2 VSPH 543/2016-A-13
KSUL 43 INS 2869/2016 2 VSPH 543/2016-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Vlastimila Marka, bytem Čsl. armády 2274/14, Most, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 2869/2016-A-8 ze dne 23. února 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 2869/2016-A-8 ze dne 23. února 2016 se m ě n í tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 43 INS 2869/2016-A-8 ze dne 23.2.2016 uložil Vlastimilu Markovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a dovodil, že jeho úpadek nebude možné řešit jiným způsobem než konkursem, neboť dlužník má závazky pocházející z podnikání a netvrdil ani nedoložil souhlas věřitele, o jehož pohledávky jde, s řešením svého úpadku oddlužením. Proto uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Argumentoval především tím, že Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště Most je věřitelem zajištěným, tudíž je splněna podmínka zakotvená v ust. § 389 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, a jeho dluhy z podnikání proto nebrání řešení jeho úpadku oddlužením. Dále namítal, že jeho stabilní příjem od současného zaměstnavatele vytváří předpoklad, že bude pravidelně a řádně hradit splátky závazků i nároky insolvenčního správce, a je proto přesvědčen o tom, že uložení zálohy není nutné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: isir.justi ce.cz

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal dne 9.2.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možné rozhodnout o úpadku dlužníka. Z návrhu plyne, že dlužník má čtyři závazky vůči Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště Most v celkové výši 1.209.594,-Kč z titulu daňových nedoplatků, jež jsou zajištěné zástavním právem na nemovitosti zapsané na LV č. 4963 pro k.ú. Most, a nezajištěný závazek vůči GE Money Bank, a.s. ve výši 195.777,66 Kč z nesplaceného úvěru. Dlužník má čistý měsíční příjem ve výši 21.271,-Kč, má vyživovací povinnost vůči matce, jež s ním žije ve společné domácnosti, vlastní movité věci-osobní automobil VW Passat v hodnotě cca 30.000,-Kč a elektroniku v hodnotě cca 12.500,-Kč-a nemovitost (bytovou jednotku) zapsanou na LV č. 4963 pro k.ú. Most, jež je předmětem zajištění a jejíž odhadní cenu dlužník neuvedl.

Ze spisu dále plyne, že některé závazky vůči Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územnímu pracovišti Most (nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 1.018.126,-Kč a nedoplatek na dani silniční ve výši 170.428,-Kč) pocházejí z podnikání dlužníka.

Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že dlužník má dluhy z podnikání, a protože nedoložil souhlas věřitele, o jehož pohledávky jde, s řešením úpadku oddlužením, nelze jeho úpadek řešit jinak než konkursem.

Podle ust. § 389 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona nebrání dluh z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením, jestliže jde o pohledávku zajištěného věřitele. V dané věci jsou závazky dlužníka vůči Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště Most zajištěné, včetně závazků z jeho podnikatelské činnosti; dluhy z podnikání tedy řešení jeho úpadku oddlužením nebrání.

S ohledem na výše uvedené je odvolací soud toho názoru, že úsudek o tom, že je vyloučeno řešení úpadku dlužníka oddlužením, byl nesprávný. Protože dle předběžného zjištění odvolacího soudu postačuje ekonomická nabídka dlužníka k uspokojení závazků nezajištěných věřitelů v zákonem požadované minimální 30 % výši, lze bez zbytečného odkladu vydat rozhodnutí o úpadku dlužníka a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení; dle ust. § 108 odst. 1 věty poslední insolvenčního zákona tudíž dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu uložit nelze.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. září 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková