2 VSPH 577/2012-A-35
KSUL 71 INS 20891/2011 2 VSPH 577/2012-A-35

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Netsch, s.r.o., sídlem Seifertova 4, Ústí nad Labem, zast. advokátem JUDr. Pavlem Jiřičkou, sídlem Štursova 8, Ústí nad Labem, zahájené na návrh Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 20891/2011-A-26 ze dne 22.února 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 20891/2011-A-26 ze dne 22.února 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 INS 20891/2011-A-26 ze dne 22.2.2012 pod bodem I. výroku zamítl insolvenční návrh, jímž se Komerční banka, a.s. (dále jen navrhovatel) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku Netsch, s.r.o. (dále jen dlužník), navrhovateli uložil, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil na náhradu nákladů řízení dlužníkovi 9.600,-Kč, popř. i daň z přidané hodnoty, je-li zástupce dlužníka jejím plátcem (bod II. výroku), a soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod III. výroku), a insolvenčnímu správci JP, v.o.s. určil odměnu ve výši 36.292,64 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 13.707,36 Kč s tím, že 50.000,-Kč mu bude uhrazeno ze zálohy na náklady insolvenčního řízení (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka návrhem doručeným dne 15.11.2011 s tím, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti. Insolvenční návrh splňuje náležitosti vymezené v ust. § 103 insolvenčního zákona, neboť navrhovatel v něm uvedl, že vůči dlužníkovi má splatnou, leč nesplacenou pohledávku. V této souvislosti uvedl, že dne 8.2.1995 uzavřel s dlužníkem Dohodu o zabezpečení provozu a užívání společné nemovitosti (dále jen Dohoda), jež byla doplněna třemi dodatky a byla uzavřena na dobu trvání podílového spoluvlastnictví budovy č.p. 604 v obci Ústí nad Labem, části obce a k.ú. Neštěmice. Za období od února 2003 do května 2011 mu dlužník dluží nájemné ve výši 758.904,-Kč a do 13.10.2011 zákonný úrok z prodlení ve výši 193.309,47 Kč. K doložení svých tvrzení předložil navrhovatel dohodu včetně dodatků a výpis z katastru nemovitostí. Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Finanční úřad a Okresní správu sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem.

Dále soud vyložil obsah ust. § 3, § 97, § 105, § 132, § 133 a § 143 insolvenčního zákona a konstatoval, že se dlužník, ač k tomu byl usnesením ze dne 24.11.2011 vyzván, k návrhu nevyjádřil. Proto soud rozhodl usnesením ze dne 5.1.2012 o úpadku dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs, ustanovil insolvenčního správce a na den 23.2.2012 nařídil konání přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů. K odvolání, v němž dlužník tvrdil,

že navrhovateli pohledávka vůči němu nevznikla a že o navrhovatelem tvrzených nárocích jsou u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 194/2006 a 9 C 386/2009 vedena dosud pravomocně neskončená řízení, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením č.j. KSUL 71 INS 20891/2011, 1 VSPH 126/2012-A-21 ze dne 6.2.2012 usnesení ze dne 5.1.2012 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v Brně uzavřel na tom, že podle jeho názoru jsou mezi účastníky sporné skutečnosti ohledně splatné pohledávky navrhovatele, a to v rozsahu, který lze odstranit pouze v rámci nalézacího řízení , a považuje proto za nedostatečně osvědčené, že by měl navrhovatel splatnou pohledávku za dlužníkem, a za vyloučené, aby její existence a zjišťování sporných skutečností mezi účastníky byla prokazována duplicitně v rámci insolvenčního řízení . Proto podle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční návrh zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl insolvenční soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a v řízení úspěšnému dlužníkovi přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu odměny advokáta ve výši 9.000,-Kč a dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč s tím, že pokud je zástupce dlužníka plátcem daně z přidané hodnoty, je navrhovatel povinen zaplatit mu i tuto daň. Podle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. uložil navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek a podle ust. § 38 insolvenčního zákona a § 5 a 7 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. rozhodl o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a aby sám rozhodl o úpadku dlužníka, popřípadě aby zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co se týče zamítnutí insolvenčního návrhu, poukazoval v odvolání na to, že stejně jako před vydáním původního rozhodnutí ze dne 5.1.2012 se dlužník přes výzvu insolvenčního soudu k insolvenčnímu návrhu nijak nevyjádřil, přičemž vyjádření obsažené v odvolání by podle něj neměl insolvenční soud vzhledem ke zmeškání lhůty ze strany dlužníka brát v potaz. Insolvenčnímu soudu vytkl též to, že závěr o potřebě rozsáhlého dokazování za účelem zjišťování existence jeho pohledávky nahrazujícího sporné řízení existencí žádných sporných skutečností nijak neodůvodnil. Kromě toho poměrně obsáhle popsal a zdůvodnil své výhrady k argumentaci dlužníka uplatněné ve sporném řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Labem, jíž dlužník zpochybňoval platnost dodatku č. 1 k Dohodě v důsledku nedostatku podpisu jednoho z jednatelů dlužníka, a dovozoval z ní, že pohledávka vůči němu navrhovateli nevznikla. Co se týče zbývajících výroků napadeného usnesení, poukázal navrhovatel na to, že soudní poplatek již uhradil po vydání usnesení ze dne 5.1.2012, o čemž svědčí záznam ve spise zveřejnění dne 13.1.2012, rozhodnutí o povinnosti uhradit dlužníkovi náklady řízení v závislosti na tom, zda advokát dlužníka je plátcem daně z přidané hodnoty, či nikoli, označil za nevykonatelné, neboť z něj není zřejmé, jakou částku by měl dlužníkovi zaplatit, přičemž to, zda advokát dlužníka je plátcem daně z přidané hodnoty, či nikoli, by podle něj měl soud zjistit dříve, než o uložení této povinnosti rozhodoval, a rozhodnutí o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce označil za zcela neodůvodněné a nepřezkoumatelné, když soud, jenž měl rozhodnout o odměně insolvenčního správce podle ust. § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. zejména s přihlédnutím k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti, opomněl, že konkurs probíhal od 5.1. do 22.2.2012, a vyjádřil domněnku, že jediným vodítkem k určení výše odměny insolvenčního správce zjevně bylo pouze to, že navrhovatel zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku, a doložením existence své splatné pohledávky prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka. Podle tohoto ustanovení totiž insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud České republiky ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah insolvenčního zákona a občanského soudního řádu je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v občanském soudním řádu se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy insolvenční zákon odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení. To ovšem mimo jiné znamená, že i rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení musí odpovídat požadavkům vyjádřeným v ust. § 157, § 167 a § 169 občanského soudního řádu, tj. v odůvodnění rozhodnutí musí insolvenční soud uvést, čeho se navrhovatel domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil dlužník, musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž musí dbát o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud v podstatné části citoval shora, zamítl soud prvního stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že dospěl k závěru, že navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, neboť mezi navrhovatelem a dlužníkem jsou sporné skutečnosti ohledně existence splatné pohledávky navrhovatele a ke zjištění existence navrhovatelem tvrzené pohledávky by bylo třeba provést rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení. Co zjistil z listin předložených navrhovatelem k doložení tvrzené pohledávky a čím dlužník zpochybňoval její existenci, však insolvenční soud neuvedl, a zřejmě i proto nevysvětlil, v čem by mělo rozsáhlé dokazování spočívat, jaké konkrétní důkazy, jejichž provedení přesahuje meze insolvenčního řízení, by za tím účelem bylo třeba provést. Jinými slovy, soud prvního stupně požadavkům vymezeným v ustanoveních občanského soudního řádu zmíněných shora zjevně nedostál. Ostatně, dlužno poznamenat, že za účelem zjištění skutkového stavu věci neprovedl žádné dokazování, když před vydáním usnesení ze dne 5.1.2012, jímž rozhodl o úpadku dlužníka, ani před vydáním napadeného usnesení, jímž insolvenční návrh zamítl, k projednání insolvenčního návrhu nenařídil jednání, přičemž usnesení ze dne 5.1.2012 neodůvodnil vůbec a napadené usnesení zcela nedostatečně.

Co se týče bodů II. až IV. výroku, považoval odvolací soud za nutné uvést, že výrok, jímž bylo navrhovateli uloženo nahradit dlužníkovi náklady řízení, je nevykonatelný, neboť z něj není zjevná konkrétní povinnost, již navrhovateli uložil, tj. zda má dlužníkovi zaplatit 9.600,-Kč, tj. odměnu a dvě náhrady hotových výdajů bez daně z přidané hodnoty, nebo 11.520,-Kč, tj. včetně daně z přidané hodnoty, přičemž současně opomněl, že dlužník byl zastoupen advokátem již v odvolacím řízení, vedle toho se insolvenční soud nijak nevypořádal s tím, že navrhovatel již zaplatil soudní poplatek za řízení podle usnesení ze dne 5.1.2012, a ničím nezdůvodnil ani rozhodnutí o určení odměny insolvenčního správce v předcházející fázi řízení, byť správně poukázal na to, že ji je třeba určit podle ust. § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. zejména s přihlédnutím k délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti vykonávané insolvenčním správcem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným, napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 5.listopadu 2012

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová