2 VSPH 530/2016-B-47
MSPH 89 INS 22794/2014 2 VSPH 530/2016-B-47

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v insolvenční věci dlužnice GastroData, v.o.s. v likvidaci, IČO 00536431, sídlem Na Příkopě 29, Praha 1, zast. advokátkou Mgr. Terezou Rajchlovou, sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o návrhu věřitelky GastroData, s.r.o., IČO 25124650, sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, zast. advokátkou JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., sídlem Španělská 742/6, Praha 2, na nařízení předběžného opatření, o odvolání věřitelky proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 22794/2014-B-34 ze dne 22. ledna 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 22794/2014-B-34 ze dne 22. ledna 2016, s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále též jen insolvenční soud) v bodě I. výroku shora označeného usnesení v insolvenčním řízení vedeném na majetek GastroData, v.o.s. v likvidaci, IČO 00536431 (dále jen dlužnice) zamítl návrh věřitelky GastroData, s.r.o., IČO 25124650 (dále jen věřitelka) na nařízení předběžného opatření, kterým by likvidátorovi dlužnice Ing. Petru anonymizovano , anonymizovano (dále jen likvidátor) a jednateli dlužnice Ing. Pavlu anonymizovano , anonymizovano (dále jen jednatel) uložil, aby každý z nich složili do úschovy u insolvenčního soudu částku 1.020.142,50 Kč na náhradu škody, která věřitelce vznikla tím, že nepodali jménem dlužnice včasný insolvenční návrh, a v bodě II. výroku věřitelce uložil, aby do 3 dnů zaplatila České republice-Městskému soudu v Praze soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že věřitelka v návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdila, že jí vznikla škoda tím, že likvidátor a jednatel porušili svou povinnost podat řádně a včas insolvenční návrh (potud poukazovala na to, že insolvenční návrh podala sama dne 21. 8. 2014, tedy v době, kdy dlužnice již neměla majetek k uspokojení pohledávek věřitelů). Při určení přiměřené peněžité částky, kterou by na náhradu škody měli likvidátor a jednatel složit do úschovy soudu, vyšla věřitelka z toho, že v insolvenčním řízení byla zjištěna její pohledávka v rozsahu 2.040.285,-Kč (dále jen Pohledávka), a protože za škodu odpovídají obě dotčené osoby společně a nerozdílně, požadovala, aby každý z nich složil do úschovy soudu 1/2 z částky 2.040.285,-Kč, tj. 1.020.142,50 Kč. Zároveň uvedla, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 podala vůči likvidátorovi a jednateli žalobu na náhradu škody způsobené mimo jiné nepodáním insolvenčního návrhu (dále jen Žaloba). isir.justi ce.cz

Při posuzování důvodnosti návrhu soud poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 3 VSPH 1247/2010 ze dne 24. 2. 2011, z něhož citoval pasáž, podle níž: Z povahy předběžného opatření podle ust. § 100 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (ust. § 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice IZ vyplývá, že je lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (ust. § 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle ust. § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného (okresního, obvodního) soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle ust. § 74 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle ust. § 102 OSŘ .

Jelikož v této věci již o úpadku dlužnice bylo rozhodnuto, soud návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s tím, že věřitelce nic nebrání v tom, aby již podanou Žalobu spojila s návrhem na nařízení předběžného opatření podle ust. § 102 OSŘ. Dodal, že k projednání Žaloby je příslušný Městský soud v Praze.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala věřitelka včasné odvolání, v němž zdůraznila, že teprve po podání Žaloby podala vůči dlužnici věřitelský insolvenční návrh, přičemž usnesení o úpadku bylo vydáno až o půl roku později, dne 18. 2. 2015, a teprve tehdy bylo postaveno najisto, že byla dlužnice v úpadku. Proto dne 2. 3. 2015 doplnila svá žalobní tvrzení u Obvodního soudu pro Prahu 4 o to, že škoda byla způsobena i porušením povinnosti podat insolvenční návrh. Zejména z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, anebo aby je zrušil a věc postoupil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle ust. § 212 a 212a OSŘ, a aniž by dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 99 IZ osoba, která v rozporu s ust. § 98 téhož zákona nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3).

Podle ust. § 100 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit (odstavec 1). Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odstavec 2). V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci (odstavec 3).

Judikatura Vrchního soudu v Praze dovozuje, že při posuzování podmínek pro nařízení předběžného opatření podle ust. § 100 IZ je třeba vzít v potaz, že dopad (tohoto) předběžného opatření do majetkové sféry osob za dlužníka jednajících je zcela zásadní, jelikož tyto osoby mají povinnost plnit ihned, ale svůj negativní postoj k uplatněnému nároku mohou fakticky obhajovat až následně poté, co podle předběžného opatření plnily či byly donuceny plnit, a to v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele. Teprve v něm jim bude dán prostor k tomu, aby prokázaly, že zde jsou ve smyslu ust. § 99 odst. 3 IZ okolnosti, jež je odpovědnosti za škodu zprošťují. Odtud plyne, že k nařízení předběžného opatření podle ust. § 100 IZ nutno přistoupit s maximální uvážlivosti a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, jak uvedeno shora, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb.

Dále nutno vycházet z toho, že příčinná souvislost mezi tím, že statutární orgán nepodal jménem dlužníka (včasný) insolvenční návrh, a vznikem tvrzené škody na straně navrhovatele předběžného opatření, by musela být řádně doložena v tom smyslu slova, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužník nepodal včas insolvenční návrh a že kdyby tak včas učinil, ke škodě by nedošlo. O škodě ve smyslu ust. § 99 IZ by bylo namístě hovořit především tehdy, pokud by se nepodáním insolvenčního návrhu snížila míra uspokojení pohledávky navrhovatele předběžného opatření, tedy kdyby v období od porušení povinnost podat insolvenční návrh došlo k takové změně v majetkových poměrech dlužníka, jež výrazně snížila nebo zcela znemožnila uspokojení těch pohledávek, jejichž zapravení by jinak bylo lze logicky vzhledem k předchozí ekonomické situaci dlužníka očekávat.

Z návrhu na nařízení předběžného opatření (č.d. B-21) je zřejmé, že věřitelka stavěla předmětnou příčinnou souvislost na tom, že dlužnice měla v roce 2011 dostatek majetku k uspokojení Pohledávky, neboť (jak plyne z rozvahy sestavené ke dni 31. 12. 2011) její aktiva činila 9.444.000,-Kč, zatímco v roce 2014 již žádným zpeněžitelným majetkem nedisponovala (což plyne ze seznamu majetku dlužnice sestaveného ke dni 16. 9. 2014), a v mezidobí, kdy došlo (muselo dojít) k úpadku dlužnice, tudíž likvidátor a jednatel porušili povinnost podat jménem dlužnice insolvenční návrh zakotvenou v ust. § 98 IZ.

V situaci, kdy věřitelka blíže nespecifikuje období, kdy se dlužnice ocitla v úpadku, z něhož by bylo lze (logicky) blíže specifikovat rovněž období, kdy měli likvidátor a jednatel porušit povinnost podat jménem dlužnice insolvenční návrh (bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli nebo při náležité pečlivosti měli dozvědět o úpadku dlužnice), nelze učinit závěr o tom, že osvědčila, že jí vznikla škoda porušením povinnosti podat insolvenční návrh, resp. že nebýt porušení povinnosti podat insolvenční návrh, ke škodě by nedošlo. Z usnesení o zjištění úpadku dlužnice (č.d. B-30) přitom lze dovodit, že k úpadku dlužnice zřejmě došlo (až) v druhé polovině roku 2013, neboť insolvenční soud postavil své rozhodnutí na závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě insolvence, neboť po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti neplnila své závazky vůči věřitelce, jejíž vykonatelná pohledávka se stala splatnou od 21. 11. 2009, a vůči Ing. Karlu Maříkovi, jehož vykonatelná pohledávka se stala splatnou dne 27. 6. 2013.

Za této situace tudíž nelze vyloučit, že v době, kdy se dlužnice vskutku ocitla v úpadku, již žádným majetkem (aktivy) nedisponovala, což by mohlo vyústit v závěr, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh by nemělo mít vliv na rozsah částky, jež bude určena k uspokojení Pohledávky v insolvenčním řízení.

Z výše uvedeného je zjevné, že podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny nebyly, a že odvolání je nedůvodné. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. května 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík