2 VSPH 37/2015-A-12
KSUL 44 INS 31796/2014 2 VSPH 37/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , IČO 69184721, bytem a sídlem U Věžových domů 2936/4, Most, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 31796/2014-A-6 ze dne 1. prosince 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 31796/2014-A-6 ze dne 1. prosince 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Jiří Plaček (dále jen dlužník) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 390 odst. 1 a § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zejména konstatoval, že dlužník sice v insolvenčním návrhu uvedl, že má více jak 4 věřitele, vůči nimž není schopen plnit své závazky, nicméně jednotlivé závazky, jejich splatnost a celkovou výši dlužné částky neznačil, a blíže se nevyjádřil ani ke své neschopnosti tyto závazky plnit. Za těchto okolností soud konstatoval, že dlužník požadavkům kladeným na vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek nedostál; potud soud poukazoval na to, že náležitosti insolvenčního návrhu podle ust. § 103 odst. 2 IZ musí obsahovat přímo insolvenční návrh a nepostačuje, pokud insolvenční navrhovatel odkáže na přiložené přílohy a listinné důkazy nehledě na to, že dlužník zákonem stanovené přílohy k návrhu nepřipojil. Proto soud podle ust. § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal dlužník včasné odvolání, v němž vysvětlil, že jeho platební neschopnost je již z let 2005 až 2009, že má více věřitelů, u nichž má závazky po lhůtě splatnosti déle jak 30 dnů a že tyto závazky není schopen plnit, přičemž jeho příjem mu umožňuje splatit více jak 30 % jeho závazků během následujících 5 let. Dále uvedl, že nedokáže závazky platit formou exekucí a že před podáním insolvenčního návrhu žádal o přesný seznam svých závazků u Městského soudu v Praze, přičemž mu bylo přislíbeno, že tento seznam bude odvolacímu soudu doručen. Zdůraznil, že on sám žádné informace o svých závazcích, jež jsou banální (v rozmezí od 1.000,-Kč do 20.000,-Kč), nemá. Rozvedl, že (ani) jeho bývalá právní zástupkyně nebyla v roce 2008 schopna jeho závazky předložit, a insolvenční návrh mu již byl jednou odmítnut (přitom po celou dobu má více jak 4 věřitele a všechny dluhy jsou po době splatnosti již od roku 2009 a po tomto roce mu již žádný další závazek nevznikl).

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 91/2009) vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem.

Z R 91/2009 současně plyne, jak přiléhavě konstatoval soud prvního stupně, že tuto povinnost nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohou) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 uveřejněné pod č. 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z obsahu spisu plyne, že se dlužník v kolonce 6 formuláře (č.d. A-1) co do popisu rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek vskutku omezil na tvrzení, že má 4 věřitele, jejichž závazky není schopen plnit s tím, že se všechny jeho závazky nyní řeší srážkami ze mzdy u zaměstnavatele . Žádné jiné konkrétní údaje o svých věřitelích a jejich pohledávkách v insolvenčním návrhu neuvedl.

Z těchto tvrzení dlužníka nelze dovodit nejen to, že ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a) IZ má více (konkrétně označených) věřitelů, nýbrž ani to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ měl splatné (s uvedením konkrétního data splatnosti) peněžité závazky po (konkrétně specifikovanou) dobu delší třiceti dnů, a že by je nebyl schopen plnit. Tato tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Toliko obecné (nekonkrétní) tvrzení, že své závazky není schopen plnit, ke splnění povinnosti tvrzení v uvedeném směru vést nemůže. Odvolací soud současně ověřil, že dlužník seznam závazků k insolvenčnímu návrhu nepřipojil.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat; soud prvního stupně tudíž postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ, proto z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení nemá žádného významu, když dlužník v odvolání žádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doložení chybějících listin a doplnění povinných náležitostí insolvenčního návrhu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Pro úplnost považoval odvolací soud za nutné uvést, že dlužníkovi nic nebrání v tom, aby insolvenčnímu soudu podal nový, řádně zpracovaný insolvenční návrh vtělený do návrhu na povolení oddlužení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 30. června 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková