2 VSPH 457/2015-A-52
MSPH 89 INS 22794/2014 2 VSPH 457/2015-A-52

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužnice GastroData, v.o.s. v likvidaci, sídlem Na Příkopě 29, Praha 1, zast. advokátkou Mgr. Terezou Konečnou, sídlem Myslíkova 23, Praha 1, zahájené na návrh GastroData, s.r.o., sídlem Nad Botičem 593/8, Praha 10, zast. advokátkou JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., sídlem Španělská 742/6, Praha 2, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 22794/2014-A-30 ze dne 18. února 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 22794/2014-A-30 ze dne 18. února 2015 se v bodě I. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze shora označeným usnesením v bodě I. výroku rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek GastroData, v.o.s. v likvidaci (dále jen dlužnice), insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Zůzu (bod II. výroku), deklaroval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku), věřitele vyzval, aby do 2 měsíců od rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, pokud tak dosud neučinili, a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní (body IV. a V. výroku), na den 25.5.2015 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VI. a VII. výroku), dlužnici vyzval k předložení seznamu majetku a závazků (bod VIII. výroku) a insolvenčnímu správci uložil, aby mu do 10.5.2015 předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a zprávu o své činnosti (bod IX. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se GastroData, s.r.o. (dále jen navrhovatelka) domáhala rozhodnutí o úpadku dlužnice s tím, že má za ní pohledávku přiznanou rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 4 č.j. 57 C 120/2008-238 ze dne 20.9.2012, jenž nabyl právní moci dne 24.6.2013, ve výši 1.975.029,80 Kč splatnou od 1.3.2008 s úrokem z prodlení od 2.3.2008 z titulu nároku na vrácení zaplacené kupní ceny 4.500.000,-Kč v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, jíž dlužnice prodala navrhovatelce svoji nemovitost; dne 20.11.2009 předala navrhovatelka dlužnici nemovitost zpět a uplatnila nárok na vrácení zaplacené kupní ceny, dlužnice ji však nevrátila a v roce 2010 prodala nemovitost za 8.000.001,-Kč třetí osobě. Dne

19.8.2013 provedla dlužnice dva jednostranné zápočty, jimiž snížila výši svého závazku vůči navrhovatelce, takže ke dni podání návrhu zůstala neuhrazena částka 1.695.444,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 605.525,53 Kč, tedy celkem 2.300.969,53 Kč. Jako dalšího věřitele označila navrhovatelka Ing. Karla Maříka (dále jen Věřitel) s tím, že svoji pohledávku za dlužnicí nabyl dne 19.2.2014 postoupením části navrhovatelčiny pohledávky ve výši 334.380,-Kč, již následně započetl proti pohledávce dlužnice za ním ve výši 255.881,-Kč, takže neuhrazena zůstala část jeho pohledávky za dlužnicí ve výši 78.499,-Kč.

Dále soud reprodukoval, že dlužnice stav úpadku popírala a tvrdila, že navrhovatelka je jejím jediným věřitelem; závazek vůči ní přitom nezpochybňovala do výše 1.287.323,62 Kč, ve zbylém rozsahu jej označila za sporný s tím, že ve věci probíhají soudní spory. Existenci pohledávky Věřitele rovněž nezpochybňovala a uznala i to, že mu byla řádně postoupena, nicméně měla zato, že jejím postoupením došlo ke zneužití příslušných ustanovení insolvenčního zákona (dále jen IZ), a návrh měla proto za šikanózní. Dále poukázala na personální propojení navrhovatelky a Věřitele, na motiv postoupení pohledávky Věřiteli a na to, že nemá žádný majetek, z něhož by mohla své závazky uspokojit.

Při posuzování důvodnosti návrhu vyšel soud prvého stupně z hlediska skutkového z toho, že: 1) Česká správa sociálního zabezpečení, příslušný Finanční úřad ani zdravotní pojišťovny neevidují splatné neuhrazené pohledávky za dlužnicí; 2) dle seznamu majetku a závazků eviduje dlužnice splatné neuhrazené závazky vůči Věřiteli ve výši 351.931,72 Kč a Ing. Pavlu Buřičovi ve výši 348.931,72 Kč z titulu nevyplaceného podílu na zisku společnosti, závazek vůči navrhovatelce ve výši 1.287.323,62 Kč a (další) závazek vůči Věřiteli ve výši 78.499,-Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávek; nemá přitom žádné zaměstnance a jako jediný majetek eviduje pohledávku za Ing. Pavlem Pelikánem z titulu neuhrazené ztráty z minulých let ve výši 2.363.175,65 Kč, na jejíž vymáhání nemá prostředky; 3) dle shodných tvrzení účastníků má navrhovatelka splatnou neuhrazenou pohledávku za dlužnicí ve výši 1.287.323,62 Kč a Věřitel má za dlužnicí splatnou neuhrazenou pohledávku ve výši 78.499,-Kč; 4) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 57 C 120/2008 ze dne 20.9.2012 (dále jen Rozsudek), jenž nabyl právní moci dne 28.6.2013, bylo dlužnici uloženo uhradit navrhovatelce na nákladech řízení 334.380,-Kč; -smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.2.2014 postoupila navrhovatelka Věřiteli pohledávku za dlužnicí ve výši 334.380,-Kč z titulu náhrady nákladů řízení přiznanou Rozsudkem; -podáním z téhož dne navrhovatelka dlužnici o postoupení této pohledávky vyrozuměla; -Věřitel v oznámení o jednostranném zápočtu ze dne 20.2.2014 oznámil dlužnici, že započetl postoupenou pohledávku ve výši 334.380,-Kč na pohledávku dlužnice za ním ve výši 255.881,-Kč z titulu pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení na základě usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 14 Cmo 365/2012-85 ze dne 10.12.2013; 5) insolvenční návrh byl podán dne 20.8.2014, tedy 6 měsíců a jeden den po postoupení pohledávky navrhovatelky Věřiteli.

Cituje zejména ust. § 3 odst. 1 a 2, § 136 odst. 1 a § 143 odst. 2 IZ dospěl soud na základě uvedeného k závěru, že navrhovatelka doložila, že má za dlužnicí splatnou pohledávku, jež navíc není mezi účastníky sporná, přičemž rovněž osvědčila, že pohledávku za dlužnicí má i Věřitel. S názorem dlužnice, že k této pohledávce nelze při posouzení mnohosti věřitelů přihlížet, se přitom neztotožnil, neboť byla Věřiteli řádně postoupena v době delší než šest měsíců před podáním insolvenčního návrhu. Proto soud neshledal důvod, proč by se na Věřitele nemělo pohlížet jako na další osobu, jež má splatnou pohledávku za dlužnicí. Dodal, že IZ žádné ustanovení, jež by soud zavazovalo zjišťovat důvody postoupení pohledávky či účelovost tohoto postupu, neobsahuje, a zdůraznil, že primárním důvodem postoupení pohledávky byla snaha Věřitele zapravit svůj závazek vůči dlužnici. Podotkl přitom, že k dalším přihlášeným pohledávkám Věřitele ve výši 3.402.953,-Kč a Ing. Pavla Buřiče v téže výši z titulu nároku na vypořádací podíl při posouzení úpadku nepřihlédl, neboť je dlužnice označila za sporné.

Soud uzavřel na tom, že má za osvědčené, že dlužnice je v úpadku, neboť má více věřitelů se splatnými a dosud neuhrazenými pohledávkami po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopna plnit; její platební neschopnost přitom dovozoval jak ze skutečnosti, že oba její věřitelé mají pohledávku déle než tři měsíce po lhůtě splatnosti, tak z výslovného tvrzení dlužnice, že nemá žádný majetek, jejž by mohla použít k uspokojení svých závazků. Dle ust. § 136 odst. 1 IZ proto rozhodl o úpadku dlužnice a ustanovil insolvenčního správce dle ust. § 25 IZ.

Proti bodu I. výroku tohoto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž setrvala na argumentaci, že její jedinou věřitelkou je navrhovatelka, a proto nejsou splněny zákonné podmínky pro zjištění jejího úpadku. Namítala, že ust. § 143 odst. 2 IZ nelze vykládat tak, že po uplynutí lhůty 6 měsíců se k postoupené pohledávce automaticky přihlédne, neboť je vždy třeba zkoumat okolnosti jejího postoupení tak, aby bylo vyloučeno zneužití práv; odkazovala přitom na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod sen. zn. 29 NSČR 13/2011. Následně dovozovala, že v dané věci je vzhledem k ostatním okolnostem zřejmé, že navrhovatelka sledovala nepoctivý cíl a pluralitu věřitelů vytvořila uměle a účelově ve snaze využít pro řešení sporů namísto standardních žalob insolvenční řízení, jež je pro ni finančně výhodnější. Podotkla, že navrhovatelka nemůže prokázat existenci jiných věřitelů, protože žádní jiní věřitelé nejsou, a tak účelově vytváří další věřitele rozdělováním své pohledávky; takové zjevné zneužití práva nemůže dle jejího názoru požívat právní ochrany. Navrhovala proto, aby odvolací soud usnesení soudu prvého stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že insolvenční návrh zamítne a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Navrhovatelka ve vyjádření k odvolání uvedla, že dlužnice má minimálně 4 známé věřitele, a to ji, Věřitele, Ing. Pavla Buřiče a exekutora Mgr. Jana Svobodu, soudního exekutora Exekutorského úřadu Olomouc, jenž před podáním insolvenčního návrhu zahájil exekuci proti dlužnici a již v ní provedl při vymáhání navrhovatelčiny pohledávky úkony. Poukazovala i na to, že mnohost věřitelů vyplývá ze seznamu závazků dlužnice, v němž jsou uvedeny vedle pohledávek Věřitele ve výši 78.499,-Kč a navrhovatelky ve výši 1.287.323,62 Kč i závazky ke společníkům-ve výši

351.931,72 Kč vůči Ing. Karlu Maříkovi a ve výši 348.931,72 Kč vůči Ing. Pavlu Buřičovi. Podotkla přitom, že právě dlužnice mnoho let zneužívala a obcházela právo, aby připravila věřitele o poslední zbytky majetku, který měl sloužit k úhradě jejich pohledávek; v roce 2012 měla totiž na účtu 8 milionů Kč, a pokud by neprováděla neoprávněné majetkové transakce, nedošlo by k jejímu úpadku a nároky věřitelů mohly být plně uspokojeny.

V následných vyjádřeních, replikách a reakcích na ně oba účastníci polemizovali na téma, zda jsou náklady exekuce příslušenstvím pohledávky navrhovatelky či pohledávkou samostatnou (a exekutor tedy dalším věřitelem), k jakému okamžiku vzniká nárok na jejich úhradu a snášeli argumenty na podporu závěrů, jež odpovídaly jejich stanovisku. Dlužnice dále specifikovala důvody, pro něž některé pohledávky (č. 6-9) popírá, a navrhovatelka oponovala, že insolvenční správce dle seznamu pohledávek určeného k přezkumnému jednání (jež se dosud nekonalo) nepopírá (byť částečně) pohledávky tří věřitelů, a to navrhovatelky, Věřitele a Ing. Buřiče.

Při jednání před odvolacím soudem dlužnice doplnila, že je z hlediska morálního nepřípustné, aby bylo rozhodnuto o jejím úpadku na základě pohledávky, jež vznikla v důsledku spáchání trestného činu proti ní (vyvedením jejího majetku); k dotazu soudu pak dodala, že neví, jak bylo naloženo s částkou 4,5 milionu Kč, jež jí byla navrhovatelkou (coby cena nemovitosti) vrácena, a že částka 8 milionů Kč, jež byla získána novým zpeněžením nemovitosti, byla téměř celá (7.960.000,-Kč) vyplacena poslednímu společníkovi dlužníka Ing. Pelikánovi jako podíl na zisku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem-jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ.

O předlužení jde pak podle ust. § 3 odst. 3 IZ tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě majetku, případně k dalšímu provozování podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 141 IZ není proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odst. 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odst. 2).

Dlužno poznamenat, že ust. § 143 IZ vymezuje podmínky, při jejichž splnění zamítne insolvenční soud insolvenční návrh. Podle jeho odstavce 2 takto rozhodne o insolvenčním návrhu podaném věřitelem, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, přičemž se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud především konstatuje, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními (jež nebyla odvoláním zpochybněna) a právními závěry soudu prvého stupně vyjádřenými v napadeném usnesení (v podstatné části reprodukovanými shora), jež mají v obsahu spisu a v provedeném dokazování potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto pro stručnost odkázat na podrobné a přesvědčivé rozhodnutí soudu prvého stupně, jež považuje odvolací soud za věcně správné.

Ke stěžejní odvolací námitce uplatněné dlužnicí pak považoval odvolací soud za potřebné dodat následující:

Přihlédnout k pluralitě věřitelů, má-li každý z nich jen část původně jediné pohledávky (došlo-li k rozdělení pohledávky postoupením), insolvenční zákon bez dalšího zakazuje toliko v případě popsaném v ust. § 143 odst. 2 větě druhé.

Posouzením insolvence dlužníka z hlediska počtu věřitelů se již opakovaně zabýval Nejvyšší soud ČR, když např. v usnesení sen. zn. 29 NSČR 52/2011 ze dne 31.1.2012 formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek, aby měl dlužník více věřitelů, je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a) IZ splněn, má-li vůči dlužníku vedle insolvenčního navrhovatele pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti i nejméně jeden další věřitel; nejde-li o případ uvedený v § 143 odst. 2 větě druhé IZ, nebrání závěru, že insolvenční návrh obsahuje tvrzení, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti okolnost, že insolvenční navrhovatel a jeden další věřitel jsou každý majitelem části původně jediné pohledávky (k jejímuž rozdělení došlo postoupením části pohledávky).

V rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 116/2013 ze dne 18.12.2013, jež je publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2014, pak dovodil, že jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka tvoří část původně jediné pohledávky, jejíž část byla postoupena na osobu, kterou insolvenční navrhovatel označuje za dalšího věřitele dlužníka, s ohledem na dobu (došlo-li k postoupení části pohledávky více než 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu), která od rozdělení původně jediné pohledávky uplynula, neplyne (bez dalšího), že insolvenční navrhovatel podáním návrhu zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.

V rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 13/2011 ze dne 27.10.2011, na něž odkazovala dlužnice, Nejvyšší soud ČR sice konstatoval, že pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není určena, přičemž jedním z kroků sledujícím takové zneužití systému insolvenčního práva může být i umělé vytváření plurality (mnohosti) věřitelů, to však v situaci, kdy se dlužník prostřednictvím insolvenčního návrhu nedomáhal vydání rozhodnutí o úpadku, ale zamítnutí insolvenčního návrhu v režimu ust. § 144 IZ ve znění účinném do 31.12.2013, a za této situace též konstatoval, že neuhrazený soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč za řízení o zrušení společnosti s likvidací vykazuje všechny znaky pohledávky uměle vytvořené (či uměle udržované) jen za tím účelem, aby dlužník mohl projít v insolvenčním řízení režimem popsaným v ust. § 144 IZ, a zneužít tak insolvenčního řízení, jehož účelem není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku. Závěry tohoto rozhodnutí proto nejsou (a dlužnice se mýlí, dovozuje-li opak) na projednávanou věc aplikovatelné.

Okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že navrhovatelka rozdělením své pohledávky a podáním insolvenčního návrhu zjevně sledovala zneužití svých práv na úkor dlužnice, v dané věci v řízení najevo nevyšly; její pohledávka má totiž původ v judikovaném nároku na vrácení kupní ceny nemovitosti v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, a nikoli-jak dlužnice naznačovala-v trestné činnosti spočívající ve vyvedení jejího majetku. Navrhovatelka přitom nemovitost dlužnici vydala (vrátila) dne 21.11.2009, zatímco dlužnice jí kupní cenu ve výši 4.500.000,-Kč nevrátila, a přestože nemovitost v roce 2010 znovu prodala a inkasovala za ni kupní cenu 8.000.001,-Kč, navrhovatelce k uhrazení její splatné pohledávky-s jejímž placením byla již v době prodeje nemovitosti v prodlení-nic neposkytla.

Odvolací soud je navíc toho názoru, že zákonodárce v ust. § 143 odst. 2 IZ (podobně jako v odst. 3 téhož ustanovení, jež upravuje lhůtu k odvrácení úpadku ve formě insolvence v důsledku protiprávního jednání třetí osoby) poskytl dlužníkovi dostatečně dlouhou dobu k případné konsolidaci jeho majetkových poměrů a k úhradě splatné pohledávky případného insolvenčního navrhovatele; není-li však dlužník ani 6 měsíců po datu splatnosti schopen svoji pohledávku uhradit, nasvědčuje to jeho dlouhodobě nepříznivé hospodářské situaci a platební neschopnosti, a ze samotného postoupení části pohledávky postupníku (dalšímu věřiteli) za účelem jejího následného započtení vůči pohledávce dlužníka pak nelze za této situace dovozovat zneužití insolvenčního zákona (navíc v situaci, kdy IZ takový postup výslovně připouští).

Odvolací soud shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že dlužnice je v úpadku ve formě insolvence. V řízení bylo totiž zjištěno, že po dobu delší 30 dnů neplní splatné závazky vůči více věřitelům, jimiž jsou jednak navrhovatelka s vykonatelnou pohledávkou splatnou od 21.11.2009, jednak Věřitel, jehož vykonatelná pohledávka se stala splatnou dne 27.6.2013. Existenci závazků vůči navrhovatelce ani Věřiteli dlužnice nijak nezpochybňovala, její obranu založenou na tvrzení o účelovém vytvoření znaků úpadku neshledal odvolací soud relevantní. Dlužnice přitom nevyvrátila ani domněnku, že nebyla (není) schopna své závazky plnit, založenou na ust. § 3 odst. 2 písm. b) a d) IZ, tj. na tom, že je neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Skutečnost, že by měla dostatek disponibilních prostředků k úhradě těchto závazků, netvrdila, naopak přiznala, že majetek užitelný k jejich uspokojení nemá.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení insolvenčního soudu v části napadené odvoláním jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 26. června 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová