2 VSPH 425/2011-A-23
KSUL 69 INS 2152/2011 2 VSPH 425/2011-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka STEELMAT, s.r.o., sídlem Těchobuzice 1, Litoměřice, zast. advokátem JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., sídlem Revoluční 24, Praha 1, zahájené na návrh AGROFERT HOLDING, a.s., sídlem Pyšelská 2327/2, Praha 4, zast. advokátem JUDr. Jiřím Voršilkou, sídlem Opletalova 4, Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 2152/2011-A-13 ze dne 22.března 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 2152/2011-A-13 ze dne 22.března 2011 se v bodě I.výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 69 INS 2152/2011-A-13 ze dne 22.3.2011 rozhodl pod bodem I. výroku o tom, že se zjišťuje úpadek STEELMAT, s.r.o. (dále jen dlužník), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Přemysla Kamenáře (bod II. výroku), rozhodl o tom, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 22.3.2011 (bod III. výroku), věřitele vyzval, aby do 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, pokud tak dosud neučinili, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní (body IV. a VI. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod V. výroku), na den 6.5.2011 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (bod VII. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu do 2.5.2011 předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek (bod VIII. výroku), dlužníkovi uložil, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů (bod IX. výroku), a rozhodl o tom, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod X. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku s tím, že má za dlužníkem splatnou a vykonatelnou pohledávku v celkové výši 22.191.766,30 Kč, která vyplývá z nároku na vrácení zálohy za zprostředkování, kterou předchůdce navrhovatele dlužníkovi poskytl. O nároku bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 48 Cm 155/2002-68 ze dne 29.06.2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 303/2006-114 ze dne 23.04.2007. Dovolání dlužníka Nejvyšší soud v Brně usnesením č.j. 29 Cdo 1267/2010-157 ze dne 19.05.2010 odmítl. Pokus o vymožení této pohledávky exekucí vedený pod sp. zn. 15 Nc 5059/2008 byl neúspěšný. Jako dalšího věřitele dlužníka označil navrhovatel akciovou společnost PRECHEZA a.s. Usnesením č.j. KSUL 69 INS 2152/2011-A-7 ze dne 15.02.2011 vyzval soud dlužníka, aby se k podanému návrhu vyjádřil a současně předložil seznamy majetku, závazků, pohledávek a zaměstnanců. Výzva byla dlužníkovi doručena do datové schránky dne 03.03.2011. Lhůta marně uplynula dne 10.03.2011, lhůta k podání návrhu na povolení moratoria uplynula dne 18.03.2011.

Při posouzení existence pohledávky navrhovatele vyšel soud z toho, že ji navrhovatel doložil jak smlouvou o zprostředkování s fakturami, tak pravomocnými soudními rozhodnutími, jimiž bylo o pohledávce rozhodnuto. Neúspěšnou exekuci doložil navrhovatel usnesením Okresního soudu v Litoměřicích. Z těchto listin měl soud za doložené, že navrhovatel má za dlužníkem splatnou vykonatelnou pohledávku, s jejímž plněním je dlužník již nejméně 6 let v prodlení.

Dalším věřitelem dlužníka je podle soudu PRECHEZA a.s., která má za dlužníkem pohledávku ve výši 31.763,-Kč z titulu nároku na náhradu nákladů řízení přiznaných soudem vyplývajícího z pravomocných rozsudků Okresního soudu v Přerově č.j. 8 C 153/2002-74 ze dne 12.10.2005 a Krajského soudu v Ostravě č.j. 12 Co 971/2006-140 ze dne 22.5.2008 a usnesení Nejvyššího soudu v Brně č.j. 30 Cdo 1811/2009-182 ze dne 24.6.2009.

Vzhledem k tomu, že dlužník nepředložil seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, ač byl k jejich předložení soudem vyzván, platí zákonná domněnka podle ust. § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, že není schopen plnit své peněžité závazky. Z listin předložených navrhovatelem je navíc zřejmé, že není možné domoci se uspokojení splatných pohledávek exekucí (exekuce byla neúspěšná), a zákonná domněnka neschopnosti plnit peněžité závazky je tedy dána i podle ust. § 3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona. Úpadek dlužníka byl proto v řízení osvědčen. Soud v souladu s ust. § 133 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jednání o návrhu nenařizoval a po marném uplynutí lhůty k předložení seznamů a podání návrhu na moratorium rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Insolvenčním správcem soud ustanovil osobu, kterou určil svým opatřením předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu výroku, jímž bylo rozhodnuto o úpadku, se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh zamítá. Argumentoval zejména tím, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Soudce JUDr. Jiří Bednář byl dříve státním zástupcem, který dozoroval vyšetřování ve věci navýšení základního kapitálu Lovochemie, a.s. Tuto společnost posléze získal do ovládání navrhovatel. Pohledávka, kterou má navrhovatel vůči dlužníkovi, souvisela s poskytnutím zálohy dlužníkovi na zprostředkování nákupu právě akcií Lovochemie, a.s. Dlužník se k insolvenčnímu návrhu nemohl vyjádřit, protože se v důsledku vadného přístupu (technické poruchy) k datové schránce o insolvenčním návrhu nedozvěděl. Podle dlužníka není dána pluralita věřitelů, protože pohledávky dalšího věřitele PRECHEZA, a.s. nejsou takového charakteru, že by mohly osvědčit jeho úpadek. Dlužník jako kupující uzavřel s předchůdcem PRECHEZA, a.s. dne 23.2.1999 kupní smlouvu ohledně nemovitostí v katastrálním území Přerov. PRECHEZA, a.s. od smlouvy neoprávněně odstoupila, katastrální úřad nepovolil vklad vlastnického práva ve prospěch dlužníka a nemovitosti následně PRECHEZA, a.s. prodala městu Přerov. Z tohoto důvodu vedl dlužník s PRECHEZA, a.s. u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 58/2000 řízení o určení, že PRECHEZA, a.s. neoprávněně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem dne 23.2.1999. Řízení bylo dvakrát pravomocně zakončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a to nejprve rozsudkem č.j. 40 Co 196/2004-145 ze dne 19.5.2004, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přičemž oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č.j. 33 Odo 171/2005-185 ze dne 27.4.2006, a následně rozsudkem č.j. 40 Co 53/2007-145 ze dne 25.4.2007, který byl rovněž zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č.j. 33 Cdo 4079/2007-225 ze dne 6.11.2006. Pravomocné rozsudky krajského soudu vždy zamítaly žalobu dlužníka. Posléze bylo nyní již pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 40 Co 53/2007-326 ze dne 11.10.2010 řízení skončeno a byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že PRECHEZA, a.s. od smlouvy odstoupila neplatně. Dlužník rovněž vedl spor s městem Přerov u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 153/2002 o určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je nadále PRECHEZA, a.s. V rámci tohoto řízení byl vydán rozsudek Okresního soudu v Přerově č.j. 8 C 153/2002-74 ze dne 12.10.2005, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 12 Co 971/2006-140 ze dne 22.5.2008 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 30 Cdo 1811/21009-182 ze dne 24.6.2009, která uložila dlužníkovi uhradit akciové společnosti PRECHEZA, a.s. náhradu nákladů řízení, které představují pohledávku této společnosti uvedenou v insolvenčním návrhu. Tato rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba dlužníka na určení, že vlastníkem nemovitostí je PRECHEZA, a.s., vycházela z tehdy pravomocných rozsudků vydaných ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově po sp.zn. 7 C 58/2000. Vzhledem k tomu, že později bylo rozhodnuto v řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 40 Co 53/2007-326 ze dne 11.10.2010, vznikl důvod pro obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 153/2002. Dlužník podal žalobu na obnovu tohoto řízení a důvodně očekává zrušení rozsudků, jež mu ukládají povinnost platit náklady řízení PRECHEZA, a.s. ve věci vedené pod sp.zn. 8 C 153/2002. Podle jeho názoru nemůže být nevýznamná pohledávka dalšího věřitele legitimním důvodem pro zjištění úpadku dlužníka.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem v části napadené odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího, dokazování v potřebném rozsahu podle ust. § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. doplnil a zopakoval a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud zkoumal v prvé řadě důvodnost námitky podjatosti soudce, který v této věci rozhodoval a vydal napadené usnesení, a dospěl k závěru, že soudce JUDr. Jiří Bednář není vyloučen z projednávání a rozhodnutí této věci. Jmenovaný uvedl, že v minulosti (do 31.03.2005) působil jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství. V závěru roku 2001 obdržel od Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích k vyřízení věc týkající se trestního oznámení, které podal jednatel BAGS, s.r.o. na Andreje Babiše a další s ním spojené osoby. Podstatou trestního oznámení bylo podezření oznamovatele, že Andrej Babiš společně s dalšími osobami znevýhodnil svým jednáním akciovou společnost PROFERTA ve prospěch AGROBOHEMIE a.s. při navyšování základního jmění Lovochemie, a.s. Přitom měl zneužít svého postavení ve všech třech společnostech, kde byl předsedou představenstva. Po posouzení věci shledal JUDr. Bednář, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem není místně příslušné, a věc dne 27.03.2003 postoupil místně příslušnému Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Jiné procesní úkony v této věci nečinil. V trestní věci tedy nijak nerozhodoval již proto, že v době, kdy věc byla vedena na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem, byla pouze ve stadiu prověřování (nikoliv vyšetřování, jak tvrdí odvolatel). Proto se necítí být podjatým. K navrhovateli, dlužníkovi či jinému účastníku řízení ani k projednávané věci nemá žádný vztah.

Podle ust. § 14 odst. 1 a 4 o.s.ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; důvodem pro vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen na svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal poznatky o věci jiným způsobem než dokazováním při jednání (například jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům pak může být založen především na příbuzenském nebo jemu obdobném vztahu, jemuž naroveň může být v konkrétním případě vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.

Z obsahu odvolání je zjevné, že pochybnost o nepodjatosti soudce JUDr. Jiřího Bednáře dovozoval dlužník z toho, že v minulosti vykonával funkci státní zástupce, který dozoroval vyšetřování ve věci navýšení základního kapitálu Lovochemie, a.s., kterou posléze získal do ovládání navrhovatel. Tyto okolnosti však důvodem k vyloučení soudce nejsou, neboť z nich nelze dovodit, že by soudce JUDr. Jiří Bednář měl jakýkoliv poměr k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům.

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy dle ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

Podle ust. § 141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Odvolací soud s ohledem na tvrzení dlužníka ohledně technické poruchy-znemožnění přístupu do datové schránky, které dokládal tím, že uvedenou poruchu oznámil České poště, a.s., která o tomto oznámení vydala Potvrzení o zneplatnění přístupových údajů a vydaní nových , provedl v celém rozsahu důkazy navržené k prokázání existence pohledávky navrhovatele a jím označeného dalšího věřitele.

Odvolací soud zjistil ohledně pohledávky navrhovatele, že Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 48 Cm 155/2002-68 ze dne 29.6.2005 rozhodl, že dlužník je povinen uhradit předchůdci navrhovatele akciové společnosti Agropol 10.600.000,-Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.1.2001 do zaplacení a 640.000,-Kč na náhradu nákladů řízení. Podle rozsudku představuje pohledávka nárok na vrácení zálohy za zprostředkování, kterou předchůdce navrhovatele dlužníkovi poskytl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 303/2006-114 ze dne 23.04.2007 a právní moci nabyl 11.9.2007. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 Cdo 1267/2010-157 dne 19.05.2010 odvolací soud zjistil, že jím bylo odmítnuto dovolání dlužníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 303/2006-114 ze dne 23.04.2007. Podle usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č.j. 15 Nc 5059/2008-20 ze dne 8.2.2008 byla podle uvedeného vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 48 Cm 155/2002-68 ze dne 29.6.2005 na majetek dlužníka nařízena exekuce. Přihláškou ze dne 10.2.2011 uplatnil navrhovatel v insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 21.321.972,60 Kč, z níž jistina činí 10.600.000,-Kč a úroky z prodlení 10.721.972,60 Kč.

Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že navrhovatel doložil, že má proti dlužníkovi splatnou vykonatelnou pohledávku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení delším tří měsíců po lhůtě splatnosti a jejíž uspokojení nebylo dosaženo ani exekucí vedené od 8.2.2008.

Dále se odvolací soud zabýval tím, zda má dlužník více věřitelů, tedy zda jeho věřitelem je také PRECHEZA, a.s. Z rozsudku Okresního soudu v Přerově č.j. 8 C 153/2002-74 ze dne 12.10.2005 přitom odvolací soud zjistil, že byla zamítnuta žaloba dlužníka vůči PRECHEZA, a.s. na určení, že vlastníkem zde uvedených nemovitostí je PRECHEZA, a.s., a dlužníkovi bylo uloženo zaplatit akciové společnosti PRECHEZA, a.s. 12.167,50 Kč na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 12 Co 971/2006-140 ze dne 22.05.2008 a dlužníkovi bylo uloženo zaplatit akciové společnosti PRECHEZA, a.s. 13.288,50 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu v Brně č.j. 30 Cdo 1811/2009-182 ze dne 24.06.2009 bylo dovolání dlužníka rozsudku odvolacího soudu odmítnuto a dlužníkovi bylo uloženo zaplatit akciové společnosti PRECHEZA 6.307,-Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení. Z těchto rozhodnutí je nesporné, že PRECHEZA, a.s. má vůči dlužníkovi pohledávky v celkové výši 31.763,-Kč představující dlužníkem neuhrazené náklady soudních řízení a že dlužník je v prodlení s jejich úhradou delším než 3 měsíce po lhůtě splatnosti.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 ve spojení s ust. § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dlužník je po dobu delší tří měsíců v prodlení s plněním svých splatných vykonatelných závazků vůči navrhovateli od 11.9.2007 a vůči PRECHEZA, a.s. od 13.7.2008. Dlužník přitom nijak nevyvrátil domněnku, že není schopen plnit tyto své splatné peněžité závazky, když neprokázal, že má (a měl) k dispozici dostatek finančních prostředků potřebných na jejich úhradu.

Pohledávku navrhovatele dlužník v průběhu řízení ničím nezpochybnil a jím vznášené námitky proti existenci vykonatelné pohledávky dalšího věřitele PRECHEZA, a.s. nejsou důvodné, neboť jsou založeny pravomocnými a vykonatelnými soudními rozhodnutími, a dlužník byl proto povinen je uhradit.

Z těchto důvodů neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení v bodě I. výroku potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 19.května 2011

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová