2 VSPH 573/2011-A-14
MSPH 89 INS 7371/2011 2 VSPH 573/2011-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Zajišťovací společnosti, s.r.o., sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zahájené na návrh České pojišťovny, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 7371/2011-A-9 ze dne 4.května 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 7371/2011-A-9 ze dne 4.května 2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 89 INS 7371/2011-A-9 ze dne 4.5.2011 odmítl insolvenční návrh České pojišťovny, a.s. (dále jen navrhovatel), jímž se navrhovatel domáhal vydání usnesení o zjištění úpadku dlužníka, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční návrh mu byl doručen dne 2.5.2011. Dle názoru soudu v něm navrhovatel neuvedl rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, případně jeho hrozící úpadek, nebo vyjma dalšího věřitele (Penzijního fondu České pojišťovny, a.s.), neuvedl nic o tom, jaká je výše a kdy se závazek vůči dalšímu věřiteli stal splatným. Protože tvrzení navrhovatele nesplňuje požadavek na uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek či hrozící úpadek dlužníka, postupoval insolvenční soud podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a podání, jímž bylo insolvenční řízení zahájeno, odmítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že návrh na zahájení řízení podal ve stejný den, kdy do insolvenčního řízení byla přihlášena pohledávka Penzijního fondu České pojišťovny, a.s. V okamžiku rozhodnutí soudu prvního stupně bylo tedy nezpochybnitelné, že dlužník měl více věřitelů a je v úpadku. Skutečnost, že dlužník není schopen plnit své závazky, vyplývá z výzvy k úhradě závazku ze dne 3.12.2010; dle navrhovatele je nepochybné, že dlužník není schopen plnit své závazky po dobu delší pěti měsíců.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). Podle ust. § 3 odst. 2 téhož zákona se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z ust. § 97 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Pokud jde o tvrzení skutečností rozhodných pro prohlášení úpadku, je třeba, aby z insolvenčního návrhu výslovně plynula existence alespoň dvou věřitelů se splatnými pohledávkami a domněnka platební neschopnosti či předlužení dlužníka.

Z obsahu spisu se podává, že věřitel v návrhu uvedl, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 15.200.931,-Kč, doložil přitom Smlouvu o nevýhradním obchodním zastoupení ze dne 27.7.2004 ve znění dodatků ze dne 19.5.2005, 2.8.2005 a 15.11.2006, jejímž předmětem byl výkon zprostředkovatelské činnosti spočívající mimo jiné v uzavírání pojistných smluv dlužníkem za navrhovatele. V důsledku předčasného ukončení pojištění nebo redukcí pojištění vzniká v těchto případech navrhovateli vůči dlužníkovi nárok na vrácení již vyplacené provize. Jako dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatel Penzijní fond České pojišťovny, a.s.; jeho pohledávku za dlužníkem však nijak nekonkretizoval, pouze uvedl, že se jedná o pohledávku peněžitou z obchodního vztahu po lhůtě splatnosti více jak 30 dnů. V závěru insolvenčního návrhu pak shrnul, že uvedl, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit, a z toho dovodil, že se dlužník nachází v úpadku od prosince roku 2010, a požadoval, aby soud rozhodl o úpadku dlužníka.

Nutno konstatovat, že tvrzení navrhovatele o pohledávce, kterou má za dlužníkem, jsou dostatečně konkrétní a určitá, že její existenci doložil a potud by tedy byl oprávněn požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu zjišťoval tvrzený úpadek dlužníka. K tomu, aby insolvenční návrh takto mohl sloužit jako podklad pro další pokračování insolvenčního řízení, ovšem chyběl další předpoklad, totiž konkrétní a určitá tvrzení v insolvenčním návrhu o dalším věřiteli (věřitelích) dlužníka. Soud prvního stupně v této souvislosti správně uzavřel, že takovou kvalitu navrhovatelova tvrzení nemají.

Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009 sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009), požadavek formulovaný v ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu v ust. § 4 odst. 2, věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna ani tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Navrhovatel v daném případě nedostál povinnosti uvést o dalších věřitelích a jejich splatných pohledávkách za dlužníkem takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dlužník je v úpadku. Z tvrzení, která navrhovatel nabídl v insolvenčním návrhu, by bylo možné dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, avšak nikoliv, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona měl peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Navrhovatel-vyjma sebe-o žádném věřiteli konkrétním způsobem netvrdil, že by měl za dlužníkem pohledávku, jež je splatná po dobu delší než tři měsíce.

Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování, musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů se pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (§ 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatel dožaduje. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně: insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Protože byl insolvenční návrh odmítnut, měl by dlužník podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu však v daném případě ani v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 14.června 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová