2 VSPH 313/2011-A-156
MSPH 60 INS 628/2011 2 VSPH 313/2011-A-156

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka SAZKA, a.s., sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zast. advokátem JUDr. Jaromírem Císařem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zahájené na návrh a) Moranda, a.s., sídlem Václavské náměstí 1601/47, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., sídlem tamtéž, b) KKCG STRUCTURED FINANCE LIMITED, sídlem Christodoulides Building, 8 Alasias Street, CY-3095, Limassol, Kypr, zast. advokátem Mgr. Davidem Koláčkem, LL.M., sídlem Jungmannova 24, Praha 1, a c) dlužníka, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 628/2011-A-90 ze dne 9.března 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 628/2011-A-90 ze dne 9.března 2011 se v bodě I. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení v insolvenčním řízení týkajícím se SAZKA, a.s. (dále jen dlužník) na návrh KKCG STRUCTURED FINANCE LIMITED (dále jen věřitel b) nařídil předběžné opatření, jímž dlužníkovi uložil, aby tam specifikované úkony činil pouze po předchozím písemném souhlasu předběžného insolvenčního správce JUDr. Josefa Cupky (dále jen předběžný správce).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu podáním ze dne 7.3.2011 předběžný správce sdělil, že dlužník v rozporu s ust. § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ) porušil povinnost zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Předběžný správce poukazuje na dopis místopředsedy představenstva dlužníka PaedDr. Romana Ječmínka z téhož dne upřesnil, že představenstvo dlužníka schválilo uzavření dvou smluv se společností GLADIOLUS, a.s. (dále jen GLADIOLUS), a to : 1) smlouvy o úvěru, dle níž má GLADIOLUS poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši cca 2,5 miliardy Kč se splatností v březnu roku 2012 (dále jen úvěrová smlouva), jež má být zajištěn majetkem dlužníka, 2) smlouvy o spolupráci, podle níž má být zřízen nový orgán dlužníka-tříčlenný řídící výbor (dále jen Řídící výbor), v němž bude mít GLADIOLUS majoritu a pod sankcí ve výši 300 miliónů Kč bude oprávněn udílet představenstvu dlužníka závazné pokyny týkající se řízení dlužníka. Tyto skutečnosti podle soudu potvrdil i věřitel b), který je zhodnotil tak, že se dlužník rozhodl získat úvěr v době, kdy je v úpadku, že se zavázal zajistit jeho splácení téměř veškerým dosud nezajištěným majetkem a že se rozhodl podřídit své rozhodovací pravomoci a odevzdat své obchodní vedení Řídícímu výboru, resp. osobám, které k tomu nejsou oprávněny a jejichž zájmy mohou být v rozporu se zájmy stávajících akcionářů a věřitelů dlužníka. Věřitel b) shrnul, že dlužník uskutečnil a nadále se chystá uskutečňovat právní úkony, jimiž dochází a zcela nepochybně bude docházet ke změnám jeho majetkové podstaty v neprospěch věřitelů ve smyslu ust. § 113 IZ.

Dlužník jednající předsedou představenstva JUDr. Alešem Hušákem ve vyjádření k návrhu na nařízení předběžného opatření označil tvrzení místopředsedy představenstva PaedDr. Romana Ječmínka prezentované v dopise ze dne 7.3.2001 za nepravdivá, neúplná či hrubě zkreslená. Konstatoval, že dle návrhu úvěrové smlouvy mají být jeho majetkové podíly v jiných právnických osobách a jeho ochranné známky zastaveny až poté, co insolvenční soud rozhodne o zastavení nebo zamítnutí insolvenčních návrhů. Jinými slovy, návrh úvěrové smlouvy nepočítá po dobu insolvenčního řízení se zastavením dlužníkova majetku, nýbrž toliko akcií jednotlivých akcionářů, jež nenáležejí do majetkové podstaty. Zdůraznil, že prostředky získané čerpáním úvěru hodlá použít k úhradě svých splatných závazků. Ke zřízení Řídícího výboru dlužník uvedl, že ten není koncipován jako jeho orgán, neboť pravomoc představenstva zůstává zachována, a doplnil, že za porušení smlouvy o spolupráci z jeho strany byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 milionu Kč a nikoli 300 miliónů Kč.

Při posuzování důvodnosti návrhu soud prvního stupně cituje ust. § 113 IZ označil možné uzavření úvěrové smlouvy (oproti zastavení dlužníkova majetku bez jakékoli konsultace s předběžným správcem) a smlouvy o spolupráci (jíž by se dlužník podřídil rozhodovací pravomoci Řídícího výboru) za flagrantní porušení zákona, neboť dlužník tím projevil úmysl disponovat se svým majetkem v rozporu s ust. § 111 IZ. Soud vyjádřil přesvědčení, že dosavadní chování dlužníka odůvodňuje aplikaci posledně zmiňovaného ustanovení, neboť v době do vydání rozhodnutí o úpadku je nutné zabránit změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů. Podle soudu je dalším důvodem k omezení dlužníkových majetkových dispozic dosud neobjasněné postupné uspokojování (pouze) některých vybraných věřitelů. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti bodu I. výroku tohoto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 2844/2008, 2 VSPH 144/2008 ze dne 2.10.2008 (dle něhož aplikace ust. § 113 IZ přichází v úvahu pouze tehdy, není-li omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou plynoucí z ust. § 111 odst. 1 téhož zákona dostatečným, nebo je dlužník nerespektuje, anebo je-li důvodnou obava, že je respektovat nebude) konstatoval, že pokud je dlužník rozhodnutím insolvenčního soudu omezen v nakládání s majetkovou podstatou více, než je při provozování jeho podniku únosné, může dojít ke zhoršení postavení věřitelů, jelikož dlužník je schopen řídit svůj podnik jen velmi obtížně.

Dlužník rozvedl, že-jak plyne z usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 24 INS 5086/2008, 2 VSOL 142/2009-A ze dne 4.6.2009-skutečnost, že dlužník zákonem stanovená omezení v nakládání s majetkovou podstatou nerespektuje nebo obava, že je respektovat nebude, musí být doloženy zcela konkrétním způsobem, což se v posuzované věci nestalo. Insolvenční soud totiž své závěry v tomto směru odvozoval především z dopisu PaedDr. Romana Ječmínka, jenž obsahuje neúplná a zkreslená tvrzení. Napadené usnesení je tudíž postaveno na nedoložených tvrzeních vyslovených bez znalosti skutečného stavu věcí.

Konečně, dlužník kritizoval soud prvního stupně též za to, že v rozporu se závěry vyjádřenými v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 96 INS 5317/2008, 3 VSPH 17/2010-B ze dne 8.2.2010 přistoupil k nařízení předběžného opatření podle ust. § 113 IZ bez slyšení dlužníka, aniž by se s jeho obranou nějak vypořádal a aniž by o skutečnostech, jimiž toto rozhodnutí odůvodnil, provedl jakékoliv dokazování.

Věřitel b) ve vyjádření k odvolání v první řadě uvedl, že judikatura, o níž dlužník opírá své odvolací argumenty, je nepřiléhavá, neboť v posuzované věci je skutková a procesní situace diametrálně odlišná. Podle jeho názoru bylo již v době vydání napadeného usnesení zřejmé, že zákonná dispoziční omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou byla nedostatečná, že je dlužník nerespektoval a že existovala důvodná obava, že je respektovat nebude. Konstatoval, že pokud by dlužník použil prostředky čerpané podle úvěrové smlouvy na úhradu splatných peněžitých závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, porušil by ust. § 111 odst. 1 poslední věty IZ, dle něhož je dlužník oprávněn plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

Věřitel b) dále poukazoval na zcela rozporné chování dlužníka, který na jedné straně tvrdil, že omezení obsažená v napadeném usnesení jsou pro něj přísná a neúnosná, a na straně druhé vyjednával o uzavření smlouvy o spolupráci, jíž by byl ve svých dispozičních omezeních omezen podstatně více, a to navíc ve prospěch osoby nepodléhající dohledu insolvenčního soudu. Závěrem připomněl, že IZ pamatuje na situaci, kdy by mohl být provoz dlužníkova podniku ohrožen nedostatkem finančních prostředků, když podle ust. § 41 odst. 2 může insolvenční správce pro udržení provozu podniku, který je součástí majetkové podstaty, uzavřít za obvyklých obchodních podmínek smlouvy o úvěru, s tím, že přednostní právo poskytnout úvěr mají dosavadní zajištění věřitelé. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení OSŘ, nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pokud jde o odlišnost úpravy při nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení, obsahuje IZ především ust. § 82, podle něhož může insolvenční soud nařídit předběžné opatření i bez návrhu a může jím také ustanovit předběžného správce, přičemž v poslední větě odstavce 1 výslovně stanoví, že navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu, nestanoví-li zákon jinak. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze úprava obsažená v ust. § 82 odst. 3, podle něhož může insolvenční soud při splnění zákonných podmínek udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele či je naopak zakázat, a ust. § 100 odst. 1, podle něhož může insolvenční soud nařídit povinné osobě, aby ve prospěch věřitele, jemuž způsobila škodu tím, že porušila povinnost podat včas insolvenční návrh, zaplatila přiměřenou peněžitou částku. Konečně, je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, může insolvenční soud podle ust. § 113 odst. 1 i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Insolvenční soud může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve.

Dlužno dodat, že nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník dle ust. § 111 odst. 1 IZ povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Aplikace ust. § 113 IZ proto přichází v úvahu obvykle pouze tehdy, není-li omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou plynoucí z ust. § 111 odst. 1 téhož zákona dostatečným, nebo je dlužník nerespektuje, anebo je-li důvodnou obava, že je respektovat nebude.

Jinými slovy, k nařízení předběžného opatření podle ust. § 113 IZ přistoupí soud po pečlivé úvaze tehdy, když nepostačí omezení spojená s účinky, jež vyvolává zahájení insolvenčního řízení (a ve stejném rozsahu rozhodnutí o úpadku), v jejichž důsledku je dlužníkovi umožněno jen tzv. běžné nakládání s majetkovou podstatou (v závislosti na tom, zda řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele nebo insolvenčním návrhem dlužníka). Takové rozhodnutí nemůže být závislé jen na osvědčení skutečností rozhodných pro uložení konkrétního předběžného opatření, jež je jinak vydáváno na riziko navrhovatele, jak to předpokládá ust. § 75c odst. 1 písm. a) OSŘ. Jelikož jde o omezení dispozičních oprávnění dlužníka, která jsou mu podle zákona zásadně zachována s výjimkou prohlášení konkursu, nebude zpravidla možné, aby soud vydal předběžné opatření podle ust. § 113 IZ bez slyšení dlužníka, popřípadě bez dokazování.

Těmito zásadami se však soud prvního stupně v napadeném usnesení neřídil, neboť je vydal bez slyšení dlužníka, resp. bez toho, aby se náležitě vypořádal s jeho obranou postavenou na tom, že návrh úvěrové smlouvy nepočítá po dobu insolvenčního řízení se zastavením dlužníkova majetku a že Řídící výbor není koncipován jako jeho orgán, neboť pravomoc představenstva dlužníka zůstává zachována. Jinak vyjádřeno, insolvenční soud pochybil, pokud za těchto okolností, aniž by hodnotil obsah návrhů úvěrové smlouvy a smlouvy o spolupráci, dospěl k závěru, že tímto jednáním dlužníka došlo k flagrantnímu porušení IZ. Takto ovšem podle názoru odvolacího soudu nelze bez dalšího hodnotit zamýšlené smlouvy, pokud měly sloužit k zapravení dlužníkových závazků způsobem, který nepředstavuje nepřípustné zvýhodnění některého z věřitelů.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ v bodě I. výroku zrušil a věc dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž v souladu s ust. § 140 IZ opětovně posoudí, zda důvody pro nařízení předběžného opatření podle ust. § 113 IZ trvají i po rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka. Přitom přihlédne ke stanovisku prozatímního věřitelského výboru k úvěrové smlouvě ze dne 30.3.2011 (č.l. B-2), dle něhož její uzavření již nepřipadá v úvahu, a k vyjádření dlužníka obsažené v jeho insolvenčním návrhu ze dne 25.3.2011 (č.l. A-149), dle něhož jednání o poskytnutí úvěru zkrachovala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 29.dubna 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová