2 VSPH 571/2016-A-16
KSPH 65 INS 1433/2016 2 VSPH 571/2016-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Moniky Budilové, bytem Lomená 439, Hudlice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 1433/2016-A-11 ze dne 1. března 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 1433/2016-A-11 ze dne 1. března 2016 se v bodech III. až V. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 65 INS 1433/2016-A-11 ze dne 1.3.2016 zjistil úpadek Moniky Budilové (dále jen dlužnice) a ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Martina Böhma (body I. a II. výroku), odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení (bod III. výroku) a prohlásil na její majetek konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body IV. a V. výroku), deklaroval, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod VI. výroku), vyzval věřitele k přihlášení jejich pohledávek (bod VII. výroku) a ke sdělení, jaká zajišťovací práva uplatní na majetkových hodnotách dlužnice (bod IX. výroku), vyzval osoby, jež mají závazky vůči dlužnici, aby napříště neposkytovaly plnění dlužnici, ale insolvenčnímu správci (bod VIII. výroku), nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů (body X. a XI. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a zprávu o své dosavadní činnosti a o hospodářské situaci dlužnice (bod XII. výroku), konstatoval, že svá rozhodnutí nebude zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích (bod XIII. výroku), a věřitelům, již přihlásili pohledávky do insolvenčního řízení, uložil, aby mu do jednoho týdne od podání přihlášky sdělili, zda souhlasí se svojí volbou za člena věřitelského výboru (bod XIV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud mimo jiné uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.1.2016 na návrh dlužnice, z něhož plyne, že má závazky v celkové výši 611.261,-Kč, pobírá mzdu ve výši 706,-Kč a nevlastní žádný majetek vyjma věcí osobní potřeby. Protože k návrhu nepřipojila žádné přílohy, vyzval ji usnesením ze dne 28.1.2016 (č.d. A-6), aby mu předložila řádný seznam závazků, prohlášení isir.justi ce.cz vysvětlující vznik těchto závazků, vyjádření věřitelů, již mají pohledávky pocházející z jejího podnikání, k tomu, zda souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením, seznam zaměstnanců, seznam majetku, potvrzení o aktuální výši jejích příjmů, darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu v takové výši, aby umožňovala splnění závazků v rozsahu minimálně 30 %, a současně ji poučil o následku spočívajícím v odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na její majetek, nedoplní-li návrh na povolení oddlužení ve stanovené lhůtě. Protože dlužnice má závazky, jež pocházejí z její podnikatelské činnosti (vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Berouně, Zdravotní pojišťovně Metal-Aliance a Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním) a přes výzvu nedoložila souhlas věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením jejího úpadku oddlužením, dospěl soud k závěru, že dlužnice nesplňuje podmínky oddlužení. Podotl přitom, že dlužnice podala již v pořadí sedmý insolvenční návrh, přesto však nepředložila požadované listiny a příjmy v dostatečné výši, byť si svých povinností musela být vědoma. V tom soud spatřoval nezájem dlužnice řešit svou dluhovou situaci a snahu oddálit nařízené výkony rozhodnutí, a dospěl proto k závěru, že podáním návrhu sleduje dlužnice nepoctivý záměr. Uzavřel, že s ohledem na nemajetnost, nedostatečné příjmy a nezájem o navýšení těcho příjmů, nesplňuje dlužnice zákonem stanovené podmínky pro povolení oddlužení. Proto návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítl a rozhodl o řešení jejího úpadku konkursem.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, jež podle svého obsahu směřovalo proti bodům III. a IV. výroku a v němž namítala, že si poslední dva roky intenzivně hledá zaměstnání, ale její zdravotní stav jí nedovoluje, aby vykonávala intenzivní 8-12 hodinovou práci. Vyjádřila přesvědčení, že se její finanční situace zlepší, neboť má přislíbené zaměstnání, a že bude schopna svým závazkům řádně dostát v co nejvyšší možné výši. Zdůraznila, že insolvenční návrhy podávala opakovaně ze zoufalství, aby předešla ustavičnému obtěžování exekutorů, a nikoli nějak úmyslně . Vyjádřila přesvědčení, že by soud měl povolit řešení jejího úpadku oddlužením už jen proto, že nemá žádný majetek a není možné nic prodat. Proto požadovala, aby odvolací soud posoudil napadené usnesení v nových souvislostech a povolil řešení jejího úpadku oddlužením.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 389 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ust. § 396 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V prvé řadě považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že rozhodnutí vydaná soudem v insolvenčním řízení musí ve smyslu ust. § 7 insolvenčního zákona odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Z toho plyne, že tato rozhodnutí musí být vždy odůvodněna, a to způsobem zákonem předepsaným (dle ust. § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu); soud tedy musí v odůvodnění rozhodnutí kromě jiného uvést, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že dlužnice má dluhy z podnikání, jež brání řešení jejího úpadku oddlužením.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, posuzuje insolvenční soud, zda některý ze závazků dlužníka, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku dlužníka vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka-viz ust. § 128, § 134 a § 393 insolvenčního zákona) zjevně není určena a pro něž je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána

pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

K povaze dluhů z podnikání Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v podnikání dlužníka. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníkovi nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v podnikání dlužníka, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Soud prvního stupně v napadeném usnesení shledal, že řešení úpadku dlužnice oddlužením brání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona její dluhy z podnikání, toliko na základě toho, že dlužnice své závazky v insolvenčním návrhu označila jako závazky pocházející z jejího podnikání a že i přes výzvu soudu nedoložila souhlasy věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením jejího úpadku oddlužením. Soud přitom nejenže ponechal stranou, zda nejsou dány skutečnosti, pro něž pohledávky těchto věřitelů nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona, ale především ničím neodůvodnil závěr, že se vskutku jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ust. § 389 insolvenčního zákona, tedy že jde o dluhy, jež mají původ v podnikání dlužnice (z něj vzešly).

Za popsané situace dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že závazky dlužnice jsou dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, a že návrh na povolení oddlužení je tudíž třeba podle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona odmítnout, v důsledku čehož je jediným možným řešením úpadku dlužnice (nepatrný) konkurs.

K závěru soudu, že podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje dlužnice nepoctivý záměr, je třeba uvést, že shledá-li soud, že jsou dány okolnosti, jež zakládají úsudek o nepoctivém záměru dlužníka (a dlužno dodat, že takový závěr dle názoru odvolacího soudu není v daném případě dostatečně podložen), je to důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 395 insolvenčního zákona, nikoliv pro jeho odmítnutí. Rovněž zjištění, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže by s nižším plněním souhlasili, není podle téhož ustanovení důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení odlužení, ale pro jeho zamítnutí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a usnesení soudu prvního stupně v napadených bodech III. a IV. výroku včetně na nich závislém bodu V. výroku podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud znovu posoudí podmínky pro povolení oddlužení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; lhůta pro podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem.

V Praze dne 2. prosince 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková