2 VSPH 49/2012-A-11
KSLB 57 INS 22135/2011 2 VSPH 49/2012-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Jaroslava Edera, bytem Pulečný 150, pošta Rychnov u Jablonce nad Nisou, zahájené na návrh Michala Průši, bytem Sněženková 2584/19, Praha 10, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 22135/2011-A-6 ze dne 6.prosince 2011

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 22135/2011-A-6 ze dne 6.prosince 2011 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením odmítl návrh, jímž se Michal Průša (dále jen navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek Jaroslava Edera (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že navrhovatel v insolvenčním návrhu tvrdil, že dlužníkovi poskytl oproti směnce splatné dne 1.1.2011 peněžní hotovost ve výši 80.000,-Kč, kterou mu dlužník neuhradil, a že dlužník má více věřitelů se splatnými pohledávkami, konkrétně Unicredit Leasing, a.s. a Komerční banku, a.s. Na tomto základě dospěl soud k závěru, že insolvenční návrh postrádá zákonem vyžadované náležitosti, neboť navrhovatel řádně neoznačil další věřitele dlužníka, když neuvedl jejich přesný název, identifikační číslo ani sídlo. Proto postupoval podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh odmítl s tím, že navrhovateli nic nebrání v tom, aby po právní moci usnesení podal nový řádný insolvenční návrh.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůraznil, že podstatnou náležitostí insolvenčního návrhu je uvedení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, což podle něj znamená, že věřitel nemusí dlužníkův úpadek dokázat, ale postačí, když uvede okolnosti, které se značnou mírou pravděpodobnosti nasvědčují tomu, že je dlužník v úpadku. Vyjádřil přesvědčení, že další věřitele dlužníka označil řádně, když uvedl Komerční banku, a.s. a Unicredit Leasing, a.s., u každého z nich uvedl dlužnou částku a informoval o exekučních řízeních, když identifikoval čísla jednací a soudní exekutory. Vrchní soud v Praze, aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Z obsahu insolvenčního návrhu odvolací soud ověřil, že navrhovatel v bodech I. až III. uvedl skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. že má za dlužníkem směnečnou pohledávku ve výši 80.000,-Kč splatnou ke dni 1.1.2011. Pokud šlo o úpadek dlužníka, v bodech IV. až VI. návrhu citoval navrhovatel ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ a jako další věřitele dlužníka označil Unicredit Leasing, a.s. s pohledávkou ve výši 2.601.717,-Kč a Komerční banku, a.s. s pohledávkou ve výši 3.358.572,-Kč. Další konkrétní údaje, z nichž by bylo lze dovodit důvod vzniku a splatnost pohledávek, neuvedl a omezil se pouze na sdělení, že pohledávky jsou exekučně vymáhány prostřednictvím tam specifikovaných exekučních řízení a soudních exekutorů.

Soudní judikatura (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011) dovozuje, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách těchto věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti jejich pohledávek v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Jinak řečeno, nová úprava vychází z toho, že věřitelé, kteří mají jen mlhavou či nekonkrétní představu o tom, že dlužník je v úpadku (a proto nejsou schopni uvést v insolvenčním návrhu konkrétní okolnosti, které osvědčují jeho úpadek co do pohledávek dalších věřitelů po lhůtě splatnosti), jsou těmi osobami, které insolvenční návrh podávat nemají.

V daném případě je odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh výše popsané požadavky nesplňuje. Především ne proto, že konkrétní údaje o splatnosti pohledávek dalších věřitelů jsou nahrazeny obecným tvrzením o tom, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit, a že se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka navrhovatel nesplnil ani tím, že odkázal na exekuční řízení, v nichž by údajně měly být pohledávky jím označených věřitelů vymáhány (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009). Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že není úkolem insolvenčního soudu, aby svojí aktivitou (např. pátráním po exekučních spisech) nahrazoval na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. To platí tím více, že ust. § 128 odst. 1 IZ brání prodlužování řízení tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupem podle ust. § 43 OSŘ, na druhé straně zavazuje insolvenční soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 OSŘ, postupoval soud prvního stupně správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil. Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, má dlužník dle ust. § 146 odst. 3 OSŘ vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem v daném případě nevznikly ani v odvolacím řízení. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití ust. § 224 odst. 1 OSŘ, jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 30. dubna 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva