2 VSPH 560/2014-A-13
MSPH 90 INS 4477/2014 2 VSPH 560/2014-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice QUANG TIEP TRADE, s.r.o. v likvidaci, sídlem Křenova 438, Praha 6, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 4477/2014-A-7 ze dne 3. března 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 4477/2014-A-7 ze dne 3. března 2014 se mění jen tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil QUANG TIEP TRADE, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 20.2.2014 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 3 dnů od doručení usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je jednak zajistit finanční prostředky, které může insolvenční správce použít bezprostředně po svém ustanovení do funkce, jednak zajistit, aby byly uspokojeny jeho nároky z titulu hotových výdajů a odměny, pokud je nelze uspokojit z majetkové podstaty.

Při stanovení výše zálohy přihlédl soud zejména k tomu, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) nejméně 45.000,-Kč, nepočítaje v to náhradu za daň z přidané hodnoty, je-li správce jejím plátcem, a k tomu, že dlužnice v insolvenčním návrhu, jenž podala prostřednictvím likvidátora JUDr. Lukáše Holého (dále jen Likvidátor), jenž byl do funkce jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, neoznačila žádný svůj majetek a existence jejího majetku není soudu známa ani z úřední činnosti. Soud dále zdůraznil, že dle ust. § 82 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen ZVR) Likvidátorovi nic nebrání v tom, aby ukončil likvidaci a poté podal návrh na výmaz dlužnice z obchodního rejstříku, je-li (bude-li) součástí takového návrhu jeho prohlášení, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání dlužnice a že majetek dlužnice nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Nad rámec výše uvedeného poukázal soud prvního stupně na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 56 INS 1418/2009, 1 VSPH 355/2009-A ze dne 10.7.2009, z něhož kromě jiné citoval pasáž, podle níž: Nejde-li o případ podle ust. § 144 IZ, pak bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podporuje závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci .

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že se ust. § 82 ZVR aplikuje toliko v případě, že likvidátor zjistí, že jím likvidovaná právnická osoba není v úpadku a nemá žádný majetek, a kdy lze takovou osobou z obchodního rejstříku vymazat zjednodušeným způsobem . To však nic nemění na tom, že dle ust. § 200 občanského zákoníku (dále jen OZ) je likvidátor povinen podat bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, zjistí-li v průběhu likvidace, že právnická osoba je v úpadku, ledaže se jedná o případ uvedený v ust. § 201 (o nějž v posuzované věci nejde), a že ust. § 98 IZ obdobně stanoví, že likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci, má povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo s náležitou pečlivostí měl dozvědět, že jím likvidovaná právnická osoba je v úpadku.

A právě k výše popsané situaci došlo i v tomto případě, kdy Likvidátor podal insolvenční návrh poté, co zjistil, že dlužnice, která nemá žádný nemovitý majetek, je v úpadku. K úvaze soudu prvního stupně, že uložená povinnost zaplatit zálohu je testem k tomu, aby byla odstraněna nejistota v tom, zda má smysl vést insolvenční řízení, dlužnice uvedla, že uložení povinnosti uhradit zálohu v maximální možné výši je účelové. Rozvedla, že by se v daném případě jednalo o jednoduchý, rychlý a nenákladný konkurs. Zejména z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se jí povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) a z k němu připojených příloh (č.d. A-3) odvolací soud zjistil, že ačkoli má dlužnice vůči více než 20 věřitelům splatné závazky v celkové výši cca 1 milion Kč, nevlastní (neeviduje) žádný majetek.

V této souvislosti je třeba uvést, že podle ust. § 144 IZ nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem je tudíž třeba řešit (jako v tomto případě) konkursem, popř. nepatrným konkursem. Tomu odpovídá i již shora zmiňovaná úprava obsažená v ust. § 108 odst. 1 IZ, z níž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje povinnost k úhradě zálohy každého insolvenčního navrhovatele, jehož majetek nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník (likvidovaná společnost) nemá majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení (jak tomu bylo v této věci). V takovém případě, jak uzavřel Vrchní soud v Praze např. v již soudem prvního stupně shora zmiňovaném usnesení sen. zn. 1 VSPH 355/2009-A ze dne 19.6.2009, je (bude) testem k tomu, aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, právě dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li Likvidátor schopen takový majetek identifikovat a zaplatit z něj zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že Likvidátor nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že by další pokračování insolvenčního řízení bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ k dokončení likvidace dlužnice. Za takové situace soud řízení zastaví a Likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci.

Z výše uvedeného a z gramatického a teleologického výkladu ust. § 82 odst. 1 věty první ZVR-jež určuje, že pokud za právnickou osobu zrušenou rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci podal návrh na výmaz z veřejného rejstříku likvidátor jmenovaný soudem (jako tomu bylo v tomto případě) nebo jiným orgánem veřejné moci a je-li součástí takového návrhu prohlášení likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, soud provede zápis na základě tohoto návrhu-je přitom zřejmé, že dlužnice se mýlí, namítá-li v odvolání, že se toto ustanovení aplikuje pouze v případě, že dlužník není v úpadku a nemá jiný majetek.

Na tom, že nemá smysl vést (zahajovat) insolvenční řízení v situaci, kdy likvidovaná společnost nemá žádný majetek a likvidátor bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost jejích (předchozích) právních jednání nic nemění ani to, že ust. § 200 OZ a § 98 odst. 1 a 2 IZ likvidátorovi ukládají, aby podal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo s náležitou pečlivostí měl dozvědět, že jím likvidovaná osoba je v úpadku. Tomu přitom odpovídá i ta část důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., jímž bylo s účinností od 1.1.2014 novelizováno ust. § 144 IZ, podle níž ustanovení likvidátoři, kteří využívali dosavadní úpravu ust. § 144 IZ v případě absence majetku likvidované společnosti budou nadále moci postupovat dle ZVR .

Ostatně k obdobným závěrům dospěla i judikatura Vrchního soudu v Olomouci prezentovaná např. usnesením sen. zn. 1 VSOL 166/2014-A ze dne 27.2.2014, podle něhož (citace z odůvodnění):

Smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (ust. § 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná.

Zde odvolací soud s ohledem na odvolací námitky opět odkazuje na důvodovou zprávu k poslední novele IZ, v níž zákonodárce k ust. § 144 IZ dále vyložil, že nový ZVR přenáší úpravu obsaženou dosud v ust. § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů, proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (ust. § 82 ZVR).

Dále je třeba uvést, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl .

Odvolací soud je se soudem zajedno v tom, že v tomto případě přichází v úvahu jako způsob řešení úpadku dlužnice toliko konkurs (popř. nepatrný konkurs), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a Vyhlášky bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů. Odvolací soud proto nesouhlasí ani s tou částí odvolací argumentace, podle níž postupoval soud prvního stupně účelově, pokud stanovil maximálně možnou výši zálohy.

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, a nepochybil ani při stanovení její výše. Vzhledem k tomu, že nesprávnost napadeného usnesení shledal odvolací soud jen v tom, že je lhůta určená soudem prvního stupně k zaplacení zálohy nepřiměřeně krátká a je nesprávně vázána na doručení usnesení, a nikoli-přestože odvolání proti němu je přípustné-na okamžik, kdy nabude právní moci, podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ změnil napadené usnesení pouze v této části. Tento postup poskytne dlužnici, resp. Likvidátorovi delší časový prostor k tomu, aby si prostředky nutné k úhradě zálohy případně obstaral.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. října 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková