2 VSPH 555/2011-A-15
MSPH 89 INS 5192/2011 2 VSPH 555/2011-A-15

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Atelier Slavíček, s.r.o., sídlem Národní třída 10/138, Praha 1, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 5192/2011-A-8 ze dne 7.dubna 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 5192/2011-A-8 ze dne 7.dubna 2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 89 INS 5192/2011-A-8 ze dne 7.4.2011 uložil Atelieru Slavíček, s.r.o. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 28.3.2011 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku, aby do sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může soud vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, a vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné k jejímu výkonu a aby byly k dispozici prostředky umožňující uhradit alespoň zčásti nároky insolvenčního správce. Potřeba úhrady zálohy vyplývá podle soudu z toho, že podle vlastního tvrzení dlužníka tvoří jeho majetek drobný majetek a vybavení kanceláře v zůstatkové hodnotě cca 177 tisíc Kč a řada obtížně dobytných pohledávek v celkové výši cca 5,556 milionu Kč, přičemž výše závazků po splatnosti vůči České republice a šesti dalším věřitelům činí cca 2,25 milionu Kč a celková výše závazků převyšuje cca 5,5 milionu Kč, a prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení proto nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení mu neukládal. V odvolání vyjádřil nesouhlas s tím, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je testem k tomu, aby insolvenční řízení sloužilo alespoň částečnému uspokojení věřitelů. Poukazoval na to, že ze seznamu majetku, který soudu předložil, je patrné, že disponuje majetkem v takové výši, že by finanční prostředky získané jeho prodejem měly postačovat na úhradu nákladů, které při tom vzniknou, a zdůrazňoval, že návrh podal za účelem splnění zákonné povinnosti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že majetek dlužníka tvoří drobný majetek a vybavení kanceláře v zůstatkové hodnotě cca 177 tisíc Kč a 42 pohledávek v celkové výši cca 5,556 milionu Kč, přičemž výše závazků po splatnosti vůči České republice a 6 dalším věřitelům činí cca 2,25 milionu Kč a celková výše závazků činí více než 5,5 milionu Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužníkovi zaplacení zálohy požadoval.

K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že zjevně nesplnil povinnost vyplývající pro něj jakožto společnost s ručením omezeným z ust. § 124 obchodního zákoníku, neboť jinak by k takovému účelu mohl nepochybně použít rezervní fond, jenž byl povinen vytvořit. To jde ovšem toliko k jeho tíži.

S přihlédnutím k tomu, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jinak než konkursem, a vzhledem k rozsahu majetku dlužníka, počtu jeho věřitelů a souhrnné výši jeho závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu ve výši určené soudem.

Protože odvolání dlužníka neshledal důvodným, postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 31.května 2011 JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová