2 VSPH 372/2012-A-9
KSHK 40 INS 2464/2012 2 VSPH 372/2012-A-9

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka FINOB Czech, s.r.o., sídlem Krakonošovo náměstí 127, Trutnov, zahájené na návrh Davida Beránka, bytem Jívka 210, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 2464/2012-A-4 ze dne 14.února 2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 2464/2012-A-4 ze dne 14.února 2012 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 40 INS 2464/2012-A-4 ze dne 14.2.2012 odmítl insolvenční návrh, jímž se David Beránek (dále jen navrhovatel) domáhal vydání usnesení o zjištění úpadku FINOB Czech, s.r.o. (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že v podání označeném jako žádost o zahájení insolvenčního řízení podaném dne 2.2.2012 neuvedl navrhovatel rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek, případně hrozící úpadek dlužníka, neboť neuvedl nic o dalších věřitelích, kteří by vůči němu měli prokazatelnou splatnou pohledávku. O své pohledávce uvedl pouze to, že od května 2006 pracoval pod hlavičkou dlužníka jako externí pracovník, tvrdil, že od roku 2009 nastaly u dlužníka problémy s vyplácením jakékoliv provize, a k doložení své pohledávky předložil uznání dluhu ze dne 18.5.2011, v němž jednatel dlužníka Tomáš Roudný uvedl, že z důvodu špatné platební morálky klientů nebyly navrhovateli vyplaceny provize. Protože tvrzení navrhovatele nesplňuje požadavek na uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek či hrozící úpadek dlužníka, postupoval insolvenční soud podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a podání, jímž bylo insolvenční řízení zahájeno, odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se navrhovatel včas odvolal, přičemž z jeho odvolání plyne požadavek, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá. Navrhovatel nesouhlasil se závěrem soudu, podle něhož neoznačil dostatečným způsobem další věřitele dlužníka, a tvrdil, že označil nejméně 7 jeho věřitelů. Existence úpadku dlužníka je podle něj zřejmá z uznání dluhu, jež předložil spolu s návrhem. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). Podle ust. § 3 odst. 2 téhož zákona se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Podle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen.

Z ust. § 97 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Pokud jde o tvrzení skutečností rozhodných pro rozhodnutí o úpadku, je třeba, aby z insolvenčního návrhu výslovně plynula existence alespoň dvou věřitelů se splatnými pohledávkami a domněnka platební neschopnosti či předlužení dlužníka.

Z obsahu spisu se podává, že navrhovatel v návrhu uvedl, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 150.337,-Kč, předložil smlouvu o obchodním zastoupení, již s dlužníkem uzavřel dne 26.5.2006, z níž mu měl vzniknout tvrzený nárok, a předložil písemné uznání dluhu dlužníkem ze dne 18.5.2011. Jako další věřitele dlužníka označil Hanu Legnerovou, blíže nespecifikovanou Zdravotní pojišťovnu, Okresní správu sociálního zabezpečení, Věru Richterovou, Helenu Halámkovou, Ilonu Skalskou, Daniela Kosáčka a Českou spořitelnu, a.s., jejichž pohledávky za dlužníkem však nijak nekonkretizoval, a v případě Věry Richterové, Heleny Halámkové a Ilony Skalské toliko uvedl, že se jedná o jeho bývalé spolupracovníky, a v případě Daniela Kosáčka upřesnil, že se jedná o pohledávku z titulu dlužného nájemného.

Nutno konstatovat, že tvrzení navrhovatele o pohledávce, kterou má za dlužníkem, jsou dostatečně konkrétní a určitá, že její existenci doložil, a byl tedy oprávněn k podání insolvenčního návrhu. K tomu, aby insolvenční návrh mohl sloužit jako podklad pro další pokračování insolvenčního řízení, v něm však chybí tvrzení o dalším věřiteli (či věřitelích) dlužníka a o jejich pohledávkách vůči dlužníkovi.

Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009) ze dne 26.2.2009, požadavek formulovaný v ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu v ust. § 4 odst. 2 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom zdůraznil, že povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna ani tím, že ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může vyvolat i vadný insolvenční návrh v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (§ 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Navrhovatel v daném případě nedostál povinnosti uvést o dalších věřitelích a jejich splatných pohledávkách za dlužníkem takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dlužník je v úpadku. Z tvrzení, která uvedl v insolvenčním návrhu, by totiž bylo možné dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, avšak nikoliv, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona měl peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Navrhovatel-vyjma sebe-o žádném věřiteli konkrétním způsobem netvrdil, že by měl za dlužníkem pohledávku, jež je splatná po dobu delší než tři měsíce. Závěr odvolacího soudu je proto v daném případě shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně: insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení přihlédl odvolací soud k tomu, že by dlužník měl mít podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, leč v daném případě mu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 14. května 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva