2 VSPH 42/2013-B-16
MSPH 78 INS 10098/2012 2 VSPH 42/2013-B-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Michala Herčíka, bytem Hraniční 2304/16, Praha 3, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 10098/2012-B-9 ze dne 13.listopadu 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 10098/2012-B-9 ze dne 13.listopadu 2012 se v bodě I. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením prohlásil pod bodem I. výroku konkurs na majetek Michala Herčíka (dále jen dlužník) a určil, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku a na úřední desce soudu (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. MSPH 78 INS 10098/2012-A-19 ze dne 7.9.2012 rozhodl o úpadku dlužníka. Pokud šlo o způsob řešení úpadku, vyšel z toho, že dlužník je fyzickou osobou-podnikatelem. Dále konstatoval, že o povolení oddlužení dlužník nepožádal, že návrh na oddlužení může podat v souladu s ust. § 389 insolvenčního zákona pouze dlužník, který není podnikatelem, a návrh na povolení reorganizace dlužník ani žádný věřitel nepodal. O tom, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, rozhodla dne 13.11.2012 schůze věřitelů. Soud proto rozhodl, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu bodu I. výroku se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud v této části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval tím, že žádný z jeho závazků nepochází z podnikání, a má tedy zato, že není ve smyslu insolvenčního zákona podnikatelem. Proto lze jeho úpadek řešit oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty, neboť rozsah jeho majetku umožňuje uspokojení pohledávek věřitelů v míře přesahující 30 % jejich výše.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 148 insolvenčního zákona spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odst. 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, v němž jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odst. 2).

Podle ust. § 149 odst. 1 insolvenčního zákona nejde-li o případ podle ust. § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Podle ust. § 389 insolvenčního zákona může dlužník, který není podnikatelem, insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (odst. 1). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat (odst. 2).

Podle ust. § 390 odst. 1 insolvenčního zákona musí dlužník podat návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Z výše uvedeného plyne, že není-li dlužník podnikatelem, je sanačním způsobem řešení jeho úpadku oddlužení. Ovšem ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele) a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008 či usnesení sp. zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008 ze dne 24.7.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Současně ovšem vyslovil názor, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovodil, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, k době ukončení dlužníkova podnikání, k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, k výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (to může vyplynout např. z toho, že věřitel nejpozději při projednání způsobu oddlužení neuplatní výhradu proti schválení oddlužení založenou na argumentu, že jeho pohledávka je dlužníkovým dluhem z podnikání).

Závěr, že tento způsob řešení úpadku je vyloučen, je možno přijmout především tehdy, jestliže dlužník jako jediná k tomu oprávněná osoba nepodá návrh na povolení oddlužení ve lhůtě vymezené ust. § 390 odst. 1 insolvenčního zákona, jež počíná běžet za současného splnění dvou předpokladů: věřitelem podaný insolvenční návrh byl doručen dlužníkovi, jemuž se dostalo poučení, že v zákonem určené třicetidenní lhůtě může podat návrh na povolení oddlužení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se navrhovatelé Petr Brecka a UniCredit Bank Czech Republic, a.s. domáhali zjištění úpadku dlužníka návrhy doručenými soudu dne 25.4.2012 a 4.5.2012. Soud prvního stupně usnesením č.j. MSPH 78 INS 10098/2012-A-6 ze dne 2.5.2012 vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a uložil mu, aby předložil seznamy uvedené v usnesení. Poučení o možnosti podat návrh na oddlužení toto usnesení neobsahuje. Dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu uvedl, že má dostatek majetku na uspokojení pohledávek navrhovatelů. Dle obsahu protokolu o jednání, které se konalo dne 4.9.2012 a jehož se dlužník zúčastnil, nebylo žádné poučení o možnosti podat návrh na oddlužení dlužníkovi poskytnuto ani na tomto jednání, neobsahuje je ani usnesení č.j. MSPH 78 INS 10098/2012-A-19 ze dne 7.9.2012, jímž byl zjištěn úpadek dlužníka, stejně jako zápis ze schůze věřitelů konané dne 13.11.2012, jíž se dlužník zúčastnil, přestože právě na ní věřitelé rozhodli. Ze spisu navíc neplyne, že by se soud prvního stupně zabýval tím, zda dlužník podniká a zda má závazky z podnikání a v jakém rozsahu.

S přihlédnutím k tomu, že soud prvního stupně nepoučil dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, o podmínkách, při jejichž splnění tak lze učinit, ani o následcích v případě jejich nesplnění, nezačala dosud dlužníkovi běžet lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení. Z tohoto důvodu je závěr, že jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs, (zatím) předčasný.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že se řádného poučení dostalo dlužníkovi v odůvodnění tohoto rozhodnutí, proto mu zákonná třicetidenní lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení začne běžet ode dne jeho doručení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 18.června 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová