2 VSPH 381/2012-A-25
KSPL 56 INS 21817/2011 2 VSPH 381/2012-A-25

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Luboše Zoubka, bytem Žlutická 17, Plzeň, zahájené na návrh UniCredit Bank Czech Republic, a.s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 21817/2011-A-14 ze dne 7.března 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 21817/2011-A-14 ze dne 7.března 2012 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Luboše Zoubka (dále jen dlužník) a že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (body I. a III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Ing. Vladimíra Nechutného (bod II. výroku), věřitele vyzval, aby do 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, pokud tak dosud neučinili, a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní (body IV. a VI. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod V. výroku), na den 23.4.2012 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VII. a VIII. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu nejpozději čtyři dni před konáním přezkumného jednání a schůze věřitelů předložil seznam přihlášených pohledávek a zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod IX. výroku), rozhodl o tom, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku a na úřední desce insolvenčního soudu (bod X. výroku), a navrhovateli uložil, aby zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení (bod XI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu byl dne 25.11.2011 doručen insolvenční návrh UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen Banka), v němž Banka uvedla a doložila, že má vůči dlužníkovi splatné pohledávky v celkové výši 1.993.293,80 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. HF 267/04 ze dne 31.12.2004 a v němž označila další věřitele dlužníka. Konstatoval, že dle ust. § 103 odst. 4 a § 128 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) doručil dlužníkovi insolvenční návrh a výzvu, aby předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců dle ust. § 104 odst. 1 IZ (dále též jen Výzva). Výzva obsahující poučení o tom, že pokud se dlužník do sedmi dnů od jejího doručení k návrhu nevyjádří, bude mít soud zato, že mu neodporuje, byla dlužníkovi doručena dne 28.12.2011 vyhláškou dle ust. § 80 IZ, neboť se mu jí nepodařilo doručit na adresu jeho trvalého pobytu. Dlužník se však k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil a seznamy nezaslal. V této situaci insolvenční soud dovodil, že byly dány podmínky proto, aby o insolvenčním návrhu rozhodl bez jednání toliko na základě Bankou předložených listinných důkazů, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Dlužníkův souhlas dovodil z toho, že se dle ust. § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud navíc dospěl k závěru, že v řízení nastala nevyvratitelná domněnka, že dlužník je v platební neschopnosti, dle ust. § 3 odst. 2 písm. d) IZ, jelikož dlužník nepředložil seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 téhož zákona. Nadto bylo podle soudu zjištěno, že kromě Banky přihlásili do řízení své pohledávky další dva věřitelé dlužníka a že celkový objem přihlášených pohledávek činí 2.101.828,80 Kč. Proto postupoval dle ust. § 136 odst. 1 a 2 IZ a rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti bodu I. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž bylo rozhodnuto o zjištění úpadku, se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V první řadě poukazoval na to, že insolvenční soud je dle ust. § 7 odst. 1 IZ povinen v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovat OSŘ včetně ustanovení o základních zásadách řízení a dobrých mravech. Soud však takto nepostupoval, když zkoumal pouze to, zda je dlužník schopen plnit své závazky. Zdůraznil, že hodnota jeho majetku převyšuje souhrn jeho závazků a Banka se tudíž mohla domoci uspokojení své pohledávky prodejem zajištěné nemovitosti, což neučinila a namísto toho podala insolvenční návrh. Soudu prvního stupně proto vytýkal, že se nezabýval tím, zda Banka podáním insolvenčního návrhu sledovala poctivý úmysl, ani tím, jaký byl důvod jeho neschopnosti plnit své závazky. Jinými slovy, insolvenční soud podle něj pochybil, pokud neřešil otázku, zda Banka mohla dosáhnout uspokojení pohledávky exekucí, přičemž vyjádřil přesvědčení, že pokud by využila svého zajišťovacího práva, byla by její i ostatní splatné pohledávky uspokojeny. Soud navíc ani neuvedl, z jakého důvodu má zato, že je dlužník v úpadku; z toho, že odkazoval toliko na ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ, lze dovodit, že neuvažoval o úpadku formou předlužení dle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení Krajského soudu v Plzni v části napadené odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 103 odst. 4 IZ se stejnopis insolvenčního návrhu věřitele doručuje pouze dlužníku, a to do vlastních rukou. Insolvenční návrh dlužníka se nedoručuje.

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení OSŘ, nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Podle ust. § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu v IZ je vybudována na zásadě, že podá-li návrh věřitel, soud k jeho projednání vždy nařídí jednání, ledaže v důsledku shodných stanovisek účastníků insolvenčního řízení (zejména navrhujícího věřitele a dlužníka) se veřejné projednání insolvenčního návrhu při jednání soudu nejeví nezbytným a rozhodnutím bez jednání nemohou být práva účastníků insolvenčního řízení dotčena.

Tato úprava důsledně navazuje-jak se podává i z důvodové zprávy k vládnímu návrhu IZ-na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce, jaký význam má nařízení jednání pro rozhodnutí o prohlášení konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání. Jmenovitě jde zejména o rozsudek sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že v případě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu, s nímž dlužník nesouhlasí, je konkursní soud vždy povinen nařídit jednání, a tedy i provést dokazování podle ust. § 122 a násl. OSŘ. Výjimkou mohou být situace, kdy je skutkový stav mezi účastníky řízení nesporný, nebo lze o návrhu na prohlášení konkursu rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, anebo již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího nebo známého věřitele.

Judikatura Vrchního soudu v Praze (viz např. usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 6235/2010, 3 VSPH 741/2010-A ze dne 12.11.2010) dovozuje, že bez jednání lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout buď za předpokladu, že se dlužník v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval.

Tyto předpoklady musí být vykládány přísně restriktivně v obvyklém poměru zásady a výjimky z ní, tedy podle principu v pochybnostech vždy ve prospěch zásady, jíž je povinnost soudu nařídit jednání. Dále platí, že v obou případech musí být závěr o stanovisku dlužníka založen na stejné kvalitě; buď na jeho zřetelně projevené vůli, anebo na jistotě, že neprojevená vůle je důsledkem dlužníkovy rezignace na obranu proti skutečnostem, které vyplývají z insolvenčního návrhu a které osvědčují dlužníkův úpadek, proti nimž nemá co postavit. Aby mohl soud uzavřít, že dlužník-který svou vůli nevyjádřil výslovně-návrhu neodporoval, musí být se zřetelem k uvedenému splněny dva předpoklady: dlužníku musí být insolvenční návrh s výzvou k vyjádření k němu doručen zvlášť a doklad o doručení musí jednoznačně prokazovat, že se dlužníkovi návrh dostal, je mu znám jeho obsah, a že na své stanovisko k němu právě proto rezignoval. V dané věci však takový závěr učinit nelze. Soud prvního stupně Výzvou ze dne 6.12.2011 (č.l. A-6) kromě jiného vyzval dlužníka, aby do sedmi dnů od doručení Výzvy předložil seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 IZ, aby se písemně vyjádřil k insolvenčnímu návrhu Banky a k tomu, zda se vzdává práva účasti na projednání věci, a současně ho poučil o tom, že jestliže se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít zato, že dlužník s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí ve smyslu ust. § 101 odst. 4 OSŘ. Výzvu doručoval soud dlužníkovi poštou na adresu: Plzeň, Žlutická 17, o jejíž správnosti jako adresy pro doručování dle ust. § 46b OSŘ (již dlužník označil za svoji adresu též v odvolání) neměl žádný jiný údaj než ten, že ji Banka uvedla v insolvenčním návrhu a jeho přílohách. Z údajů na doručence (viz vedlejší dokument k č.l. A-6) plyne, že zásilka byla dle ust. § 49 OSŘ doručována jako písemnost do vlastních rukou s vyloučením vložení do schránky, adresát však při jejím doručování dne 9.12.2011 nebyl zastižen a obálka s písemností byla po úložní době poštou dne 21.12.2011 vrácena zpět soudu. Následně soud prvního stupně doručoval zásilku vyhláškou podle ust. § 80 IZ.

Z výše uvedeného je zřejmé, že okolnosti, za nichž bylo dlužníku doručováno, bránily tomu, aby soud prvního stupně mohl mít za splněný předpoklad, že dlužníkovo nevyjádření se k insolvenčnímu návrhu je výrazem jeho znalosti obsahu návrhu a z toho plynoucí rezignace na obranu proti němu, a že tedy dlužník udělil výslovný souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Insolvenční soud ovšem pochybil i při samotném doručování Výzvy, když poté, co mu byla zásilka vrácena poštou, nesprávně aplikoval ust. § 80 IZ a Výzvu opětovně doručoval vyhláškou. Toto ustanovení se totiž použije jen v případě, že se písemnost nepodařilo doručit na adresu, kterou adresát uvedl v podání, které učinil v insolvenčním řízení, jako adresu svého bydliště nebo sídla anebo jako adresu v České republice, na níž mu má být písemnost doručována. V tomto případě, jak zdůrazněno výše, však v době doručování Výzvy dlužník v insolvenčním řízení žádné podání neučinil, a insolvenční soud mu proto doručoval na adresu uvedenou v insolvenčním návrhu, jež je adresou jeho trvalého pobytu (č.l. A-13). Bylo tedy namístě, aby insolvenční soud poté, co mu byla zásilka vrácena, postupoval dle ust. § 49 odst. 4 věty poslední OSŘ a vyvěsil o tom sdělení na své úřední desce.

Předpoklady pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu Banky bez jednání tudíž splněny nebyly a soud prvního stupně tak zatížil insolvenční řízení zmatečnostní vadou dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ.

Navíc je odvolací soud stejně jako dlužník toho názoru, že napadené usnesení neobstojí též proto, že je soud nedostatečně odůvodnil. Judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena i v tom, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí a bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci vždy odůvodněno, a to způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 OSŘ. Jinými slovy, insolvenční soud musí v odůvodnění tohoto usnesení kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nedostál, když z něj neplyne jasný skutkový a právní závěr nejen ohledně toho, zda Banka splnila základní předpoklad úspěchu svého insolvenčního návrhu spočívající v průkazu své aktivní legitimace dle ust. § 105 IZ (tj. zda prokázala existenci své splatné pohledávky za dlužníkem), nýbrž i ohledně naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence, jejž soud shledal prokázaným, a to jak stran osvědčení existence více (konkrétně označených) věřitelů dlužníka s pohledávkami nejméně 30 dnů po splatnosti (viz ust. § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ), tak ohledně osvědčení platební neschopnosti dlužníka (viz ust. § 3 odst. 1 písm. c) IZ), jež naplňují soudem dovozovaný stav úpadku ve formě insolvence. Jinak vyjádřeno, rovněž osvědčení platební neschopnosti dlužníka některou z vyvratitelných právních domněnek obsažených v ust. § 3 odst. 2 IZ se musí připínat k osvědčení existence více věřitelů dlužníka s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů, a v tom směru, jak již řečeno, soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečné závěry neuvedl. Konstatování, že se do insolvenčního řízení přihlásili vyjma Banky (P1) i další dva věřitelé (P2 a P3) a že celkový objem přihlášených pohledávek činí dosud 2.101.828,80 Kč , je v tomto směru zjevně nedostatečné.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadené usnesení o zjištění úpadku (včetně všech souvisejících výroků) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 10.května 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva