2 VSPH 451/2011-A-16
MSPH 60 INS 3810/2011 2 VSPH 451/2011-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice FRATERNITAS DRACONIS, a.s., sídlem Ke zdravotnímu středisku 103, Praha 5, zahájené na návrh O.K. Trans Praha, s.r.o., sídlem Hlavní 182, Chýně, zast. advokátem Mgr. Luďkem Voigtem, sídlem Bělohorská 163, Praha 6, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 3810/2011-A-10 ze dne 29.března 2011

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 3810/2011-A-10 ze dne 29.března 2011 se mění jen tak, že se insolvenční návrh navrhovatelky O.K. Trans Praha, s.r.o. odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zamítl insolvenční návrh, jímž se O.K. Trans Praha, s.r.o. (dále jen navrhovatelka) domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku FRATERNITAS DRACONIS, a.s. (dále jen dlužnice).

V odůvodnění usnesení konstatoval, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu nedostála požadavkům kladeným na vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek, neboť v něm vyjma sebe neoznačila žádného dalšího věřitele dlužnice. Soud zdůraznil, že mnohost věřitelů je dle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) pojmovým znakem úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. Postupoval proto podle ust. § 143 odst. 1 IZ a insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že soud nepostupoval podle IZ, neboť dlužnici nevyzval k předložení řádných seznamů majetku, závazků a zaměstnanců, z nichž by mohl zjistit její úpadek. Dlužnice přitom podle navrhovatelky připustila, že má více věřitelů, když ve svém vyjádření ze dne 11.3.2011 uvedla, že se na počátku ledna 2011 dostala do platební neschopnosti z důvodů zaviněných třetí osobou.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

V daném případě je i odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužnice. Navrhovatelka se v odůvodnění insolvenčního návrhu omezila na tvrzení o existenci svých pohledávek vůči dlužnici z titulu neuhrazené ceny za přepravu zboží, již jí vyúčtovala fakturami splatnými v období od 5.11.2010 do 8.1.2011. Pokud šlo o úpadek dlužnice, uvedla pouze to, že není její jedinou věřitelkou a že návrh podala dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ, neboť má vůči dlužnici peněžitou pohledávku po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Se zřetelem k tomu, že nedisponuje přesnou identifikací věřitelů, navrhla, aby insolvenční soud vyzval dlužnici k předložení seznamů majetku, pohledávek a závazků.

Z těchto tvrzení ovšem nelze dovodit, že by dlužnice měla ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ více věřitelů, peněžité závazky (vůči více věřitelům) po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyla schopna plnit. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 uveřejněné pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se dovolací soud přihlásil k závěru, že navrhující věřitel musí v insolvenčním návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníkovi.

Shora uvedená tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má zato, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky.

Navrhovatelce lze přisvědčit v tom, že ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, a pokud se tato skutečnost prokáže, je na dlužníkovi, chce-li zabránit vydání rozhodnutí o svém úpadku, aby prokázal opak, tj. že neuhrazené závazky je schopen zaplatit (např. že disponuje prostředky, které mu takové plnění bez zbytečného odkladu umožňují). Navrhovatelka však přehlédla, že o vyvratitelné právní domněnce dle výše označeného ustanovení lze uvažovat toliko v případě prodlení dlužníka s placením nejméně dvou peněžitých závazků vůči dvěma různým věřitelům delším tří měsíců. Navrhovatelka však-vyjma sebe-o žádném věřiteli netvrdila, že by měl za dlužnicí pohledávku, jež je splatná déle než tři měsíce.

K té části odvolací argumentace, v níž je soud prvního stupně kritizován za to, že dlužnici nevyzval k předložení seznamů uvedených v ust. § 104 IZ, z nichž by mohl čerpat důkazy o jejím úpadku, odvolací soud konstatuje, že dle ust. § 128 odst. 3 IZ má insolvenční soud právo, a nikoli povinnost uložit dlužníkovi, který není insolvenčním navrhovatelem, aby mu tyto seznamy předložil, ledaže má insolvenční navrhovatel proti dlužníkovi vykonatelnou pohledávku. O takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Odvolací soud je navíc přesvědčen o tom, že insolvenční soud nemá povinnost pátrat po důkazech osvědčujících dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, neboť na prvním místě je zákonná povinnost insolvenčního navrhovatele v podobě břemene tvrzení a břemene důkazního. To platí tím více, že ust. § 128 odst. 1 IZ brání prodlužování řízení tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle ust. § 43 OSŘ, na druhé straně ho zavazuje k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán.

Z výše uvedeného současně plyne, že soud prvního stupně procesně pochybil, když insolvenční návrh, jenž vykazoval vady bránící pokračování v insolvenčním řízení spočívající v tom, že neobsahoval vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužnice, zamítl, namísto toho, aby ho (bez dalšího) odmítl. Byť se výsledek odmítnutí i zamítnutí insolvenčního návrhu z hlediska insolvenčního navrhovatele může jevit prakticky stejným, z procesního hlediska je mezi těmito rozhodnutími rozdíl. V prvém případě hodnotí návrh toliko z hledisek procesních, v případě zamítnutí návrhu meritorně. Oba způsoby rozhodnutí jsou rovněž signálem pro insolvenčního navrhovatele. V případě odmítnutí insolvenčního návrhu je navrhovateli soudem sděleno, že jeho návrh trpí formálními vadami, jež nemusejí nutně znamenat nedostatky po stránce věcné (s ohledem na to, jak kvalifikovaně se navrhovateli podařilo skutková vyjádření v návrhu popsat), v případě zamítnutí insolvenčního návrhu jde o signál, že předložený návrh spolu s přiloženými důkazy nedává po věcné stránce soudu důvod, aby rozhodl o úpadku dlužníka, byť z hlediska formálního je návrh úplný a srozumitelný.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh navrhovatelky odmítá.

Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, měla by dlužnice mít dle ust. § 146 odst. 3 OSŘ vůči navrhovatelce právo na náhradu nákladů řízení, jež jí však dle obsahu spisu v daném případě nevznikly, a to ani v odvolacím řízení. Proto odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 OSŘ o nich rozhodl, jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 16.května 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová