2 VSPH 564/2011-A-16
KSLB 57 INS 2027/2011 2 VSPH 564/2011-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Ondřeje Štáse, bytem Vladimirská 2509, Česká Lípa, zahájené na návrh Hypoteční banky, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 2027/2011-A-10 ze dne 30.března 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 2027/2011-A-10 ze dne 30.března 2011 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením zamítl insolvenční návrh, jímž se Hypoteční banka, a.s. (dále jen navrhovatelka) domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek Ondřeje Štáse (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že navrhovatelka v návrhu tvrdila, že má vůči dlužníkovi splatnou nevykonatelnou pohledávku ze smlouvy o hypotečním úvěru ve výši 94.664,22 Kč, jež je zajištěna zástavním právem k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 7426 pro katastrální území a obec Česká Lípa, a že za další věřitele dlužníka označila CETELEM ČR, a.s. a Českou pojišťovnu, a.s.

V procesní rovině soud zdůraznil, že dlužník na usnesení, jímž ho vyzval, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, a předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců uvedené v ust. § 104 insolvenčního zákona (dále je IZ), nereagoval, ačkoli mu bylo doručeno do jeho domovní schránky.

V rovině právního posouzení věci soud-cituje ust. § 3 odst. 1 až 3, § 103 odst. 2, § 105 a § 143 odst. 2 IZ-v první řadě konstatoval, že navrhovatelka doložila oprávnění podat insolvenční návrh vůči dlužníkovi, když prokázala, že má vůči němu splatnou pohledávku ze smlouvy o hypotečním úvěru. Zároveň však poukázal na to, že další podmínkou pro vyhovění insolvenčního návrhu je zjištění, že dlužník je v úpadku, tj. že má více věřitelů a že je platebně neschopný nebo předlužen, přičemž břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese věřitel, jenž podal insolvenční návrh. Podle soudu však navrhovatelka důkazní břemeno neunesla, jelikož neprokázala existenci alespoň jednoho dalšího věřitele dlužníka. Vyšel z toho, že CETELEM ČR, a.s. mu sdělila, že za dlužníkem neeviduje žádnou pohledávku, a Česká pojišťovna, a.s. na totožnou výzvu nereagovala. Proto postupoval podle ust. § 143 odst. 2 IZ a insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání kritizovala insolvenční soud za to, že nezjistil úplně skutkový stav věci, když nepřihlédl ke všem navrženým důkazům, zejména k exekučním spisům soudních exekutorů JUDr. Grosama a JUDr. Smékala, z nichž by zjistil, že pohledávka České pojišťovny, a.s. vůči dlužníkovi existuje a je splatná déle než tři měsíce. Dále soudu vytýkala, že ve svých skutkových závěrech připustil ignorování či nerespektování povinností třetích osob (zde České pojišťovny, a.s.) sdělit mu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, věřitel nedoloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebude osvědčen úpadek dlužníka.

Z výše citovaných ustanovení plyne, že úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí nejen na tom, zda prokáže oprávnění k podání insolvenčního návrhu (existenci své splatné pohledávky za dlužníkem), ale i na tom, zda bude osvědčen (či dokázán) dlužníkův úpadek. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel (již) v návrhu vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Nezbytným předpokladem pro splnění této povinnosti tvrzení je uvedení konkrétních údajů o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

V posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí právě na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by kromě navrhovatelky alespoň jedna další osoba měla proti dlužníkovi splatnou pohledávku.

Odvolací soud je však stejně jako navrhovatelka toho názoru, že soud prvního stupně pochybil, pokud tento závěr učinil v situaci, kdy navrhovatelkou označená další věřitelka dlužníka Česká pojišťovna, a.s. nereagovala na jeho výzvu, aby sdělila, zda má vůči dlužníkovi pohledávku, a pokud ano, aby doložila listiny prokazující její oprávněnost. Dle ustálené judikatury vyjádřené například již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad IZ, totiž platí, že návrh na prohlášení konkursu (nyní insolvenční návrh) nelze zamítnout jen proto, že osoby, které věřitel v návrhu označil jako další věřitele se splatnými pohledávkami za dlužníkem, neodpověděly na výzvu soudu a existenci těchto pohledávek nepotvrdily, případně nedoložily. Je na soudu, aby splnění povinnosti odpovědět na dotaz dle ust. § 128 OSŘ na oslovených subjektech vynutil, a to i za použití pořádkového opatření podle ust. § 53 téhož zákona. Kromě toho platí, že insolvenční soud je v takovém případě podle ust. § 86 IZ povinen zkoumat existenci splatných závazků dlužníka z úřední povinnosti.

Nadto je odvolací soud přesvědčen o tom, že soud prvního stupně nedodržel ani zákonem předepsaný postup při projednání insolvenčního návrhu jiné osoby než dlužníka.

Podle ust. § 133 odst. 1 IZ o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Podle § 133 odst. 2 věty první IZ insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Ust. § 133 odst. 3 téhož zákona pak určuje, že dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu je v IZ vybudována na zásadě, že podá-li návrh věřitel, soud k jeho projednání vždy nařídí jednání a provede dokazování podle ust. § 122 a násl. OSŘ, ledaže v důsledku shodných stanovisek účastníků insolvenčního řízení (navrhujícího věřitele a dlužníka) se veřejné projednání insolvenčního návrhu při jednání soudu nejeví nezbytným a rozhodnutím bez jednání nemohou být práva účastníků insolvenčního řízení dotčena.

V posuzované věci je odvolací soud s insolvenčním soudem zajedno v tom, že dlužník-který se ve věci nevyjádřil-insolvenčnímu návrhu, který mu byl doručen zvlášť, neodporoval, ač z dokladu o doručení jednoznačně plyne, že se návrh (vhozením do domovní schránky) dostal do jeho dispozice, resp. že měl možnost seznámit se s jeho obsahem. Tato okolnost však sama o sobě není důvodem k tomu, aby insolvenční návrh byl zamítnut bez jednání, jak tomu bylo v posuzované věci. Soud prvního stupně zřejmě nedostatečně zhodnotil skutečnost, že zásada ústnosti, dle níž se insolvenční návrh jiné osoby než dlužníka zásadně projedná na jednání, k němuž soud předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, chrání nejen procesní práva dlužníka, ale i procesní práva věřitele, který podal insolvenční návrh.

Jinými slovy vyjádřeno, v situaci, kdy se navrhovatelka nevzdala práva na projednání věci ani nevyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání, bylo možné zamítnout insolvenční návrh pro neosvědčení úpadku dlužníka jedině za předpokladu, že by soud nařídil jednání, na němž by navrhovatelka měla možnost svá procesní práva prosazovat, tj. byla by seznámena s výsledky dosavadních šetření soudu a byla by jí dána možnost vyjádřit se k nim, popř. nabídnout další tvrzení a důkazy o skutečnostech, jež jsou pro zjištění úpadku rozhodné, přičemž následně provedeným dokazováním by naplnění podmínek úpadku nebylo prokázáno. Takový procesní výsledek by tedy mohl vzejít jen z postupu soudu, při němž by navrhovatelka mohla reagovat na dosavadní výsledky řízení a s ohledem na ně doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy, a po projednání věci by úpadek dlužníka nebyl prokázán ani při respektování vyšetřovací zásady, již pro dokazování dlužníkova úpadku zakotvuje ust. § 86 IZ.

Protože soud prvního stupně zatížil řízení zmatečnostní vadou, postupoval odvolací soud na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24.května 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová