2 VSPH 526/2014-A-13
KSPH 61 INS 1884/2014 2 VSPH 526/2014-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem U Elektrárny 500, Vrané nad Vltavou, zahájené na návrh Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 33 čp. 969, Praha 1, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 1884/2014-A-6 ze dne 28. ledna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 1884/2014-A-6 ze dne 28. ledna 2014 se m ě n í tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Komerční banka, a.s. (dále jen Banka) domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku Tomáše anonymizovano (dále jen dlužník) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud nejprve poukázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009 (dále jen R 91/2009), z něhož citoval pasáž, podle níž: Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle ust. § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), na druhé straně zavazuje insolvenční soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, a na usnesení téhož soudu sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2012 (dále jen R 44/2012), z něhož citoval pasáž, podle níž: Věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada .

V poměrech této věci insolvenční soud zdůraznil, že v insolvenčním návrhu je v popisu rozhodujících skutečností uvedeno toliko to, že Banka uzavřela s dlužníkem dne 26.1.2009 Smlouvu o hypotečním úvěru reg. č. 0080408240603, na jejímž základě má vůči němu ke dni 8.1.2014 pohledávku v celkové výši 724.231,05 Kč sestávající z jistiny ve výši 683.812,15 Kč, úroků ve výši 30.702,56 Kč, úroků z prodlení ve výši 5.636,34 Kč a poplatků ve výši 4.080,-Kč, a že dlužník má dalšího věřitele Tomáše Hrabánka, jehož pohledávka za dlužníkem ve výši 16.000,-Kč je na základě exekučního příkazu č.j. 110 EX 3797/10-69 ze dne 30.11.2010 po lhůtě splatnosti ode dne 30.11.2010, tedy více než 37 měsíců, a Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s., jejíž pohledávka za dlužníkem ve výši 808,-Kč je na základě exekučního příkazu č.j. 067 EX 240325/11-11 ze dne 13.9.2012 po lhůtě splatnosti ode dne 13.9.2012, tedy více než 15 měsíců.

Taková tvrzení však podle názoru soudu neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že se dlužník nachází v úpadku podle ust. § 3 odst. 1 IZ ve formě platební neschopnosti nebo podle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona ve formě předlužení, neboť z nich zejména není patrné, zda dlužník má další peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Banka totiž neuvedla konkrétní data splatnosti dalších tvrzených závazků dlužníka, když v tomto směru pouze sdělila, že k vymožení těchto pohledávek je vedeno exekuční řízení. Takový údaj však nic neříká o skutečné splatnosti závazků dlužníka, dokonce není jisté, zda (tyto) závazky stále existují. Soud dodal, že Banka očividně čerpala veškeré údaje o dalších věřitelích dlužníka z výpisu z katastru nemovitostí, což není ten aktuální (správný) zdroj informací.

Soud prvního stupně proto postupoval podle ust. § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 3 OSŘ.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se Banka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá. V odvolání zejména poukázala na svá tvrzení obsažená v návrhu týkající se dalších věřitelů dlužníka a jejich pohledávek a akcentovala, že věřitele řádně označila dle ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ a uvedla též výši jejich pohledávek, právní důvod jejich vzniku i údaj o jejich minimální době splatnosti. S poukazem na soudem prvního stupně zmiňovaný R 44/2012 vyslovila názor, že údaje obsažené v jejím insolvenčním návrhu vytváří v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž lze logicky dovodit skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku, resp. zdůraznila, že budou-li tvrzení uvedená v jejím návrhu shledána pravdivými, nepochybně povedou k závěru, že dlužník je v úpadku; potud odkázala na závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 858/2012-A ze dne 12.4.2013.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 1 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 OSŘ se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na R 91/2009, v němž dovolací soud kromě jiného uzavřel na tom, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

V R 44/2012, na nějž poukazovali soud prvního stupně i Banka vyslovil Nejvyšší soud ČR závěr, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ust. 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané IZ a zda není namístě jeho odmítnutí podle ust. § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada. Jinak řečeno, je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že Banka v insolvenčním návrhu ze dne 9.1.2014 řádně označila svoji pohledávku za dlužníkem ve výši 724.231,05 Kč, dostatečně vylíčila okolnosti jejího vzniku (předčasně sesplatněný hypoteční úvěr) a uvedla též konkrétní datum její splatnosti (6.12.2013). Vedle toho řádně označila další dva (výše zmiňované) dlužníkovy věřitele uvedením jejich jména a příjmení, resp. firmy, bydliště, resp. sídla, a identifikačního čísla, specifikovala důvody vzniku (půjčka, resp. pokuta z neuhrazeného jízdného) a výši (16.000,-Kč, resp. 8.000,-Kč) jejich pohledávek, přičemž výslovně též uvedla, že pohledávky těchto věřitelů jsou splatné nejpozději dnem 30.11.2010, resp. dnem 13.9.2012. Závěr o splatnosti pohledávek zjevně vyvozovala z toho, že v rámci exekucí bylo k vymožení pohledávek obou věřitelů exekučními příkazy ze dne 30.11.2010, resp. dne 13.9.2012 zřízeno exekutorské zástavní právo k nemovitostem dlužníka v k.ú. Kamenný Přívoz, a vzhledem k tomu, že exekuci je možno nařídit pouze k vymožení splatné pohledávky, musely být závazky dlužníka ke dni podání návrhu (9.1.2014) po lhůtě splatnosti déle než 3 měsíce. Tvrdila taktéž, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a není schopen je plnit.

Na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud toho názoru, že za popsaného stavu insolvenční návrh nepostrádá žádnou z obecných náležitostí soudního podání dle ust. § 42 odst. 4 OSŘ ani ze zvláštních náležitostí insolvenčního návrhu dle ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ, neboť obsahuje konkrétní označení důvodu, výše i splatnosti pohledávek Banky i dvou dalších věřitelů, a obsahuje rovněž (faktickými údaji podložené) tvrzení o úpadku dlužníka formou insolvence dle ust. § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) IZ.

Odvolací soud přitom považoval za nutné zdůraznit, že Banka tím, že ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedla konkrétní (nejzazší) datum splatnosti pohledávek dalších dvou věřitelů (vedle vylíčení důvodů, jež ji k závěru o splatnosti vedly), splnila procesní povinnost, jež jí ohledně tvrzení v návrhu ukládá IZ; závěr insolvenčního soudu o tom, zda tento údaj shledal bezvadným či nikoli (tj. závěr o tom, kdy a zda vůbec se ta která pohledávka stala splatnou), se může odrazit až v rozhodnutí o insolvenčním návrhu při posuzování otázky, zda má dlužník vskutku více věřitelů s pohledávkami splatnými po dobu delší třiceti dnů, popř. při posuzování, zda u něj nastala fikce neschopnosti plnit splatné závazky dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ. Případné zjištění, že další označení věřitelé nemají za dlužníkem pohledávku splatnou déle než 30 dnů, popř. že nebyla osvědčena jeho neschopnost plnit splatné závazky, se pak nutně projeví v zamítnutí insolvenčního návrhu dle ust. § 143 IZ, tedy v rozhodnutí ve věci samé.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 1 OSŘ a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 23. září 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková