzván k předložení seznamů dle ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, nepochybně bude naplněna i domněnka dle písm. d) téhož ustanovení. Konkrétně tvrdil, že má vůči dlužníkovi pohledávku ze smlouvy o obchodním zastoupení a o pomoci při správě pojištění ze dne 30.9.2011, jež se stala splatnou dne 2.6.2014, a že pohledávku z téže smlouvy ve výši 379.275,-Kč, jež se stala splatnou rovněž dne 2.6.2015 a již mu postoupil dne 30.12.2013, má vůči dlužníkovi navrhovatel b).

Přestože soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že navrhovatel a) neuvedl nic, z čeho by bylo lze dovodit, že je naplněna domněnka zakotvená v ust. § 3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, tj. že není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, a tvrzení o naplnění domněnky zakotvené v ust. § 3 odst. 2 písm. d) téhož zákona je postaveno pouze na hypotéze, že soud dlužníka vyzve k předložení seznamů a dlužník tuto povinnost nesplní, nahlíží odvolací soud odlišně na tvrzení, že je naplněna domněnka zakotvená v ust. § 3 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Soud prvního stupně totiž v napadeném usnesení hodnotil insolvenční návrh navrhovatele a), jako kdyby o něm rozhodoval v okamžiku, kdy mu byl doručen (poukazoval přitom na to, že řízení bylo zahájeno dne 25.8.2014 a pohledávky navrhovatelů a) a b) vůči dlužníkovi se staly splatnými až dne 2.6.2014), leč opomněl, že jej hodnotí a rozhoduje o něm v době, kdy tvrzené pohledávky byly po lhůtě platnosti déle než 6 měsíců. Již z tohoto důvodu shledal odvolací soud odvolání navrhovatele a) důvodným.

Co se týče úvahy soudu prvního stupně ohledně ust. § 143 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, považoval odvolací soud za nezbytné v prvé řadě zopakovat, že to, zda postoupení části pohledávky navrhovatele a) navrhovateli b) považoval za nepřípustné vytváření stavu plurality věřitelů , k němuž nelze přihlédnout, soud prvního stupně v napadeném usnesení výslovně neuvedl. Odvolací soud je sice toho názoru, že v případě, kdy nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti spojené s postoupením pohledávky, z nichž by bylo lze usuzovat na šikanózní postup navrhujícího věřitele, je rozhodnou právě skutečnost, zda zákonem stanovená šestiměsíční lhůta byla zachována, je však přesvědčen o tom, že tato úvaha nemá místo při posuzování, zda je či bylo namístě postupovat podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, a v této souvislosti je předčasná, ale-jak lze dovodit z toho, že ust. § 143 insolvenčního zákona vymezuje podmínky, při jejichž splnění rozhoduje insolvenční soud o zamítnutí insolvenčního návrhu-má význam až v případě rozhodování ve věci samé.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné připomenout, že podáním pozdějšího insolvenčního návrhu, jenž nepostrádá žádnou z náležitostí insolvenčního návrhu, přistoupil dne 26.1.2015 podle ust. § 107 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona k řízení navrhovatel b).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele a) důvodným a podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu napadené usnesení změnil a rozhodl o tom, že se insolvenční návrh neodmítá.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 20. srpna 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková