2 VSPH 343/2016-A-20
MSPH 95 INS 30989/2015 2 VSPH 343/2016-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka MAX CARS Plus, s.r.o., sídlem Pod Klamovkou 1268/3, Praha 5, zast. advokátem Mgr. Ivanem Chytilem, sídlem Maiselova 15, Praha 1, zahájené na návrh X HAUS vision, s.r.o., sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7, zast. advokátem Mgr. Tomášem Štětinou, sídlem Orlí 27, Brno, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 30989/2015-A-12 ze dne 2. února 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 30989/2015-A-12 ze dne 2. února 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 30989/2015-A-12 ze dne 2.2.2016 rozhodl v insolvenčním řízení vedeném na majetek MAX CARS Plus, s.r.o. (dále jen dlužník) zahájeném na návrh X HAUS vision, s.r.o. (dále jen navrhovatel) o tom, že se usnesení č.j. MSPH 95 INS 30989/2015-A-7 ze dne 16.12.2015 mění tak, že se insolvenční návrh navrhovatele ze dne 10.12.2015 neodmítá.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel podáním ze dne 10.12.2015 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V insolvenčním návrhu tvrdil, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku ve výši 200.000,-Kč s příslušenstvím ze smlouvy o dílo ze dne 30.5.2013 uzavřené mezi ním co zhotovitelem a dlužníkem co objednatelem, když na fakturu znějící na částku 614.487,-Kč splatnou dne 3.8.2014 dlužník dosud neuhradil 200.000,-Kč. Jako dalšího věřitele označil navrhovatel Františka Keyře s tím, že vůči dlužníkovi má pohledávku ve výši 80.093,-Kč, jež je více než 12 měsíců po splatnosti, a uvedl, že dlužník vlastní nemovitost zapsanou na LV č. 846 pro k.ú. Kytín, jež je předmětem exekučního řízení a je zatížena zástavním právem zřízeným ve prospěch LBBW Bank CZ, a.s.

Usnesením ze dne 16.12.2015 (č.d. A-7) odmítl soud insolvenční návrh navrhovatele dle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákon s odůvodněním, že vykazuje procesní nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Na základě odvolání navrhovatele toto rozhodnutí přezkoumal a po novém posouzení věci dospěl k závěru, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu nejsou dány, neboť navrhovatelem tvrzené rozhodné skutečnosti splňují procesní předpoklady vyžadované insolvenčním isir.justi ce.cz zákonem a budou-li v řízení shledány pravdivými, lze na jejich základě přijmout závěr, že se dlužník nachází v úpadku. Využil proto možnosti autoremedury dle ust. § 95 insolvenčního zákona a usnesení ze dne 16.12.2015 (č.d. A-7) změnil tak, že rozhodl o tom, že se insolvenční návrh navrhovatele neodmítá.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a potvrdil původní usnesení ze dne 16.12.2015 (č.d. A-7). Argumentoval zejména tím, že insolvenční návrh navrhovatele neobsahuje náležitosti dle ust. § 103 insolvenčního zákona, neboť navrhovatel neprokázal ani nedoložil, že vůči němu má splatnou pohledávku, ani nedoložil nic ohledně pohledávky údajného dalšího věřitele Františka Keyře. Dle jeho názoru tak nedošlo k osvědčení jeho úpadku (ani hrozícího úpadku), a napadené usnesení je výsledkem nesprávného postupu soudu prvního stupně.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 7 části věty před středníkem insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 95 insolvenčního zákona může insolvenční soud na základě odvolání změnit rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví, přičemž to neplatí, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

Citované ustanovení (obdobně jako ust. § 210a občanského soudního řádu) tedy insolvenčnímu soudu umožňuje, aby rozhodl o odvolání proti rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení, proti nimž je odvolání přípustné s výjimkou rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a rozhodnutí ve věci samé, za předpokladu, že napadené usnesení změní tak, že odvolání v celém rozsahu vyhoví.

V daném případě odvolací soud ze spisu zjistil, že usnesením ze dne 16.12.2015 (č.d. A-7) odmítl soud prvního stupně insolvenční návrh, jímž se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě odvolání navrhovatele, jenž jím zpochybňoval správnost závěru, že absence zákonem vyžadovaných náležitostí-uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka brání pokračování v řízení, soud prvního stupně správnost tohoto usnesení přezkoumal a dovodil, že insolvenční návrh žádné nedostatky, jež by bránily pokračování v řízení a odůvodnily postup podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nevykazuje.

Pro rozhodnutí o odvolání dlužníka je zásadní jednak to, že soud prvního stupně vydal napadené usnesení při splnění podmínek ust. § 95 insolvenčního zákona, když plně vyhověl odvolání navrhovatele směřujícímu proti rozhodnutí, u něhož není aplikace tohoto ustanovení vyloučena, jednak to, že-jak odvolací soud ověřil-insolvenční návrh žádné nedostatky vylučující pokračovat v řízení, na jejichž existenci bylo postaveno usnesení ze dne 16.12.2015 (č.d. A-7), nevykazuje, návrh je projednatelný a lze o něm rozhodnout. K argumentaci dlužníka dlužno poznamenat, že nelze zaměňovat povinnost insolvenčního navrhovatele vyhovět zákonem stanoveným požadavkům co do obsahových náležitostí insolvenčního návrhu (viz ust. § 103 a § 104 insolvenčního zákona) a povinnost věřitele, jenž je insolvenčním navrhovatelem, doložit, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku (viz ust. § 105 téhož zákona). Zatímco absence zákonem vyžadovaných obsahových náležitostí může vést k odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, když vadný návrh neumožňuje, aby byl v řízení projednán, a proto v řízení nelze pokračovat, nedoložení splatné pohledávky vůči dlužníkovi neznemožňuje projednání návrhu, ale pokud by věřitel povinnost doložit, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku, nesplnil, vedlo by to k závěru, že nebyl oprávněn podat insolvenční návrh, a soud by jeho návrh podle ust. § 143 insolvenčního zákona zamítl. Obdobné platí i pro případ, že v řízení nebude osvědčeno, že kromě navrhujícího věřitele má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku alespoň jedna další osoba.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 25. října 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík