2 VSPH 493/2012-A-78
KSPH 37 INS 3081/2010 2 VSPH 493/2012-A-78

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice MAX-TELEKOM, v.o.s., sídlem Křižíkova 1427, Benešov u Prahy, zast. advokátem JUDr. Pavlem Bergerem, sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, zahájené na návrh Československé obchodní banky, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 3081/2010-A-63 ze dne 24.února 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 3081/2010-A-63 ze dne 24.února 2012 se v bodě II. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek MAX-TELEKOM, v.o.s. (dále jen dlužnice) a že se insolvenčním správcem ustanovuje Mgr. Karel Knypl (body I. a II. výroku); v dalších výrocích pak promítl povinné náležitosti rozhodnutí o úpadku dle ust. § 136 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Výrok o ustanovení Mgr. Karla Knypla do funkce insolvenčního správce odůvodnil tím, že insolvenčním správcem ustanovil osobu, kterou určil svým opatřením předseda insolvenčního soudu.

Proti tomuto výroku usnesení Krajského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že Mgr. Karel Knypl (dále též jen správce) není dle ust. § 26 insolvenčního zákona (dále jen IZ) nepodjatý a nemůže řádně vykonávat funkci správce, což dovozovala z toho, že: -dne 2.6.2007 vydal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčí nález sp.zn. Rsp 363/05 (dále jen rozhodčí nález), jímž zamítl její žalobu na zaplacení 81.312.004,25 Kč s příslušenstvím proti Dial Telecom, a.s., -dne 1.10.2007 podala dlužnice žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 13/16 Cm 182/2007-88 ze dne 28.5.2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č.j. 8 Cmo 282/2010-191 ze dne 8.2.2011 zamítnuta, -proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a v němž kromě jiného namítala, že v řízení před Vrchním soudem v Olomouci vystupoval namísto ní správce, který byl do této funkce ustanoven usnesením insolvenčního soudu č.j. KSPH 37 INS 3081/2010-A-25 ze dne 3.1.2011, které však nenabylo právní moci, neboť bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 3081/2010, 3 VSPH 176/2011-A-39 ze dne 13.4.2011 zrušeno.

Správce označil odvolání za nedůvodné. Zdůraznil, že ačkoli byl přesvědčen o tom, že dlužnice má v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Olomouci mizivou šanci na úspěch, na její žádost zplnomocnil jejího tehdejšího zástupce, aby ho zastupoval na jednání před odvolacím soudem; učinil tak kromě jiného právě proto, aby nebyl podezírán z nedostatečně odpovědného přístupu k vedení sporu. Vyslovil přesvědčení, že toto jednání nesvědčí o jeho podjatosti, jež by mu bránila v řádném výkonu funkce správce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 24 odst. 1 IZ je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v ust. § 34 IZ. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Z ust. § 34 odst. 1 plyne, že je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce. Z odst. 2 téhož ustanovení se podává, že je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy.

Podle ust. § 25 odst. 2 IZ platí, že nejde-li o případ podle odstavce 1 téhož ustanovení, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu s tím, že přitom přihlédne zejména k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce a k jeho zatížení. Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu.

Konečně, ust. § 26 IZ určuje, že v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce lze namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý, a ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

Důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce může být zejména skutečnost, že správce je vůči dlužníkovi osobou blízkou, věřitelem dlužníka, dlužníkem dlužníka či ručitelem dlužníka, případně též současným či bývalým společníkem, statutárním orgánem či zaměstnancem dlužníka. Obdobně může vypadat poměr mezi insolvenčním správcem a věřitelem dlužníka. Dalším důvodem může být způsob podnikání insolvenčního správce, jenž dopadá na poměry účastníků insolvenčního řízení. K důvodům, pro něž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení pro pochybnost o své nepodjatosti, se vyjádřil Vrchní soud v Praze např. v usnesení sp.zn. MSPH 94 INS 913/2008, 2 VSPH 219/2008-B ze dne 7.11.2008 tak, že odpovídají důvodům, pro něž jsou z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni soudci ve smyslu ust. § 14 odst. 1 OSŘ. Pokud jde o poměr k věci , rozumí se jím především přímý právní zájem na projednávané věci i to, že soudce (insolvenční správce) má předem o věci poznatky, které by měl získat až za řízení a které mohou ovlivnit jeho nestrannost; pokud jde o poměr k účastníkům a jejich zástupcům , může být založen buď příbuzenským či jemu obdobným vztahem, vztahem přátelským či zjevně nepřátelským, popřípadě vztahem vzájemné závislosti.

V posuzovaném případě je odvolání postaveno na tom, že správce je ve věci podjatý proto, že mohl dlužnici poškodit, pokud namísto ní vystupoval ve sporu o zrušení rozhodčího nálezu, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. Odvolací soud je stejně jako správce toho názoru, že tato okolnost sama o sobě k závěru o podjatosti správce nevede. Důvodem k vyloučení insolvenčního správce totiž nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, nehledě na to, že i úvaha o možném poškození zájmů dlužnice je neopodstatněná již s ohledem na to, že správce vyhověl žádosti dlužnice a nechal se v odvolacím řízení o zrušení rozhodčího nálezu zastoupit jejím tehdejším zástupcem.

K oprávnění správce vystupovat za dlužnici považoval odvolací soud za vhodné poukázat na ust. § 264 odst. 1 IZ, z něhož plyne, že v přerušených řízeních, v nichž v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, v nichž uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka. Z obsahu spisu je zřejmé, že v době vydání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (tj. dne 8.2.2011) byl usnesením insolvenčního soudu ze dne 3.1.2011 zjištěn úpadek dlužnice, prohlášen konkurs na její majetek a do funkce insolvenčního správce ustanoven Mgr. Karel Knypl. Okolnost, že toto usnesení nenabylo právní moci, přitom neměla vliv na jeho vykonatelnost, a proto nelze bez dalšího dovozovat, že správce nebyl oprávněn vystupovat za dlužnici v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.

Jelikož nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, pro něž by bylo lze mít zato, že správce nesplňuje podmínky pro své ustanovení do funkce nebo že není nepodjatý, odvolací soud neshledal odvolání důvodným; postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 9. května 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva