2 VSPH 502/2012-B-46
MSPH 96 INS 1937/2009 2 VSPH 502/2012-B-46

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka NRPP, s.r.o., sídlem Kulhavého 669/2, Praha 4, zast. advokátem JUDr. Jiřím Marvanem, sídlem Vodičkova 31, Praha 1, o odvolání insolvenčního správce Mgr. Michala Janíka, sídlem Dlouhá 141, Příbram II, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 1937/2009-B-38 ze dne 21. března 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 1937/2009-B-38 ze dne 21. března 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 1937/2009-B-38 ze dne 21.3.2012 určil v konkursu vedeném na majetek NRPP, s.r.o. (dále jen dlužník) odměnu insolvenčního správce Mgr. Michala Janíka (dále též jen správce) ve výši 75.000,-Kč zvýšenou o daň z přidané hodnoty, tj. celkem ve výši 90.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 21.5.2009 rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Michala Janíka. V průběhu řízení uznal správce čtyři z pěti přihlášených pohledávek, a protože žaloba podaná věřitelem, jehož pohledávku správce popřel, byla zamítnuta, zanikla jeho účast v řízení. Přezkumné jednání se konalo dne 14.7.2009, o stavu insolvenčního řízení správce soud pravidelně informoval. V průběhu insolvenčního řízení byl rozhodnut i další incidenční spor, jehož předmětem bylo určení vlastnictví k nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 3034 pro k.ú. Braník, obec Praha (bytová jednotka včetně spoluvlastnických podílů a nebytová jednotka-garáž), v němž byl žalobcem Zbyněk Listík a žalovanými jednatel dlužníka Ing. Vladimír Kranz a správce, jenž s žalobním návrhem souhlasil a tvrdil, že nemovitost je ve vlastnictví dlužníka. Soud rozhodl, že nemovitost je ve vlastnictví dlužníka. Správce ji zapsal do soupisu majetkové podstaty a uvedl, že její hodnota činí dle znaleckého posudku cca 5 milionů Kč.

V průběhu řízení byly uhrazeny všechny pohledávky přihlášených věřitelů, ke dni vydání napadeného rozhodnutí již do insolvenčního řízení nebyl přihlášen žádný. Správce předložil soudu písemné sdělení o výši neuhrazených pohledávek za podstatou, podle něhož činily jeho výdaje za správní poplatky 3.354,-Kč, výdaje na poštovné 922,-Kč, cestovní náklady cca 18 tisíc Kč, náklady na účetní 10.000,-Kč a odměna správce 45.000,-Kč zvýšená o daň z přidané hodnoty, tj. celkem 54.000,-Kč. Na jednání, k němuž předvolal dlužníka a správce, soud konstatoval, že v insolvenčním řízení je třeba uhradit již jen tyto pohledávky za podstatou, že v majetkové podstatě je nemovitost v hodnotě cca 5 milionů Kč, a dojde-li k úhradě pohledávek za podstatou, bude možné ukončit konkurs, v opačném případě bude třeba nemovitost zpeněžit. K tomu dlužník, resp. jeho jednatel uvedl, že pohledávky za podstatou budou uhrazeny.

Dále soud cituje obsah ust. § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. uvedl, že podle ust. § 4 odst. 2 této vyhlášky rozhodne o výši odměny správce s přihlédnutím k rozsahu a náročnosti jeho činnosti. Konstatoval, že úpadek dlužníka byl řešen konkursem, v jehož průběhu vzali všichni věřitelé své přihlášky zpět, v majetkové podstatě je nemovitost v hodnotě cca 5 milionů Kč a je třeba uhradit pouze pohledávky správce za podstatou, jež jsou podstatně nižší než odhadní cena nemovitosti. Při stanovení výše odměny přihlédl k délce trvání insolvenčního řízení (konkurs probíhá déle než 2 roky), ke skutečnosti, že správce byl účastníkem dvou incidenčních sporů, v nichž byl úspěšný a spolu se Zbyňkem Listíkem získal do majetkové podstaty nemovitost v hodnotě cca 5 milionů Kč, v průběhu insolvenčního řízení dodržoval zákonem stanovený postup a soud pravidelně informoval o stavu insolvenčního řízení, majetkové podstaty atd. S přihlédnutím k těmto skutečnostem proto uzavřel na tom, že rozsahu a náročnosti činnosti správce náleží odměna ve výši 75.000,-Kč zvýšená o daň z přidané hodnoty, jejíž je správce plátcem.

Odůvodnění doplnil soud nadto úvahami o tom, že by odměna správce činila cca 400 tisíc Kč, pokud by nemovitost byla v konkursu zpeněžena alespoň za 4 miliony Kč, že nemovitost zpeněžena bude, pokud nebudou uhrazeny pohledávky za podstatou, a budou-li uhrazeny, že i bez návrhu rozhodne podle ust. § 301 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona o zrušení konkursu.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se správce včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a určil, že mu náleží odměna bez daně z přidané hodnoty ve výši 562.500,-Kč. V odvolání namítal, že insolvenční soud sice přikročil k navýšení odměny , ale on je pokládá za nedostatečné z hlediska zásady přiměřenosti zakotvené v ust. § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. Argumentoval tím, že mu dlužník tvrdil a dokládal, že nedisponuje žádným majetkem, a až poté, kdy provedl potřebná šetření, zjistil sporný převod nemovitostí na jediného společníka a v té době i jednatele dlužníka Ing. Vladimíra Kranze a v součinnosti s věřitelem Zbyňkem Listíkem se mu podařilo získat je do majetkové podstaty. Následně jednatel dlužníka uhradil pohledávky všech přihlášených věřitelů, kteří pak vzali přihlášky zpět. Tím došlo k porušení zásady insolvenčního řízení zakotvené v ust. § 5 písm. d) insolvenčního zákona, podle něhož jsou věřitelé povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon, a bylo jím zmařeno zpeněžení nemovitosti. Správce proto vyjádřil přesvědčení, že by mu měla náležet odměna nejméně v rozsahu 3/4 celkové odměny, která by mu náležela v případě zpeněžení nemovitosti v hodnotě cca 5 milionů Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 38 odst. 1 a 5 insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem stanoví prováděcí právní předpis.

Tímto předpisem je vyhláška, jež v souladu s ust. § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona v ust. § 1 odst. 1 stanoví, že odměnu insolvenčního správce, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí součet odměny určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele a odměny určené z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. Odstavce 2 a 3 téhož ustanovení stanoví, že odměna určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli a odměna určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele závisí na výši výtěžku, přičemž odstavec 4 vymezuje, co se pro účely vyhlášky rozumí výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí dle odst. 5 téhož ustanovení odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč.

Ust. § 2, 3 a 4 vyhlášky určují odměnu insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka reorganizací, oddlužením či v případech, kdy dojde k přeměně reorganizace nebo oddlužení v konkurs. Konečně, ust. § 5 vyhlášky stanoví, že nelze-li odměnu určit postupem podle § 1 až § 4 vyhlášky, rozhodne o výši odměny insolvenční soud s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce.

Jak je zřejmé z toho, co uvedeno shora, v daném případě rozhodl insolvenční soud o výši odměny správce podle ust. § 5 vyhlášky, byť v odůvodnění napadeného usnesení nepatřičně odkázal na ust. § 4 odst. 2 téže vyhlášky, s přihlédnutím k délce trvání insolvenčního řízení po vydání rozhodnutí o úpadku a rozsahu a náročnosti činnosti vykonávané správcem, konkrétně k počtu přihlášených věřitelů a k tomu, že byl úspěšným účastníkem dvou incidenčních sporů a do majetkové podstaty se mu podařilo získat nemovitosti, jež dlužník převedl neplatnou smlouvou na svého společníka a jednatele. V souvislosti s posledně zmíněným sporem ovšem dlužno poznamenat, že pokud by správce zapsal nemovitosti do soupisu majetkové podstaty, bylo by na osobě, která by zpochybňovala opodstatněnost soupisu, aby se podle ust. § 225 insolvenčního zákona domáhala vylučovací žalobou vyloučení tohoto majetku ze soupisu. K odvolací argumentaci nelze než s poukazem na shora citovaná ust. § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona a ust. § 1 odst. 1 vyhlášky opětovně připomenout, že výše odměny insolvenčního správce v konkursu není závislá na výtěžku zpeněžení bez dalšího, ale na výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi zajištěné a nezajištěné věřitele; protože do insolvenčního řízení již není přihlášen žádný věřitel, je úvaha správce ohledně výpočtu odměny chybná. Konečně, nelze pominout skutečnost, že o odměně správce rozhodoval insolvenční soud na základě vyúčtování, jež správce provedl ve zprávě o své činnosti ze dne 10.5.2011, jímž vyúčtoval svou odměnu ve výši 45.000,-Kč spolu se zvýšením o daň z přidané hodnoty, tj. celkem ve výši 54.000,-Kč. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odměna určená správci insolvenčním soudem je přiměřená délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti jím vykonané, jeho odvolání proto důvodným neshledal a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 5. listopadu 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva