2 VSPH 446/2012-A-13
KSPA 59 INS 2238/2012 2 VSPH 446/2012-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka AGAPA group, s.r.o., sídlem Břetislavova 72, Chrudim, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 2238/2012-A-7 ze dne 23.března 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 2238/2012-A-7 ze dne 23.března 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením č.j. KSPA 59 INS 2238/2012-A-7 ze dne 23.3.2012 uložil AGAPA group, s.r.o. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 31.1.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku, aby do pěti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může soud vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč. Povinnost úhrady zálohy uložil soud dlužníkovi s ohledem na skladbu jeho majetku, jelikož je třeba zajistit prostředky na krytí nákladů insolvenčního řízení bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení mu neukládal. V odvolání poukazoval na to, že z insolvenčního návrhu je zřejmé, že nedisponuje finančními prostředky, z nichž by bylo možné zálohu zaplatit, a argumentoval tím, že z důvodu exekucí má zablokované účty a nemá možnost půjčit si prostředky na zaplacení zálohy.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 insolvenčního zákona-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že majetek dlužníka tvoří dvě obtížně dobytné pohledávky v celkové výši převyšující 2,37 milionu Kč, jiným movitým ani nemovitým majetkem nedisponuje, finanční prostředky v hotovosti ani na účtech nemá, zatímco vůči 9 věřitelům má splatné závazky převyšující 2 miliony Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužníku zaplacení zálohy požadoval.

K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že zjevně nesplnil povinnost vyplývající pro něj jakožto společnost s ručením omezeným z ust. § 124 obchodního zákoníku, neboť jinak by k takovému účelu mohl nepochybně použít rezervní fond, jenž byl povinen vytvořit. To jde ovšem toliko k jeho tíži.

S přihlédnutím k tomu, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jinak než konkursem, a vzhledem k tvrzenému stavu majetku dlužníka, počtu jeho věřitelů a souhrnné výši jeho závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu ve výši určené soudem.

Protože odvolání dlužníka neshledal důvodným, postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 14. května 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva