2 VSPH 330/2015-B-31
KSPA 44 INS 13927/2013 2 VSPH 330/2015-B-31

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v insolvenční věci dlužnice IZOREAL, s.r.o., sídlem Luční 1419, Žamberk, IČO 64259056, o návrhu věřitelky LS Systém CZ, s.r.o., sídlem Dr. Milady Horákové 981, Lomnice nad Popelkou, IČO 26009463, zast. advokátem Mgr. Bernardem Urbanem, sídlem Pivovarské nám. 557, Lanškroun, o návrhu věřitelky na nařízení předběžného opatření, o odvolání Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Luční 1419, Žamberk, zast. advokátem JUDr. Petrem Novotným, sídlem Slezská 874/36, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 44 INS 13927/2013-B-19 ze dne 12. listopadu 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích

č.j. KSPA 44 INS 13927/2013-B-19 ze dne 12. listopadu 2014 s e v bodě I. výroku

m ě n í tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by byla Zdeňku

anonymizovano , anonymizovano , jednateli dlužnice IZOREAL, s.r.o., IČO 64259056,

uložena povinnost složit do úschovy Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na

náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé věřitelce porušením povinnosti podat

insolvenční návrh částku 1.700.000,-Kč, z a m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále též jen insolvenční soud) v bodě I. výroku shora označeného usnesení nařídil předběžné opatření, jímž jednateli dlužnice uložil, aby do 14 dnů od doručení usnesení složil do úschovy Okresního soudu v Ústí nad Orlicí částku 1.700.000,-Kč na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené věřitelce včasným nepodáním insolvenčního návrhu, a v bodě II. výroku věřitelce uložil, aby do 3 dnů zaplatila soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření na účet Krajského soudu v Hradci Králové. isir.justi ce.cz

V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že věřitelka odůvodnila návrh na nařízení předběžného opatření zejména tím, že: -na přezkumném jednání konaném dne 2. 10. 2013 byla její pohledávka ve výši 1.912.161,19 Kč, jež se stala splatnou v roce 2012 (dále jen Pohledávka), zjištěna, -podle zprávy insolvenčního správce Mgr. Jana Urbana ze dne 18. 10. 2013 budou věřitelé v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice uspokojeni maximálně do výše 10 % svých přihlášených pohledávek, -podle znaleckého posudku Anny Kučerové o účetní evidenci ze dne 8. 3. 2014 (dále jen Znalecký posudek) se dlužník ocitl v úpadku ve formě předlužení již na konci roku 2010, -s přihlédnutím k tomu, že po případném částečném uspokojení Pohledávky v insolvenčním řízení v rozsahu 10 %, tj. ve výši 191. 216,-Kč, by odhadovaná škoda činila 1. 720. 945,-Kč, lze za přiměřenou ke složení do úschovy lze považovat částku 1.700.000,-Kč.

Při posuzování důvodnosti návrhu vyšel soud především z toho, že dlužnice, ač byla, jak plyne ze Znaleckého posudku, (již) od konce roku 2010 v úpadku dle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podala insolvenční návrh až dne 17. 5. 2013. Zdeňkovi anonymizovano , jenž jako jediný jednatel dlužnice (dále jen Jednatel) musel a měl vědět o její hospodářské situaci, tak nejpozději na počátku roku 2011 vznikla povinnost podat insolvenční návrh podle ust. § 98 odst. 1 a 2 IZ, neboť byl tak povinen učinit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku právnické osoby. Protože Jednatel nepodal návrh včas, odpovídá věřitelce za škodu nebo jinou újmu, kterou jí způsobil porušením této povinnosti. Soud přisvědčil věřitelce v tom, že by nevstupovala do obchodních vztahů s dlužnicí v roce 2012, pokud by v té době vůči dlužnici běželo insolvenční řízení. Z těchto důvodů shledal návrh na nařízení předběžného opatření důvodným, a proto rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti budu I. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích podal Jednatel včasné odvolání, v němž uvedl, že až do roku 2013 vyvíjel maximální úsilí o to, aby dlužnice ekonomicky přežila (potud poukazoval např. na to, že dlužnici v období let 2011 a 2012 půjčil částku převyšující 4 milióny Kč). Zdůraznil, že v roce 2012 byla dlužnice podnikatelsky činná, když měla rozpracovaných několik zakázek vůči svým odběratelům, a pokud by v srpnu 2012 nedošlo k neočekávanému exekučnímu postihu, byla by finanční situace dlužnice výrazně lepší. Závěr vyjádřený ve Znaleckém posudku, že se dlužnice ocitla v úpadku ve formě předlužení již na konci roku 2010, označil za sporný, neboť nekoresponduje s dosaženými hospodářskými výsledky dlužnice a výše popsanou snahou Jednatele o zajištění ekonomického chodu dlužnice. S přihlédnutím k tomu,

že svým jednáním nezpůsobil věřitelce žádnou škodu, Jednatel požadoval, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ), a aniž by dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 99 IZ osoba, která v rozporu s ust. § 98 téhož zákona nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3).

Podle ust. § 100 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit (odstavec 1). Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem (odstavec 2). V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci (odstavec 3).

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že neshledal opodstatněnou odvolací argumentaci v části ústící v závěr, že Jednatel neporušil povinnost podat jménem dlužnice včasný insolvenční návrh. Jeho tvrzení, že v inkriminované době dlužnici půjčil částku převyšující 4 milióny Kč, že dlužnice měla rozpracovaných několik zakázek vůči svým odběratelům, a že nebýt exekuce, byla-by její finanční situace výrazně lepší nejsou s to zvrátit závěry Znaleckého posudku nehledě na to, že ze seznamu závazků, který Jednatel připojil k insolvenčnímu návrhu podaného jménem dlužnice ze dne 16. 5. 2013 (č.d. A-3 a A-7), plyne, že převážná část závazků dlužnice byla splatná již v průběhu roku 2012, z čehož lze dovodit, že Jednatel vskutku porušil povinnost zakotvenou v ust. § 98 IZ podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku dlužnice.

Nicméně podmínky pro nařízení předběžného opatření z níže uvedených důvodů přesto splněny nebyly.

Judikatura Vrchního soudu v Praze dovozuje, že při posuzování podmínek pro nařízení předběžného opatření podle ust. § 100 IZ je třeba vzít v potaz, že dopad (tohoto) předběžného opatření do majetkové sféry osob za dlužníka jednajících je zcela zásadní, jelikož tyto osoby mají povinnost plnit ihned, ale svůj negativní postoj k uplatněnému nároku mohou fakticky obhajovat až následně poté, co podle předběžného opatření plnily či byly donuceny plnit, a to v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele. Teprve v něm jim bude dán prostor k tomu, aby prokázaly, že zde jsou ve smyslu ust. § 99 odst. 3 IZ okolnosti, jež je odpovědnosti za škodu zprošťují. Odtud plyne, že k nařízení předběžného opatření podle ust. § 100 IZ nutno přistoupit s maximální uvážlivosti a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, jak uvedeno shora, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb.

Dále nutno vycházet z toho, že příčinná souvislost mezi tím, že statutární orgán nepodal jménem dlužníka (včasný) insolvenční návrh, a vznikem tvrzené škody na straně navrhovatele předběžného opatření, by musela být řádně doložena v tom smyslu slova, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužník nepodal včas insolvenční návrh a že kdyby tak včas učinil, ke škodě by nedošlo. O škodě ve smyslu ust. § 99 IZ by bylo namístě hovořit především tehdy, pokud by se nepodáním insolvenčního návrhu snížila míra uspokojení pohledávky navrhovatele předběžného opatření, tedy kdyby v období od porušení povinnost podat insolvenční návrh došlo k takové změně v majetkových poměrech dlužníka, jež výrazně snížila nebo zcela znemožnila uspokojení těch pohledávek, jejichž zapravení by jinak bylo lze logicky vzhledem k předchozí ekonomické situaci dlužníka očekávat. Takto však insolvenční soud věc zjevně neposuzoval.

Z návrhu na nařízení předběžného opatření (č.d. B-18) je zřejmé, že věřitelka stavěla předmětnou příčinnou souvislost na tom, že dlužnice-byť již byla v úpadku-s ní uzavřela kupní smlouvu o dodávce materiálu, za nějž nezaplatila.

Věřitelka tvrdila, že kdyby Jednatel podal insolvenční návrh včas, Pohledávka by nevznikla, protože do obchodního styku s dlužnicí by nevstoupila.

Z těchto tvrzení se však nepodává nic jiného, než že dlužnice v době, kdy podle věřitelky měla být již v úpadku, uskutečnila obchod, z nějž získala určitý majetek a na druhou stranu jí z něj vznikl ekvivalentní závazek, který ovšem neuhradila. Samo uskutečnění tohoto obchodu tedy neznamenalo jakékoli zmenšení majetku dlužnice (resp. nic takového nelze bez dalšího dovozovat).

Věřitelka tak své závěry o příčinné souvislosti mezi nesplněním povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené škody staví fakticky na předpokladu, že tato souvislost (zakládající příslušnou majetkovou odpovědnost dle ust. § 99 IZ) je bez dalšího dána proto, že dlužnice s ní uzavřela obchod v době, kdy byla v úpadku, z něhož svůj peněžitý závazek (Pohledávku vůči Věřitelce) neuhradila a v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice věřitelka obdrží na Pohledávku menší plnění, než kolik činí její zjištěná výše. Takový předpoklad je však nesprávný, neboť jím (ve smyslu shora uvedeného) nebylo osvědčeno, že nebýt porušení povinnosti podat insolvenční návrh, ke škodě by nedošlo.

Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání Jednatele je důvodné, postupoval proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ ve spojení s ust. § 167 téhož zákona a napadené usnesení v odvoláním napadeném rozsahu změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 26. května 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík