2 VSPH 32/2012-B-354
KSPH 41 INS 11480/2010 2 VSPH 32/2012-B-354

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka ČKD Kutná Hora, a.s., sídlem Karlov 197, Kutná Hora, zast. advokátem Mgr. Janem Dziamou, sídlem Komenského 2017, Černošice, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 11480/2010-B-225 ze dne 30.listopadu 2011

takto:

Odvolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 41 INS 11480/2010-B-225 ze dne 30.11.2011 v insolvenčním řízení vedeném na majetek ČKD Kutná Hora, a.s. (dále jen dlužník) uložil insolvenčnímu správci JUDr. Davidu Uhlířovi (dále jen správce), aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyloučil movité věci uvedené v příloze 9 pod položkou č. 6 a č. 7-obráběcí centrum TOS WHQ 13 CNC, v.č. 3142 a elektrickou indukční pec-EGES, v.č. E478, neboť se nejedná o movitý majetek dlužníka.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu věřitel Raiffeisen-Leasing, s.r.o. podal podnět k výkonu dohlédací činnosti a navrhl mu, aby správci uložil vyloučit shora uvedené movité věci ze soupisu, neboť je tam zapsal neoprávněně. Protože insolvenční soud zjistil, že se nejedná o majetek ve vlastnictví dlužníka, ale o majetek, jenž je předmětem nájmu dle leasingových smluv, postupoval v intencích judikatury Nejvyššího soudu České republiky vyjádřené v rozsudku sp.zn. 29 Cdo 3064/2000 ze dne 22.4.2004 a uložil správci, aby tento majetek ze soupisu vyloučil. Účastníky řízení poučil o tom, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že napadené usnesení je v rozporu s ust. § 224 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť podle něj se do soupisu majetkové podstaty zapisují i věci, které nenáležejí dlužníkovi nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné, zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Titulem pro vynětí majetku z majetkové podstaty je až pravomocné rozhodnutí soudu vydané v excindačním řízení zahájeném na základě žaloby, jíž se osoba, která tvrdila, že určitý majetek neměl být zařazen do soupisu, domáhala jeho vyloučení z majetkové podstaty podle ust. § 225 téhož zákona. Mimo pravomocné skončení excindačního řízení umožňuje pak insolvenční zákon v ust. § 226 a § 227 vynětí majetku z majetkové podstaty pouze v případě majetku vyloučeného podle ust. § 207 nebo § 208 téhož zákona (jedná se o majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo který podléhá režimu zvláštních předpisů), a věcí, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů (jedná se zejména o neprodejné věci a nedobytné pohledávky). Kromě toho dlužník namítal, že je napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s důvody, pro něž správce zapsal věci do soupisu majetkové podstaty, a rozhodl tím navíc ve věci samé, aniž by přihlédl k tomu, že již bylo zahájeno excindační řízení, bez jednání, bez možnosti vyjádřit se či navrhovat důkazy a bez možnosti odvolání. Dlužník tvrdil, že soud nesprávně pochopil obsah rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 3064/2000, jenž vychází ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu zn. Cpjn 19/98, podle něhož v případě vedení excindačního sporu nebude-li ani tímto způsobem (tj. mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem nebo dobrovolným vyřazením majetku správcem) pochybnost odstraněna, mohou být věci vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno vylučovací žalobě. Jiná soudní rozhodnutí vyloučení ze soupisu podstaty bez dalšího neodůvodňují. Dále upozornil na to, že stroj, jehož se rozhodnutí týká, není možné demontovat bez demolice části budovy obrobny a znehodnocení jeho některých částí.

Vrchní soud v Praze se v prvé řadě zabýval tím, zda je v daném případě podání odvolání přípustné, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ust. § 11 insolvenčního zákona rozhoduje insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (odst. 1). Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru (odst. 2). V souvislosti s povinností insolvenčního správce provést soupis majetkové podstaty dlužno zmínit, že při zjišťování majetkové podstaty je insolvenční správce podle ust. § 209 odst. 1 insolvenčního zákona povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu a že podle ust. § 217 téhož zákona provádí soupis majetkové podstaty podle pokynů insolvenčního soudu.

Podle ust. § 91 insolvenčního zákona není proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Odvolací soud proto shledal správným poučení soudu prvního stupně, podle něhož není proti napadenému usnesení přípustné odvolání, neboť jde o rozhodnutí vydané při výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu, a odvolání dlužníka podle ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl.

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné připomenout, že se úprava vymezující postupy správce konkursní podstaty a konkursního soudu při provádění soupisu konkursní podstaty a vyloučení majetkových hodnot ze soupisu konkursní podstaty či z konkursní podstaty samotné obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání zásadním způsobem neodlišovala od platné právní úpravy: podle ust. § 18 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání prováděl správce konkursní podstaty soupis podle pokynů konkursního soudu, vyloučení majetkové hodnoty ze soupisu bylo možné dosáhnout toliko na základě pravomocného rozhodnutí v excindačním řízení podle ust. § 19 téhož zákona a vyloučit nedobytné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nebylo možno prodat, bylo možné pouze při splnění podmínek vymezených v ust. § 27 odst. 6 téhož zákona. Přesto by stát podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 3064/2000 ze dne 22.4.2004 odpovídal za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení, pokud by nesprávný úřední postup konkursního soudu mohl spočívat v tom, že správci konkursní podstaty nevydal včas pokyn k vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku náležejícího do konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc, právo nebo jiná majetková hodnota nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě, nesprávnost takového postupu nevylučuje. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že se závěry vyjádřené ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uplatní bez dalšího i v případě úpravy obsažené v insolvenčním zákoně.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 2. května 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva