2 VSPH 533/2013-B-216
MSPH 79 INS 1486/2008 2 VSPH 533/2013-B-216

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Jaroslava Tomka, bytem Českobrodská 3, Praha 9, o odvolání insolvenčního správce První konkursní, v.o.s., sídlem Severozápadní II č. 32/306, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-154 ze dne 5.listopadu 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-154 ze dne 5.listopadu 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-154 ze dne 5.11.2012 vyslovil v insolvenčním řízení vedeném na majetek Jaroslava Tomka (dále jen dlužník) souhlas s tím, aby insolvenční správce První konkursní, v.o.s. (dále jen správce) vydal z výtěžku zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka v obci Praha a k.ú. Běchovice zapsaných na LV č. 595 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu a v soupise majetkové podstaty pod položkou 2a) zajištěnému věřiteli Caterine, s.r.o. (dále jen zajištěný věřitel 1) částku 5.552.901,51 Kč (bod I. výroku) a zajištěnému věřiteli Ing. Jiřímu Klímovi, MBA (dále jen zajištěný věřitel 2) částku 250.000,-Kč (bod II. výroku), a správci uložil provést vydání výtěžku zpeněžení do 15 dnů od právní moci usnesení, zapsat tuto skutečnost do upraveného seznamu přihlášek, osvědčit, že splnil oznamovací povinnost podle ust. § 299 insolvenčního zákona a předložit soudu aktualizovaný seznam majetkové podstaty (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že A.W.C.I., s.r.o. (dále jen původní věřitel) přihlásila do insolvenčního řízení zajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši 5.773.001,51 Kč s tím, že majetkem dlužníka-nemovitostmi zapsanými na LV č. 595 pro obec Praha a k.ú. Běchovice (dále jen nemovitosti) je zajištěna pohledávka třetí osoby-společnosti s ručením omezeným KORUNA klub. Na přezkumném jednání konaném dne 6.8.2008 popřel správce přihlášenou pohledávku co do pravosti a pořadí, když namítal neplatnost zástavní smlouvy. Původní věřitel se popření bránil žalobou v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 Cm 1/2008. Dne 15.1.2009 byly nemovitosti zpeněženy v dobrovolné dražbě za 6.400.000,-Kč.

Společným prohlášením učiněným dne 20.1.2010 do protokolu postoupil původní věřitel část pohledávky ve výši 100,-Kč zajištěnému věřiteli 2); o vstupu zajištěného věřitele 2) do řízení ohledně pohledávky ve výši 100,-Kč namísto původního věřitele rozhodl insolvenční soud usnesením č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-7 ze dne 20.1.2010. Smlouvou ze dne 15.11.2010 postoupil původní věřitel svou pohledávku zajištěnému věřiteli 1) (o vstupu tohoto věřitele do řízení namísto původního rozhodl insolvenční soud usnesením č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-11 ze dne 14.12.2010), jenž soudu dne 19.7.2012 sdělil, že smlouvou ze dne 17.7.2012 postoupil zajištěnému věřiteli 2) část své pohledávky ve výši 250.000,-Kč, o vstupu zajištěného věřitele 2) do řízení namísto zajištěného věřitele 1) v rozsahu postoupené části pohledávky rozhodl soud usnesením č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-P3-14 ze dne 20.7.2012.

Rozsudkem č.j. 179 Cm 1/2008-110 ze dne 13.4.2011 rozhodl insolvenční soud v incidenčním sporu o tom, že zajištěný věřitel 2) má právo na uspokojení pohledávky ve výši 100,-Kč z výtěžku zpeněžení nemovitostí, zatímco původní věřitel má právo uspokojit ze zajištění svou pohledávku pouze ve výši 2.936.240,28 Kč, ale nárok na uspokojení zbývající části pohledávky ve výši 2.837.661,25 Kč ze zajištění nemá. K odvolání původního věřitele změnil Vrchní soud v Praze tento rozsudek rozsudkem č.j. 10 Cmo 59/2011-162 ze dne 15.12.2011 a rozhodl o tom, že původní věřitel má i ve zbývající části právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2.2.2012, správce ho dne 10.2.2012 napadl včas podaným dovoláním a spis byl dne 27.3.2012 postoupen Nejvyššímu soudu ČR, u něhož je dovolací řízení vedeno pod sp. zn. 29 Cdo 716/2012 a jenž o dovolání zatím nerozhodl.

Usnesením č.j. MSPH 79 INS 1486/2008-B-140 ze dne 25.5.2012 vyslovil insolvenční soud souhlas s tím, aby správce vydal zajištěnému věřiteli 2) výtěžek zpeněžení nemovitostí ve výši 100,-Kč (rozhodnutí nabylo právní moci dne 15.6.2012) a jeho účast v řízení co věřitele pohledávky ve výši 100,-Kč usnesením č.j. MSPH 79 INS 1486/2009-P3-13 ze dne 19.7.2012 ukončil.

Podáními ze dne 20.3. a 10.10.2012 se zajištěný věřitel 1) domáhal práva na uspokojení své pohledávky ze zajištění s odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15.12.2011 a téhož se podáními ze dne 24.7., 20.8. a 24.9.2012 domáhal i zajištěný věřitel 2). K jejich výzvám správce opakovaně namítal, že by dle jeho názoru nebylo zodpovědné do vydání rozhodnutí o dovolání vydávat jim výtěžek zpeněžení, neboť do té doby nebude známo, zda se skutečně jedná o pohledávku zajištěnou, eventuálně zda bude shledána zajištěnou jen do výše 2.935.340,26 Kč či v celém rozsahu. Podle názoru správce existuje obava, že bude-li výtěžek zajištěným věřitelům 1) a 2) vyplacen, pak v případě, že rozsudky vydané v incidenčních sporech budou dovolacím soudem zrušeny, bude obtížné získat vyplacené částky zpět do majetkové podstaty. S ohledem na to navrhoval vyčkat s vydáním výtěžku zpeněžení do skončení dovolacího řízení.

Soud citoval ust. § 5 odst. 1 písm. a), § 164 a § 298 odst. 1 insolvenčního zákona a zrekapituloval údaje o přihlášení, zjištění a postoupení pohledávky, jež má být uspokojována vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí zajištěným věřitelům 1) a 2). Konstatoval, že výtěžek zpeněžení nemovitostí činil 6.400.000,-Kč, přičemž správce vyúčtoval náklady spojené s jejich zpeněžením částkou 229.544,-Kč (zahrnují odměnu dražebníka a odměnu za zpracování znaleckého posudku), a pokud jde o náklady spojené se správou a udržováním nemovitostí, uvedl, že žádné nevznikly, a odměna správce činí 148.090,94 Kč. Ze zbývající části výtěžku ve výši 6.022.265,06 Kč lze proto uspokojit zajištěné věřitele 1) a 2) v plné výši. S poukazem na to, že je při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení vázán výsledkem incidenčního sporu, v němž byla řešena otázka zajištění pohledávky, že mu spekulace o výsledku dovolacího řízení neposkytuje relevantní podklady pro odklad s vydáním výtěžku, a že by odpírání práv bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, rozhodl, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se správce včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž mu nařídí posečkat s jeho vydáním do doby, až budou splněny podmínky pro jeho vydání. V odvolání uvedl, že bezprostředně po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v incidenčním sporu informoval insolvenční soud o jeho výsledku a o důvodech, jež vedou k tomu, že výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli nevyplatí. Poukazoval přitom na zkušenost, kdy dříve v jiné věci výtěžek zpeněžení vydal, a v důsledku zrušení rozhodnutí vydaných v dovolacím řízení nastaly komplikace s vrácením plněním osobou, jíž bylo poskytnuto, a s jeho vydáním osobě, jež byla nově zjištěna co zajištěný věřitel. Dle názoru správce insolvenční soud jeho postoj pochopil a akceptoval, situace se však zásadně změnila tím, že asistentka soudce vydala napadené usnesení, jímž bylo správci uloženo vydat výtěžek zpeněžení zajištěným věřitelům 1) a 2). Vzhledem k tomu, že by nabytím právní moci napadeného usnesení mohlo dojít k nevratným škodám ve vztahu k nezajištěným věřitelům i dlužníkovi, vyjádřil správce přesvědčení, že napadené usnesení je třeba zrušit a s vydáním výtěžku zpeněžení je třeba vyčkat rozhodnutí o dovolání v incidenčním sporu.

Zajištěný věřitel 2) ve vyjádření k odvolání tvrdil, že insolvenční řízení probíhá nestandardně, když věřitelský výbor byl ovládnut směnečnými věřiteli. Uvedl, že má pochybnosti o odborné způsobilosti a o úmyslech správce, poukazoval na to, že zajištěná pohledávka ve výši 100,-Kč mu již byla uhrazena, zatímco úhradě další pohledávky správce brání, a navrhl, aby odvolací soud zamítl odvolání a potvrdil napadené usnesení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 298 insolvenčního zákona mají zajištění věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odst. 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odst. 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odst. 3). V následujících odstavcích řeší toto ustanovení nesplnění povinnosti zajištěného věřitele dle ust. § 157 odst. 1 téhož zákona uhradit polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci odpočtem této částky od výtěžku zpeněžení (odst. 4) a vylučuje aplikaci odstavce 2 v případě, že zajištěný věřitel splnil povinnost dle ust. § 230 odst. 3 téhož zákona nést ze svého náklady spojené s provedením pokynů směřujících k řádné správě věci, práva, pohledávky nebo majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky (odst. 5).

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že popis skutkového stavu obsažený v odůvodnění napadeného usnesení odpovídá skutečnosti, tj. zdejší soud skutečně rozsudkem č.j. 10 Cmo 29/2011-162 ze dne 15.12.2011, proti němuž podal správce včas dovolání, o němž dosud rozhodnuto nebylo, určil, že zajištěný věřitel 1) má právo na uspokojení pohledávky ve výši 2.837.661,25 Kč z výtěžku zpeněžení nemovitostí, což ve svém důsledku znamená, že zajištěnou je celá, jím uplatněná pohledávka ve výši 5.773.001,51 Kč, že zajištěný věřitel 2) vstoupil do řízení na místo zajištěného věřitele 1) v rozsahu postoupené části této pohledávky ve výši 250.000,-Kč a že správce upozorňoval soud na důvody, jež ho vedou k tomu, že by dosažený výtěžek zpeněžení nemovitostí neměl být zajištěným věřitelům 1) a 2) vydán.

Pro rozhodnutí o odvolání měl odvolací soud za zásadní skutečnost, že napadené usnesení bylo vydáno asistentkou soudce JUDr. Milenou Nachtigalovou. V této souvislosti považoval za nutné připomenout, že podle ust. § 36a odst. 4 a 5 zákona o soudech a soudcích vykonává asistent soudce jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce, a je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků.

Ust. § 10 odst. 3 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, vymezuje, které úkony soudu může provádět vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, přičemž podle písm. p) může v insolvenčním řízení provádět další úkony s výjimkou jednání a rozhodnutí o 1. ustanovení insolvenčního správce, 2. odvolání insolvenčního správce z funkce, 3. zproštění výkonu funkce insolvenčního správce, 4. zrušení usnesení schůze věřitelů, 5. ustanovení prozatímního věřitelského výboru, 6. návrhu na nařízení předběžného opatření, jímž má být omezeno právo dlužníka nakládat s majetkovou podstatou, 7. návrhu na moratorium, 8. tom, že dlužník je v úpadku, 9. zamítnutí insolvenčního návrhu, 10. zrušení úpadku, 11. prohlášení konkursu a o jeho zrušení, 12. schválení konečné zprávy a rozvrhového usnesení, 13. povolení reorganizace, o schválení reorganizačního plánu a jeho změn a o přeměně reorganizace v konkurs, 14. schválení plánu oddlužení a jeho změn, o přiznání osvobození od placení pohledávek zahrnutých do plánu oddlužení a o odejmutí tohoto osvobození a o zrušení plánu oddlužení, 15. ukončení provozu dlužníkova podniku, 16. věci samé v incidenčních sporech.

V této souvislosti dlužno též připomenout, že nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22.5.2013 uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 224/2013 Sb. bylo s účinností od 1.1.2014 zrušeno ust. § 11 zákona č. 121/2008 Sb., v jehož odůvodnění Ústavní soud zdůraznil, že vyšší soudní úředník může pro soudce a na jeho odpovědnost jistě připravovat řadu procesních úkonů soudu, nicméně vykonávat tyto úkony svým jménem může pouze v případech úkonů jednoduchých či úkonů rutinní povahy. Složitější záležitosti, vyžadující právní erudici, či situace, v nichž soud nemůže být z povahy věci reprezentován nikým jiným než soudcem (meritorní rozhodnutí, rozhodnutí konečná, významnější rozhodnutí v přípravě jednání), účast vyššího soudního úředníka nepřipouštějí.

Podle ust. § 13 insolvenčního zákona činí asistent soudce insolvenčního soudu jednotlivé úkony insolvenčního řízení z pověření soudce insolvenčního soudu.

Protože v insolvenčním spise nenalezl odvolací soud žádný záznam o tom, že soudce pověřil asistentku k vydání napadeného usnesení, dospěl k závěru, že již proto k jeho vydání oprávněna nebyla. V souvislosti s názorem Ústavního soudu citovaným shora je však dokonce toho názoru, že v případě rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle ust. § 298 odst. 2 insolvenčního zákona, jež vzhledem k obsahu odpovídá svou povahou rozvrhovému usnesení, je jeho vydání vyšším soudním úředníkem, resp. asistentem soudce insolvenčního soudu vyloučeno.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání důvodným a vzhledem ke zjištěné vadě zmatečnostní povahy vylučující přezkoumání věcné správnosti zrušil napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 25.října 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová