2 VSPH 419/2012-A-15
KSUL 44 INS 293/2012 2 VSPH 419/2012-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Aleny Poborské, bytem Jankovcova 2245, Teplice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 293/2012-A-9 ze dne 1. března 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 293/2012-A-9 ze dne 1. března 2012 se m ě n í tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Aleně Poborské (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 5.1.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do deseti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud především uvedl, že insolvenční návrh podala oprávněná osoba, že návrh má předepsané náležitosti, jsou k němu připojeny zákonem předepsané přílohy a že z něj vyplývá, že dlužnice je vdaná, má vyživovací povinnost ke třem dětem a že její (ničím nedoložený) příjem ze zaměstnání, do něhož nastoupí dne 1.3.2012 po skončení mateřské dovolené, bude činit 9.500,-Kč.

Z toho insolvenční soud dovodil, že dlužnice nebude schopna splnit podmínku oddlužení spočívající v minimálně 30 % uspokojení nezajištěných věřitelů, a proto je namístě její návrh na povolení oddlužení podle ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (dále též jen IZ) zamítnout a postupem podle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodnout o řešení jejího úpadku konkursem. V tom případě je nutné zajistit finanční prostředky na úhradu hotových výdajů a odměny správce, případně předběžného správce. Protože není spravedlivé požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny pouze ze státního rozpočtu, rozhodl soud, s přihlédnutím k tomu, že v případě konkursu činí odměna správce minimálně 45.000,-Kč, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala dlužnice včasné odvolání, v němž konstatovala, že v návrhu na povolení oddlužení poukazovala na to, že před týmž soudem je pod sp.zn. KSUL 44 INS 4554/2008 již vedeno insolvenční řízení s jejím manželem Jaroslavem Pohorským. Proto se domnívala, že její a manželovo insolvenční řízení budou spojena do jednoho, čímž by odpadla obava, že věřitele nebude schopna uspokojit toliko ze svého příjmu. Tvrdila, že její příjem a nezabavitelná část mzdy jejího manžela stačí pokrýt náklady na živobytí jejich rodiny, a výše zálohy stanovená insolvenčním soudem je proto nepřiměřeně vysoká. Závěrem upozornila na to, že v případě prohlášení konkursu na její majetek by se situace nevyřešila tak příznivě jako v případě, kdyby jí soud umožnil oddlužení splátkovým kalendářem ve spojení s řízením jejího manžela. Odvolání posléze doplnila ručitelským prohlášením Ing. Karolíny Mikešové ze dne 17.4.2012, čímž podle dlužnice odpadlo riziko prohlášení konkursu na její majetek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (ust. § 38 odst. 2 IZ). Při stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení zahájeného návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení insolvenční soud vždy přihlíží k tomu, zda dlužník splňuje podmínky pro povolení oddlužení a zda jeho majetkové a výdělečné poměry svědčí pro možnost přijetí způsobu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, kdy se odměna a hotové výdaje správce rovněž hradí cestou pravidelných měsíčních splátek (k tomu blíže např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008-A ze dne 30.9.2008 uveřejněné pod č. 22/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě se dlužnice spolu s insolvenčním návrhem domáhala povolení oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu těchto návrhů a jejich příloh plyne, že dlužnice je vdaná, má tři vyživovací povinnosti, závazky vůči sedmi věřitelům v celkové výši 1.126.686,-Kč a její měsíční příjem (rodičovský příspěvek) činí (činil) 7.600,-Kč. Dále odvolací soud zjistil, že dlužnice měla po skončení rodičovské dovolené (ode dne 1.3.2012) nastoupit do zaměstnání, v němž měla pobírat mzdu ve výši 9.500,-Kč měsíčně, a že se ručitelským prohlášením ze dne 17.4.2012 Ing. Karolína Mikešová jako ručitelka zavázala ručit za splnění oddlužení. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno potud, že toliko z rodičovského příspěvku či dlužnicí avizovaného příjmu ze zaměstnání ve výši 9.500,-Kč měsíčně (jenž ničím nedoložila a neuvedla, zda jde o čistý či hrubý příjem) by nebylo možno usuzovat, že při oddlužení navrženým splátkovým kalendářem dle ust. § 398 odst. 3 IZ bude schopna nabídnout svým nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v minimálním 30 % rozsahu, jak vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tedy poskytnout na jejich pohledávky v celkové výši 1.126.686,-Kč celkové plnění alespoň ve výši 338.006,-Kč. Z měsíční splátky je navíc třeba hradit nejprve přednostní nároky insolvenčního správce-jeho odměnu a hotové výdaje dle ust. § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška), jež činí měsíčně (bez daně z přidané hodnoty) celkem 900,-Kč. Předpoklad takového minimálního plnění nebylo možno dovozovat ani pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužnice tvoří jen starší nehodnotné vybavení domácnosti.

Při úvaze o tom, v jaké výši je třeba zálohu určit, akcentuje odvolací soud skutečnost, že se insolvenční řízení dosud nenachází ve stadiu rozhodování o tom, zda je dlužnice v úpadku, či o tom, jakou formou bude řešen, nýbrž jen ve fázi, kdy je třeba zajistit finanční prostředky na náklady insolvenčního řízení v závislosti na tom, jaký lze očekávat způsob řešení úpadku. Odvolací soud přitom nesouhlasí s tvrzením dlužnice, že ručitelským závazkem odpadlo riziko prohlášení konkursu. Z judikatury Vrchního soudu v Praze (viz např. usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010) je zřejmé, že pro případ oddlužení splátkovým kalendářem nemůže ručení vyřešit situaci dlužníka, který sám žádné příjmy nemá anebo jeho příjmy nejsou z hlediska zákonného požadavku minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dostatečné. Jestliže je tu však třetí osoba, jako tomu bylo v tomto případě, která hodlá použít svých finančních možností k tomu, aby dlužnici ke splnění oddlužení pomohla, může namísto ručení nabídnout jinou relevantní formu pomoci, a to přistoupení k jejím závazkům dle ust. § 392 odst. 3 věty první IZ, nebo jako její zdroj příjmů nabídnout určité pravidelné finanční plnění (peněžitý důchod), který se jí zaváže po dobu oddlužení poskytovat.

Tvrzení dlužnice uvedené v odvolání tak dává předpoklad, že při doložení čistého příjmu ze zaměstnání, event. navýšení finanční pomoci třetí osobou (jedním z výše uvedených způsobů), by na oddlužení plněním splátkového kalendáře dosáhla (mohla dosáhnout). Protože za popsaného stavu věci zatím nelze mít za vyloučené, že úpadek dlužnice bude možno řešit oddlužením, a to ve formě splátkového kalendáře, považoval odvolací soud v dané fázi řízení za postačující požadovat po ní zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 5.000,-Kč. Vycházel přitom z toho, že jakkoli jsou nároky insolvenčního správce při splátkovém kalendáři hrazeny v měsíčních splátkách, je třeba zajistit úhradu jeho nároků či případných dalších nákladů insolvenčního řízení i za období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení.

Z uvedených důvodů bude na soudu prvního stupně, aby dlužnici vyzval k doložení tvrzeného příjmu ze zaměstnání, spoludlužnictví či příslibu další finanční výpomoci od třetí osoby, a pokud dlužnice uvedené skutečnosti nedoloží, vyzve ji k doplacení zálohy, jež by kryla očekávané náklady nepatrného konkursu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v případě, kdy nebude dosaženo žádného výtěžku zpeněžení, jde o situaci, kdy odměnu insolvenčního správce nelze určit dle ust. § 1 vyhlášky, ale určí ji insolvenční soud úvahou podle ust. § 5 vyhlášky; v takovém případě však nelze uvažovat o tom, že odměna insolvenčního správce bude vždy minimálně 45.000,-Kč, jak dovodil soud prvního stupně. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že do příjmů majetkové podstaty dlužnice budou náležet i její příjmy v rozsahu stanoveném v ust. § 207 odst. 2 IZ.

Ke zbytku odvolací argumentace považoval odvolací soud za vhodné dodat, že považuje v zásadě za vyloučené řešit úpadkovou situaci dlužnice a jejího manžela ve společném řízení v situaci, kdy insolvenční soud schválil oddlužení manžela dlužnice již usnesením č.j. KSUL 44 INS 4554/2008-B-9 ze dne 5.1.2009, kdy se dlužnice, která souhlasila a spolupodepsala manželův návrh na povolení oddlužení, dosud na procesu oddlužení neúčastnila, kdy insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení nepodali oba manželé společně a kdy dlužnice zahájila insolvenční řízení až dne 6.1.2012, tj. více než tři roky poté, než tak učinil její manžel.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ust. § 167 odst. 2 téhož zákona a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. září 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva