2 VSPH 396/2011-A-19
MSPH 95 INS 4090/2011 2 VSPH 396/2011-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka HRBS, a.s., sídlem Oderská 333/5, Praha 9, zast. advokátem JUDr. Michalem Pacovským, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8, zahájené na návrh a) CZO Morava, s.r.o., sídlem Nádražní 359/17, Valašské Meziříčí-Krásno nad Bečvou, b) GMV Martini CZ, s.r.o., sídlem Poděbradova 63, Brno, c) CB PROFIL, a.s., sídlem Křižíkova 1762, České Budějovice, zast. advokátem Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., sídlem Letenská 526/2, Praha 1, a d) STEKO, s.r.o., sídlem Na Brankách 2, Blansko, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 4090/2011-A-7 ze dne 17.března 2011

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 4090/2011-A-7 ze dne 17.března 2011 se v bodě I. výroku mění tak, že se odmítá jen insolvenční návrh navrhovatele a).

II. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 4090/2011-A-7 ze dne 17.března 2011 se v bodě II. výroku mění tak, že navrhovatel a) a dlužník nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

III. Navrhovatel a) je povinen zaplatit dlužníkovi 5.100,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze shora označeným usnesením v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh ze dne 7.3.2011 podaný CZO Morava, s.r.o. (dále též jen navrhovatel a) proti HRBS, a.s. (dále jen dlužník) a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud reprodukoval obsah insolvenčního návrhu tak, že si dlužník u navrhovatele a) objednal akci obchodní centrum Frýdlant nad Ostravicí III. etapa s tím, že dle objednávky č. 1 měly být provedeny práce v rozsahu 2.240.000,-Kč a dle objednávky č. 2 dle zaslaného rozpočtu. Dlužník podpisem na protokolech o převzetí díla potvrdil, že práce byly provedeny dle jeho požadavků a že dílo převzal. Navrhovatel a) mu proto vyúčtoval cenu díla fakturami, z nichž některé uhradil dlužník pouze zčásti a některé neuhradil vůbec. Neuhrazené závazky dlužníka vůči navrhovateli a) činí 1.839.685,-Kč bez příslušenství. Za další věřitele dlužníka označil navrhovatel a) INSTALL CZ, s.r.o. a Geopoint Frýdlant, s.r.o. Z těchto tvrzení dovozoval, že byly splněny předpoklady, za nichž lze dle insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodnout o úpadku dlužníka.

V rovině právního posouzení věci soud poukazuje na ust. § 3, § 103 a § 128 odst. 1 IZ konstatoval, že navrhovatel a) nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, z nichž vyplývá jeho oprávnění podat insolvenční návrh, a to především proto, že neuvedl skutkové okolnosti týkající se výše dohodnutého peněžního protiplnění, kvality, obsahu a specifikace objednaných prací a nekonkretizoval, jakým způsobem on své smluvní povinnosti splnil a jakým způsobem je dlužník porušil. Vysvětlil, že podání insolvenčního návrhu je natolik závažným zásahem do práv dlužníka, že je nezbytné, aby věřitel koncipoval insolvenční návrh tak, aby nevzbuzoval žádné pochybnosti o jeho aktivní legitimaci.

Insolvenční soud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 88 INS 297/2010, 3 VSPH 90/2010-A ze dne 16.2.2010 zdůraznil, že insolvenční návrh postrádá i vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících dlužníkův úpadek. Rozvedl, že navrhovatel a) sice označil další věřitele dlužníka, avšak nespecifikoval důvod, výši ani splatnost jejich pohledávek. Soud prvního stupně proto postupoval podle ust. § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh bez dalšího odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil aplikací ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) s tím, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel a) včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání poukazuje na objednávky, faktury a protokoly o předání díla, vznášel obsáhlé argumenty na podporu závěru, že důvod, výši a splatnost svých pohledávek za dlužníkem specifikoval dostatečně určitě. Stran dlužníkovy neschopnosti plnit splatné závazky uvedl, že jeho pohledávky za dlužníkem jsou po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti a že kromě již dříve označených věřitelů je dalším věřitelem dlužníka IET-STAVBY, s.r.o. s pohledávkami ve výši přes 60 milionů Kč. Soudu dále vytýkal, že nepostupoval podle ust. § 86 a § 128 odst. 3 IZ a dlužníka nevyzval k předložení řádných seznamů majetku, závazků a zaměstnanců, z nichž by mohl zjistit jeho úpadek.

Dlužník ve vyjádření k odvolání přitakal soudu prvního stupně v tom, že navrhovatel a) nevylíčil rozhodující skutečnosti způsobem uvedeným v ust. § 103 IZ, a proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 OSŘ se nepoužije. Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, odmítl soud prvního stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že navrhovatel a) dostatečně nevylíčil skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci jeho pohledávek vůči dlužníkovi, a neuvedl rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužníka.

Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčen o tom, že v insolvenčním návrhu navrhovatele a) ze dne 7.3.2011 jsou dostatečně uvedeny skutečnosti, z nichž vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. tvrzení o existenci jeho splatných pohledávek za dlužníkem.

Ohledně údajné vady spočívající v nedostatečném vylíčení právního důvodu pohledávek je třeba uvést, že ve shodě s tím, jak je interpretován požadavek obsažený v ust. § 79 odst. 1 OSŘ, aby žaloba obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, musí být skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci splatné pohledávky, vylíčeny v insolvenčním návrhu věřitele tak, aby v něm popsaný skutek (skutkový děj) umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem, resp. s jinou pohledávkou).

Z obsahu spisu vyplývá, že navrhovatel a) v bodě II. návrhu popsal, že má za dlužníkem splatné pohledávky v celkové výši 1.839.685,-Kč z titulu tam specifikovaných nezaplacených faktur s datem splatnosti od 8.9.2010 do 30.1.2011 představujících nezaplacenou cenu za práce provedené na akci Obchodní centrum Frýdlant nad Ostravicí III. etapa . Konkrétně zmínil, že šlo o odstranění stávajících povrchů, přeložky a přípojky vodovodu a plynovodu, přeložky kanalizačních přípojek a kanalizace apod. Upřesnil, že dílo provedl na základě objednávek dlužníka ze dne 9.8. a 29.10.2010 a že dlužník provedení díla potvrdil v protokolech o předání díla č. 01/2010 až 07/2010. Součástí insolvenčního návrhu byl výčet jednotlivých protokolů o předání díla a faktur s uvedením fakturovaných částek a údajů o tom, jakou částku dlužník na každou fakturu uhradil. Odvolací soud je tedy toho názoru, že navrhovatel a) vylíčil rozhodující skutečnosti v rozsahu, z něhož je zřejmé, jaké pohledávky vůči dlužníkovi uplatňuje.

Odvolací soud je ovšem se soudem prvního stupně zajedno v tom, že insolvenční návrh postrádá vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka. Navrhovatel a) se v bodě III. návrhu při jejich popisu omezil na tvrzení, že mu je známo, že dlužník dluží i INSTALL CZ, s.r.o. a Geopoint Frýdlant, s.r.o., a že je přesvědčen o tom, že dlužník je dle ust. § 3 odst. 1 IZ v úpadku.

Z těchto tvrzení bylo možno dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, ale nikoli to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ měl vůči více věřitelům peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Tato tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, nebo na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru o tom, že dlužník je v úpadku ve formě předlužení. Navrhovatel neuvedl konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Pouhé konstatování, že dlužník má více věřitelů, jejichž peněžité závazky jsou po splatnosti déle než třicet dnů a že z jednání dlužníka je velmi pravděpodobné, že dlužník není schopen tyto závazky uhradit , není uvedením okolností, jež osvědčují úpadek.

K té části odvolací argumentace, v níž navrhovatel a) označuje za dalšího věřitele dlužníka IET-STAVBY, s.r.o. a sděluje výši jeho pohledávky, považoval odvolací soud za nutné dodat, že k doplnění insolvenčního návrhu učiněnému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o jeho odmítnutí, nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Jinými slovy, vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle ust. § 128 IZ. Smyslem takového zákazu novot v odvolacím řízení je co nejrychleji odstranit nejistotu, zda je návrh vadný, a tím zkrátit dobu trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení zasahujících do práv třetích osob, např. zákazu provádění exekuce postihující majetek dlužníka.

K procesním námitkám, jimiž navrhovatel a) kritizoval soud prvního stupně za to, že dlužníka nevyzval k předložení seznamů uvedených v ust. § 104 IZ, z nichž by mohl čerpat důkazy o jeho úpadku, odvolací soud konstatuje, že dle ust. § 128 odst. 3 IZ má insolvenční soud právo, a nikoli povinnost uložit dlužníkovi, který není insolvenčním navrhovatelem, aby mu tyto seznamy předložil, ledaže má insolvenční navrhovatel proti dlužníkovi vykonatelnou pohledávku. O takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Odvolací soud je navíc přesvědčen o tom, že insolvenční soud nemá povinnost pátrat po důkazech osvědčujících dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, neboť na prvním místě je zákonná povinnost insolvenčního navrhovatele v podobě břemene tvrzení a břemene důkazního. To platí tím více, že ust. § 128 odst. 1 IZ brání prodlužování řízení tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle ust. § 43 OSŘ, na druhé straně ho zavazuje k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán.

Odvolací soud proto shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele a) vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože, jak výše zmíněno, ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 OSŘ, soud prvního stupně postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Při rozhodování o odvolání bylo však třeba vzít v potaz, že po vydání napadeného usnesení, jímž soud rozhodl o návrhu navrhovatele a) jinak než rozhodnutím o úpadku, podali insolvenční návrhy proti témuž dlužníkovi rovněž navrhovatelé b) až d). Dle ust. § 107 IZ tyto osoby okamžikem doručení návrhů soudu přistoupily jako další insolvenční navrhovatelé k danému insolvenčnímu řízení zahájenému k návrhu navrhovatele a). Jakkoli pro ně platí stav řízení daný v době jejich přistoupení k řízení (ust. § 107 odst. 2 IZ), stávají se tímto okamžikem jeho účastníky se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčnímu navrhovateli, včetně práva podat proti již vydanému rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu odvolání (mají-li k tomu dle ust. § 107 odst. 3 IZ odvolací lhůtu ještě otevřenu), a jejich insolvenční návrhy se staly procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož se spolu s původním navrhovatelem domáhají. Proto také musí být stejnopis insolvenčního návrhu dalších navrhovatelů dlužníkovi i dosavadnímu navrhovateli vždy doručen do vlastních rukou (ust. § 107 odst. 5 IZ).

Pro poměry posuzované věci to znamená, že byť navrhovatelé b) až d) proti napadenému usnesení odvolání nepodali (a učinit tak dle ust. § 107 odst. 3 věty druhé IZ ani nemohli, když v okamžiku jejich přistoupení k řízení bylo usnesení oběma stávajícím účastníkům doručeno a odvolací lhůta počítaná od jeho doručení poslednímu z nich uplynula), je nutno vzít při přezkoumání napadeného usnesení v potaz i jejich insolvenční návrhy.

V této situaci jsou dány podmínky pouze k odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele a), jehož vady, jak vysvětleno výše, již nelze odstranit. Z těchto důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení ve smyslu toho, co uvedeno shora, změnil s tím, že podkladem pro další řízení budou insolvenční návrhy navrhovatelů b) až d).

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení úspěšnému dlužníkovi v rozsahu odměny za zastupování advokátem, a to v sazbě 4.500,-Kč podle ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška) krácené podle ust. § 14 odst. 2 vyhlášky a dvou náhrad hotových výdajů po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k odvolání), tj. celkem ve výši 5.100,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 25.května 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová