2 VSPH 5/2010-34
57 ICm 850/2010 2 VSPH 5/2010-34 (KSLB 57 INS 2910/2010)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce Ing. Jana Kláštereckého, sídlem Boženy Němcové 2971, Česká Lípa, insolvenčního správce dlužníků Růženy Tretterové a Osvalda Trettery, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Perštýnské náměstí 80, Pardubice, o určení pravosti pohledávky o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 850/2010-11 ze dne 27. srpna 2010

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. 57 ICm 850/2010-11 ze dne 27. srpna 2010 se zrušuje a řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným rozsudkem určil, že popření vykonatelné pohledávky co do výše 60.875,-Kč, kterou žalovaný uplatnil přihláškou č. 4 dne 28.5.2010 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 57 INS 2910/2010, je po právu a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vycházel soud zejména z toho, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 2910/2010-A-13 ze dne 12.5.2010 byl zjištěn úpadek dlužníků Růženy a Osvalda Tretterových, řízení o jejich úpadku byla spojena, žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Žalovaný přihláškami došlými soudu dne 28.5.2010 označenými jako č. 3 a č. 4 přihlásil vůči každému z dlužníků vykonatelnou pohledávku ve výši 60.875,-Kč, o níž bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem č.j. 44 Sm 1523/2003-4 ze dne 12.9.2003. Při přezkumném jednání, které se konalo dne 28.6.2010, popřel žalobce i dlužníci pohledávku uplatněnou přihláškou č. 4 do výše 60.875,-Kč, protože byla žalovaným přihlášena dvakrát v celé výši.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný uplatnil vykonatelnou pohledávku ve výši 60.875,-Kč dvakrát, a shledal správným postup žalobce, jenž jednu z přihlášených pohledávek popřel. Žalovaný má jako (KSLB 57 INS 2910/2010) věřitel totiž jen jednu pohledávku ve výši 60.875,-Kč, která náleží do společného jmění manželů-dlužníků. Insolvenční řízení řeší závazky ze společného jmění manželů jako jedné majetkové podstaty a není podstatné, zda jeden z manželů odpovídá jako dlužník a druhý jako směnečný rukojemce. Soud proto žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že žalobci, který měl v řízení úspěch, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby ho změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. Argumentoval zejména tím, že podle jeho názoru insolvenční zákon ve stávající podobě lze jen obtížně použít pro spojené insolvenční řízení vedené proti dlužníkům, kteří jsou manželé. Do majetkové podstaty, ze které jsou věřitelé v případě spojení insolvenčních řízení uspokojováni, spadá nejen majetek patřící do společného jmění manželů, ale za podmínek stanovených v zákoně i výlučný majetek dotčených manželů. Proto musí být v insolvenčním řízení zabezpečeno, aby věřitelé, kteří mají pohledávku pouze za jedním z manželů, nemohli být uspokojováni z výlučného majetku druhého manžela. V případě, že by mělo docházet ke spojování insolvenčních řízení a zároveň by ve spojeném insolvenčním řízení nebyly rozlišovány pohledávky odpovídající závazkům patřícím do společného jmění manželů a pohledávky věřitelů odpovídající výlučným závazkům pouze jednoho z manželů, došlo by k neodůvodněnému stírání rozdílů mezi věřiteli, kteří mají pohledávku pouze výlučně za jedním z manželů, a věřiteli, kteří mají pohledávky za oběma manželi.

Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, aby věřitelé, kteří v tomto řízení mají pohledávku pouze za jedním z manželů, byli uspokojováni i z výlučného majetku druhého z manželů-tím by totiž došlo k zásahu do jeho práva, neboť žalovaný má pohledávku jak za Osvaldem Tretterou, tak za Růženou Tretterovou. V případě, že by insolvenční řízení probíhala samostatně, žalovaný by v každém z nich obdržel 30% pohledávky přihlášené v každém řízení, tedy jeho pohledávka by byla uspokojena celkem v rozsahu 60%.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že trvá na žalobě a že pohledávka byla popřena po právu.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Ze spisu zjistil, že na návrh dlužníka Osvalda Trettera bylo dne 23.3.2010 zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp.zn. KSLB 57 INS 2910/2010 a na návrh dlužnice Růženy Tretterové bylo dne 20.4.2010 zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp.zn. KSLB 57 INS 4092/2010, jež soud prvního stupně následně spojil ke společnému řízení. Dlužníci uzavřeli dne 24.7.1976 manželství a jejich závazky vznikly za trvání manželství.

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že z obsahu obou insolvenčních návrhů a jejich příloh vyplývá, že majetek a závazky spadají do společného jmění manželů ve smyslu ust. § 143 občanského zákoníku. Jiný majetek, který by byl ve (KSLB 57 INS 2910/2010) výlučném vlastnictví jednoho z manželů, nebyl zjištěn. Insolvenční soud proto postupoval správně, když insolvenční návrhy projednal společně (v jediném řízení) a společně o nich rozhodl tak, že při splnění zákonem stanovených podmínek oběma manželům nejprve povolil oddlužení a poté rozhodl o jeho schválení plněním splátkového kalendáře. Je tomu tak proto, že podle ustálené judikatury je třeba právní úpravu obsaženou v ust. § 205 insolvenčního zákona stojící na zásadě, že do majetkové podstaty náleží majetek, který je ve společném jmění manželů, respektovat i v režimu oddlužení plněním splátkového kalendáře, jehož smyslem je oddlužení zadlužených rodin (domácností) založené na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů jedině za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny.

Popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ust. § 41 odst. 2 o.s.ř. a co do obsahových náležitostí (důvodů popření) ust. § 193 až § 195 insolvenčního zákona. Přitom o popření pohledávky co do její výše jde podle ust. § 194 insolvenčního zákona tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky. O popření pravosti pohledávky jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

V daném případě není sporu o tom, že žalobce popřel na přezkumném jednání výši vykonatelné pohledávky (evidované pod č. P4) nikoli proto, že by nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela nebo že je uvedena v nesprávné výši, ale proto, že táž pohledávka v této výši již byla do téhož insolvenčního řízení přihlášena a byla v něm zjištěna (jako pohledávka evidovaná pod č. P3). Z toho je zřejmé, že procesní úkon žalobce označený jako popření výše vykonatelné pohledávky neodpovídá co do svého obsahu zákonu (není perfektní), a proto nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky (spornost výše pohledávky). Závěr soudu prvního stupně, že žalobce postupoval správně, pokud pohledávku č. P4 popřel ohledně její výše, proto není správný.

Důvody pro vyhovění odvolání však přesto nejsou dány. Součástí posouzení věci ve sporu o pravost, výši či pořadí do insolvenčního řízení přihlášené a insolvenčním správcem nebo dlužníkem (dlužníky) popřené vykonatelné pohledávky musí být vždy závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného (incidenční) žalobou vůbec zabývat.

V posuzované věci není pochyb ani o tom, že žalovaný má vůči oběma dlužníkům (manželům) jednu vykonatelnou pohledávku ve výši 60.875,-Kč náležející mezi jejich společné závazky. Adekvátní formou uplatnění takové pohledávky do společného insolvenčního řízení je v případě oddlužení jediná přihláška pohledávky směřující vůči oběma solidárně zavázaným manželům. Názor prezentovaný žalovaným, že byl oprávněn přihlásit (tutéž) pohledávku zvlášť vůči každému z manželů, neobstojí již proto, že oddlužení manželů je třeba, jak vysvětleno výše, projednat ve společném řízení, jehož účastníky jsou na straně dlužnické oba manželé v postavení nerozlučných společníků. Odvolací soud přitom (KSLB 57 INS 2910/2010) zastává názor, že dvojím přezkoumáním (zjištěním) téže pohledávky by v posuzovaném případě došlo na straně jedné ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů, na straně druhé ke zhoršení dosažitelnosti oddlužení pro společné závazky manželů spočívající v podmínce 30% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Jinými slovy, odvolací soud je přesvědčen o tom, že podmínka dosažitelnosti oddlužení obsažená v ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona je v případě oddlužení společných závazků manželů obligatorně projednávaném v jediném společném řízení splněna, pokud hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, nebude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Představa žalovaného, že mu oddlužení manželů plněním splátkového kalendáře zajistí uspokojení pohledávky nejméně v rozsahu 60%, tudíž opodstatněná není.

Insolvenční soud tedy pochybil, pokud připustil, aby při přezkumném jednání byla vykonatelná pohledávka žalovaného vůči oběma manželům přezkoumána dvakrát (nejprve zjištěna jako pohledávka č. P3 a posléze popřena jako pohledávka č. P4). V tom případě nelze než opakovaně zdůraznit, že popření (již zjištěné) pohledávky (P4) nemá žádné procesní účinky a že podmínky pro vedení sporu nebyly splněny. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.

Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 10. března 2011

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Špinková