2 VSPH 345/2014-A-12
KSPH 61 INS 2004/2014 2 VSPH 345/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Evy Kirchhofové, nar. 6.7.1950, bytem Kolínská 113, Ovčáry, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 2004/2014-A-7 ze dne 31. ledna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 2004/2014-A-7 ze dne 31. ledna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Eva Kirchhofová (dále jen dlužnice) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, a rozhodl o tom, že dlužnice nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 3 a § 103 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že insolvenční návrh je neurčitý, neboť postrádá konkrétní vylíčení skutečností, které osvědčují úpadek dlužnice, konkrétně okamžik splatnosti jejích závazků, což je obligatorní náležitostí každého insolvenčního návrhu. Jelikož měl insolvenční soud za to, že návrh obsahuje takové vady, pro které nelze v řízení pokračovat a které nelze odstranit výzvou podle ust. § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), postupoval dle ust. § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž zejména uvedla, že doplňuje okamžik splatnosti svých závazků a předkládá pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Proto požadovala, aby jí bylo oddlužení povoleno.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ust. § 43 OSŘ se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem.

Tuto povinnost nelze mít proto za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohou) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení, a podle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.

Z ust. § 391 IZ se podává, že návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat označení dlužníka a osob oprávněných za něj jednat, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech a údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky. Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, jeho náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a podobu zveřejní Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Z toho, co uvedeno výše, je zřejmé, že insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 uveřejněné pod č. 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky 7, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

V daném případě se dlužnice v kolonce 6 formuláře návrhu na povolení oddlužení v rámci popisu okolností osvědčujících její úpadek omezila na popis okolností, jež vedly k její platební neschopnosti a k tomu, že přišli exekuce , aniž by vyjma půjčky do Providentu např. specifikovala své věřitele a závazky včetně jejich splatností.

Z těchto tvrzení tudíž nelze dovodit, že by dlužnice ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ měla více (konkrétních) věřitelů, (konkrétní) peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyla schopna plnit. Tato tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky. Dlužnice neuvedla žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo že je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Pouhé obecné konstatování, že pro vymožení pohledávek vůči ní byly nařízeny exekuce, není uvedením okolností, jež osvědčují úpadek. Přitom závěr o úpadku dlužnice nelze dovodit ani z řádných seznamů majetku a závazků dle ust. § 392 odst. 1 IZ, neboť je dlužnice k návrhu nepřipojila, ani z kolonek 17 a 18 formuláře, jež neobsahují údaj o splatnosti žádného ze závazků.

K té části odvolací argumentace, v níž dlužnice upozorňuje na to, že návrh v odvolání doplnila, považoval odvolací soud za nutné připomenout, že k doplnění insolvenčního návrhu učiněnému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o jeho odmítnutí, nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Jinými slovy, vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle ust. § 128 IZ (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008). Smyslem takového zákazu novot v odvolacím řízení je co nejrychleji odstranit nejistotu, zda je návrh vadný, a tím zkrátit dobu trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení zasahujících do práv třetích osob, např. zákazu provádění exekuce postihující majetek dlužníka.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužnice vykazuje nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat; soud prvního stupně tudíž postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

Pro úplnost považoval odvolací soud za nutné uvést, že dlužnici nic nebrání v tom, aby insolvenčnímu soudu podala nový, řádně zpracovaný insolvenční návrh vtělený do návrhu na povolení oddlužení.

Nad rámec výše uvedeného odvolací soud konstatuje, že v přezkoumávaném rozhodnutí nebylo třeba uvádět výrok o náhradě nákladů řízení, neboť v něm vystupuje pouze jediný účastník řízení (dlužnice), a použití ust. § 146 OSŘ o náhradě nákladů mezi účastníky řízení je proto pojmově vyloučeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 5. září 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková